Když o vás člověk hledá informace na sociálních sítích, zjistí, že jste žena mnoha tváří. Popová zpěvačka, manažerka, účastnice soutěží krásy i reality show, spisovatelka, fotografka či chovatelka psů. Už od dětství jste byla takhle činorodá?
Myslím si, že ano. Protože už od dětství jsem si hrála na zpěvačku, modelku a moderátorku televizních zpráv. Svolávala jsem spolužáky a rodinu a vystupovala před nimi. Nebo když byla někde nějaká akce, snažila jsem se dostat na pódium a zazpívat. Vzpomínám si, jakou mi dělalo radost se před někým ukazovat. Svého času jsem také moderovala televizní zprávy v menší televizi a to bylo něco, co bych ráda dělala i nyní. Jsem totiž velmi kreativní, nemám ráda nudu a vždy jsem zkoušela víc věcí najednou. Možná i proto, že kdyby jedna nevyšla, vyjde druhá. Tohle jsou „koníčky“, které mě dělají šťastnou a spokojenou. Mám kolem sebe lidi, kteří mi fandí a pomáhají. A za to jsem moc ráda. Bez mých uměleckých aktivit, fanoušků a přátel by byl můj svět smutný.
Takže jste opravdu snila již od mládí o tom, že budete zpěvačkou? Nebo jste se přece jen viděla v jiné profesi?
Ne, v tomhle jsem měla opravdu jasno. Vždy jsem se viděla jako zpěvačka, modelka nebo televizní moderátorka.
Pocházíte ze severočeského Mostu, který před třemi lety proslavil stejnojmenný seriál a čerstvě Dominik Chabr, vítěz mezinárodní soutěže Man of the Year 2022. Proč jste se nakonec přestěhovala do Prahy?
Do Prahy jsem se přestěhovala kvůli práci. Tehdy jsem dojížděla skoro každý den, a proto se vyplatilo zůstat v Praze. Moc jsem se sem těšila kvůli možnostem, zábavě a ruchu města. Bylo to jedno z mých přání. A mám radost, že se můj rodný Most objevil v seriálu a rodí se v něm nové hvězdy. Mimochodem, Dominik je úžasný a byl i hostem na křtu mé knihy. Do Severky, kde se točil seriál, jsme jako děti chodily poměrně často, pracovali tam babička s dědou. Mám na ta místa krásné vzpomínky.
V jaké části metropole žijete a jak se vám v ní líbí?
Deset let jsem žila v Podolí, v centru všeho dění a vše jsem měla na dosah ruky. Nedávno jsem se odstěhovala na okraj Prahy, blíže přírodě, abych mohla relaxovat. Praha pro mě vždy byla městem, kde se dají plnit sny. Městem možností, které nespí, kde se nikdy nebudete nudit. Mám hlavní město moc ráda, jsem zde doma. Do Mostu se pravidelně vracím za svými blízkými.
V listopadu jste pokřtila svoji knížku Pomeranian, parťák do nepohody. Čím vás tato psí rasa uchvátila?
Doma jsme vždy měli nějakého psa. Třeba vlčáka, ovčáka, oříška, retrívra nebo pudla. Poslední rok jsem cítila, že bych si přála psího kamaráda, který by mi dělal společnost a kterému bych mohla dát svou péči a lásku. Když jsem poprvé spatřila pomeraniana, byla to láska na první pohled! Nejen že jsou roztomilí jako plyšoví medvídci, ale mají úžasnou povahu, neustále se na vás usmívají a jsou velmi společenští. Do mého malého bytu je ideální volbou.
Co všechno ve vaší psí knize čtenáři najdou?
Knihu jsem psala s myšlenkou pomoci všem, kteří si právě pořídili tohoto úžasného pejska a hledají informace na jednom místě. I já jsem hledala takovou knihu v českém jazyce, ale nic jsem na našem trhu nenašla. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem publikaci napsala. Je to příručka pro začátečníky, kteří by uvítali rady a tipy, jak pejska často koupat, česat, stříhat a krmit, jak řešit obtížné situace, plus jsem přidala svoje vlastní zkušenosti.
,,Od té doby, co mého psa napadl pitbull, se bojí stínů“
Na internetu ovšem kolují i rady, proč si pomeraniana nepořizovat. Například z důvodu zvýšené péče o jeho srst či častého štěkotu. Ale předpokládám, že je to stejné jako u ostatních psích plemen – jak si psa vychovám, takového ho mám. Nebo ne?
U pomeraniana je potřeba zvážit pro a proti, která také zmiňuji ve své knize. Nedoporučuje se třeba k malým dětem a plno lidí rovněž odradí, že vyžadují více péče. Na druhou stranu není to tak strašné, jak by se mohlo zdát. Pejsek není náročný. Česání zabere chvilku, třeba u sledování televize jednou týdně, a výhodou je, že skoro nikde nemáte chlupy. Pomeraniani totiž nelínají a neprodukují typický psí zápach. Co se týče štěkotu, konkrétně můj Blue moc neštěká, asi je to mým přístupem a výchovou. Odráží se v něm možná i moje klidná povaha. Bohužel od doby, co ho kousnul pitbull, štěká na všechny psy, které mu ho připomínají, a večer se bojí stínů. Pracujeme spolu na zlepšení. Jde to pomalu, ale jde to. Každý pejsek je jiný, stejně jako je tomu u lidí.
Vy se svým psím parťákem Bluem jezdíte i na výstavy. Už máte doma vystavené poháry?
Ano, byli jsme vyzkoušet pár soutěží. Prvotní motivace byla zjistit, jak to na soutěžích funguje, a druhá socializovat pejska a zvykat ho na různé situace. Zatím jsme pokaždé vyhráli nějakou cenu a já mám z Blua nesmírnou radost. Soutěže nemáme jako prioritu, ale občas se zúčastníme. Teď konkrétně trénujeme postoj, který je velmi důležitý, abychom se umístili v závěrečné Best in show. Zde se utkají vítězové všech kategorií. Všichni jdou do kruhu a na pokyn rozhodčího se zastaví s pejskem v postoji, ve kterém musí nehybně stát třeba i minutu, než rozhodčí vybere první tři místa.
Ještě prozraďte – kolik se dnes platí za štěně pomeraniana?
Pomeraniani si stále drží vysokou cenu. Momentálně se papírový pes pohybuje mezi 50 000 až 100 000 Kč. Viděla jsem i za 45 000 Kč, ale to se často nestává. Průměrně se ceny pohybují kolem 70 000 Kč.
Na hudební scéně se pohybujete už více než deset let a nakonec jste se stylizovala do druhé Ivety Bartošové. Byl to váš nápad?
Do Ivety Bartošové jsem se sama nestylizovala, doslova si o to řekli fanoušci. Vždy jsem vystupovala se svými písněmi ze dvou alb, která jsem vydala, a k tomu jsem zpívala největší anglické hity 80. let. Jenže jsem lidem velmi často připomínala zmíněnou Ivetu Bartošovou a ptali se, jestli nechci zpívat i její písně. Nejdříve jsem se tomu bránila, ale pak jsem si řekla, že když jim to udělá radost, proč ne. Zařadila jsem několik Ivetiných písní do repertoáru a lidé z toho měli ohromnou radost. Dokonce za mnou chodili a dotýkali se mě se slovy, že jim Ivetu připomínám, že děkují za připomenutí krásných písniček, nebo dokonce plakali radostí. Bylo to velmi dojemné a krásné.
Nacvičila jste si i Ivetiny pohyby na jevišti, její mimiku či slovní projev, nebo pouze zpíváte její hity?
Na pódiu jsem to vždycky já a nikdo jiný. Ať zpívám jakoukoliv písničku, nikdy nikoho nekopíruji.
Jak snášíte případnou kritiku? Pouštíte ji hned z hlavy, protože není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem?
Ze začátku to byl pro mě problém a nevěděla jsem, jak s kritikou pracovat, jelikož lidé umí být velmi zlí a umí hodně ublížit. Časem jsem se naučila s těmito pocity pracovat lépe a teď už na to nahlížím úplně jinak. V zásadě si z toho nic nedělám, jinak bych musela nechat všechno být a nic nedělat. Nikdy se nezavděčíte všem. Vždy říkám, že půlce lidí se budete líbit a druhá půlka vás bude nenávidět. To je v pořádku, je to přirozené a platí to všude.
Kde vás naši čtenáři mohou do konce letošního roku vidět na pódiu?
Kromě zmíněného křtu knihy mě tento rok čeká účast na soutěži Dáma roku 2022, budu v porotě a zazpívám svou novou písničku Neonová křídla. Brzy také představím svůj třetí videoklip z nového projektu Karramel, který se mi teď velmi líbí a který mě charakterizuje. A pokud to dobře dopadne, příští rok budu jako předskokan kapely Camouflage na jejich turné k 40. výročí založení. Termíny vystoupení jsou na mých sociálních sítích.
Co si přejete od roku 2023?
Nejvíce bych si přála a i všem ostatním, aby vše, co se teď ve světe děje, byl jen sen a ten další rok se rozjasnil k lepšímu. Přeji všem lásku, pevné zdraví, hodně sil a aby se nebáli jít za svými sny. Každý má v sobě víc, než si myslí, a jsou to většinou jen obavy, které nám brání zkusit něco, po čem velmi toužíme.
