Jste u nás jedinou osobností, která svou skladatelskou činnost pro děti opírá o moderní výzkumy biologie, psychologie a pedagogiky. Proč volíte právě tuhle cestu?
Jsem přesvědčená, že kdo chce děti bavit, musí jim rozumět! A také rozeznat jejich problémy. Proto jsem kromě konzervatoře ještě vystudovaný pedagog, stejně jako celá naše rodina. Dědeček byl ředitelem školy a stále vymýšlel cesty, jak děti něco naučit zábavnou formou. O to se snažili i oba moji rodiče, kteří jako učitelé ve škole pro své žáky stále něco organizovali a vymýšleli. Vzdělávání nesmí být jen strach ze zkoušek, ale učit se může i zábavnou formou a hrou. Mým poradcem už v počátcích umělecké kariéry byl doktor Zdeněk Matějček. Říkával, že písnička musí být zvukově i rytmicky připravená tak, aby se při ní samo roztančilo i dvouleté dítě.
Co vlastně o dětech říkají poslední moderní výzkumy? Jsou šťastné a zdravé, nebo, jak se teď hodně píše v médiích, jsou roztěkané a snadno podléhají depresím a obezitě?
Sama vidím, že dnes se na děti ze všech stran, z televize, internetu, z filmů hrne spousta informací i dezinformací. To je zatěžuje, protože tomu správně nerozumí. Tento přetlak informací má vliv na jejich osobnost. Děti mohou být fyzicky zdravé, ale psychicky narušené. Potřebují srozumitelné a trpělivé vysvětlování, protože samy neumí rozklíčovat, co je správně a co ne. Pocit bezpečí a citlivého zázemí jim dodává sílu, zábava, tanec a hry jim zvedají sebevědomí.
Často koncertujete v dětských domovech. Pozorujete rozdíly mezi jednotlivými publiky?
Rozdíl mezi divákem z rodiny a z dětského domova je ten, že chovanec je méně sebevědomý, víc se drží svých kamarádů z „děcáku“ a silně se u něho projevuje psychická deprivace. Jak se okouká, je mazlivější a kontaktnější. V tom je ten problém, že ústavní výchova představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky děti poznamenávají až do dospělosti.
Jinak mezi jednotlivými dětskými domovy je samozřejmě také rozdíl. Děti jsou všude jiné. Nejen podle věku, ale i dědičnosti, poruchám a tím, co zažily dřív nebo kam se na prázdniny vracejí. V dětských domovech jsou rozděleny třeba po skupinkách, kde osm dětí spolu žije jako rodina. To je třeba v Mostě, kde mají i spoustu vzdělávacích a zábavných programů. Nejhorší je, že po opuštění domova často nemají kam jít. Nemají se o koho opřít, jak se uživit a zaplatit nájem. To je ten největší problém současnosti.
Předpokládám, že po koncertech za vámi chodí děti nejen pro podpis, ale že se vám rovněž svěřují. S čím nejčastěji?
Je jim líto, že zábava končí. Hodně si povídáme o tom, co se jim povedlo, nebo co by je v životě bavilo. Přitom se mi stává, že objevím dítě, které má výrazný umělecký talent. Takhle jsme dostali jednoho chlapce až do hereckého rejstříku televize a skutečně obstál i u kamerových zkoušek. Nedávno klučina z východních Čech nastoupil do základní umělecké školy na hodiny sólového zpěvu. Ale musela jsem k tomu navést vychovatelky, pro které bylo jednodušší, že kluk hrál fotbal. Teď jsme objevili úžasnou kreslířku a pokusím se jí pomoci do dětského časopisu, kde by mohla ilustrovat básničky. Ale nejdřív o tom musím promluvit s vedením domova.
Stále platí teze, že pokud je vyhlášena sbírka ve prospěch dětského domova, je zcela zbytečné posílat opotřebené hračky či starší typy telefonů, protože děti chtějí všechno nové?
Pro veřejné sbírky platí, že všichni chtějí věci pěkné, krásné a moderní. Pokud ale darovaná věc splňuje tyto požadavky tak nevadí, že je trošku použitá.
V každém dětském domově mají sklad oblečení a potřeb. Ty je nutné stále obnovovat a doplňovat. Je to proto, že každé dítě má od zřizovatele nárok jen na určitou omezenou finanční částku na oblečení na rok. Dítě roste a má předepsanou finanční částku, kterou může za oblečení ročně utratit. (je tím myšleno, že domov má na dítě určenou částku?) A tím, že se ceny obrovsky zvedly, pro dítě to nestačí! Pak jsou věci, které děti potřebují a musí být nové, třeba ponožky a spodní prádlo. A ty pěkně zdražily! Také boty, bačkory, tepláky, ručníky, osušky… A vychovatelé vymýšlí, jak chtěnou věc získat. Sbírka by pomohla. A tak zavolají nám…Teď jsme pro dětský domov Jablonné v Podještědí sháněli odrážedla. Přijde tam osm nových „tříleťáčků“ a pro domov je důležité sehnat pojízdné hračky. Jiný dětský domov na Vysočině zase postrádá televizi. Jsou zoufalí, protože na ni nemají finance. Pomohl by někdo?
,,Oblečení pro děti zdražilo a dětské domovy řeší, kde na ně vzít finance…“
O čem se podle vás v souvislosti s dětskými domovy příliš hlasitě nehovoří, ale mělo by?
Málo se ví o tom, že stát se prostřednictvím dětských domovů stará o umístěné děti, ale přitom skuteční rodiče zůstávají zákonnými zástupci. I když se dítěte fyzicky vzdali, vměšují se do výchovy, a to neodborně třeba tím, že nepustí dítě s vychovatelkou na výlet k moři! Stalo se i to, že matka nedovolila, aby jejich dlouhovlasé dítě bylo ostříhané, přestože o to samo stálo a moc to potřebovalo.
Před lety mě obrovsky rozhodil případ, kdy sourozence, jejichž rodiče se zabili v autě, rozdělili do dvou dětských domovů. Ten mladší utekl za bráškou, ale tím provedl nejhorší přestupek, za který byl umístěný do výchovného ústavu. Choval se tam slušně a nic neprováděl. Přitom psal krásné, ale smutné básničky. Nikdo se za něho právně nepostavil. Zůstal by tam až do plnoletosti, kdyby nepomohl vychovatel…
Vadí mi i případ, kdy se adoptovaná holčička v dospělosti snažila zjistit, kde jsou její sourozenci. Byla prosit ve svém dětském domově a pak i v diagnostickém ústavu, kde se rozhoduje, kam bude dítě umístěno. Ale nikdo ji informace o sourozencích nedal. Nakonec ji pomohla stará hodná vychovatelka. Tím však udělala přestupek! Ale díky ní se všichni našli, sešli a mile, jako rodina, se stýkají.
Vychovatel se často pro dítě stává rodinným pomocníkem a náhradním rodičem. Musí provést i prevenci patologických jevů, jako je alkohol, drogy či hraní na počítači o peníze. Je tím, kdo pomáhá, radí, otevře náruč a s láskou pohladí. Bylo by potřeba víc je ohodnotit a zvednout plat. Jinak ty dobré odnese čas…
Jak se vám v Praze žije?
V Praze je blaze! Já mám ráda lidi a ten shon a rozruch spojený s velký městem mi vyhovuje. Je tu plno našich malých fanoušků i školkových diváků. Snažím se pro ně zpívat, skládat písničky i psát pohádky. Snažím se, aby byly takové, co potěší, pobaví, ale poradí i bezradným dětem v tísni.
Bydlím v Praze 6 a rodinám s dětmi v Dejvicích vadí, že tu není kulturák, ani kulturní středisko nebo zábavné centrum. Pokud se nějaká akce venku koná, je plná kapel, které sice vystupují v kostýmech, ale mají písničky s vulgárními texty a pro děti nevyhovující rytmizací a hlasitostí hudby. Je sice normální, že kapely pro dospělé hrají moc hlasitě, ale tím nesplňují hygienu zvuku předepsanou pro děti. Ale pořadatel ví, že vstupné platí rodiče! Tak pro ně je zařízena muzika…
