Jak jste, paní Žbirková, prožila Vánoce?
Vánoce byly v kruhu rodiny a konečně jsem si odpočinula od předvánoční hektiky, kdy jsme převáželi výstavu Roky a dni, která se jmenuje stejně jako nově vydávaná kniha, z Bratislavy do Košic. Byla na Bratislavském hradě, předtím tady v Praze v Národním muzeu. V Košicích ve Východoslovenském muzeu nám tuto knihu pokřtila Marika Gombitová, což mi udělalo velkou radost.
U této knihy jste nejenom jako odborný poradce, ale jste i supervizorem celé akce.
Ano. Bylo na mě, abych dala dohromady všechny fotky, které v knize jsou. Musela jsem je najít v dostatečné kvalitě, takže jsem hledala hlavně v diapozitivech, aby mohly být na takto velkém formátu v kvalitním provedení. Meky měl sice spousty krabic s fotkami a s diapozitivy, ale on to tam vždycky jenom tak naházel, takže jsem je musela postupně projít, prosvítit diapozitivy, abych viděla, co na nich je. A to mi zabralo strašně moc času. Tyto fotky jsou proložené rozhovory, které dělal Honza Vedral a získal i výpovědi lidí, kteří normálně rozhovory nedávají, jako třeba Mekyho dcera Denisa, Marika Gombitová, a také třeba rozhovory s muzikanty, kteří hráli v Mekyho kapele s Honzou Horáčkem nebo Honzou Ponocným. To je úplně jiný pohled na Mekyho, než mám já a musím říct, že někdy jsem byla překvapená z různých historek, které muzikanti zmiňovali.
Jak jste tyto osobnosti vybírala?
Tyto osobnosti vybíral Honza Vedral a snažil se, aby to byli lidé Mekymu hodně blízcí. Je tam rozhovor s naším Davidem o tom, jak s Mekym natáčel poslední album, s Kamilem Peterajem, který mu napsal spousty textů, nebo se Stanleym Procházkou, který fotil Mekyho od mládí a hodně jeho fotek je i v této knize. Je tam Pete Brown, básník a beatnik, který psal texty kapele Cream a který bohužel také odešel poměrně nedávno nebo producent Mekyho dvou alb Rob Cass z Abbey Road. Právě Rob Mekyho seznámil s Petem Brownem a ten pak otextoval hned dvě alba Miro a Double album, která měla slovenskou a anglickou část. Jeho texty si samozřejmě Meky hrozně považoval. Mít rozhovor s Petem Brownem, to je unikátní.
Unikátem je vlastně celá kolekce.
To je pravda, protože kolekce obsahuje také vinyl, na kterém je zaznamenán Mekyho poslední koncert. Náš zvukař si vše natočil do pultu, a pak jsme vybrali z tohoto koncertu takové Mekyho Best of. Nikde jinde zatím nevyšlo a v dohledné době určitě nevyjde. Dalším plusem kolekce je fan magazín. Fanoušci z Mekyho fanklubu si je v osmdesátých letech sami tiskli, psali si do nich různé články a byly tam také Mekyho fotky. A v této Memory Book, jak jí říkáme, je přesná replika fan magazínu Roky a dny, takže jsou v ní věci, které nikdo nemá a nikde jinde nejsou. Bylo dost obtížné vše vyrobit. Trvalo nám to rok, ale povedlo se.
Na této kolekci je znát její kvalita.
Ano, to musím všechny pochválit – samozřejmě vydavatelství Ikar a Gabiku Belopotockou, a potažmo Nakladatelství Rosier, které tuto luxusní knihu vydává v Čechách. Opravdu do toho šli s velkým úsilím a paní grafička Majka Roiko odvedla úžasnou práci. Vypadá to, jako by to celé byl velký fan magazín a jmenuje se to Roky a dni nejen podle výstavy, ale právě podle toho fanouškovského časopisu. A vlastně také podle Mekyho písničky Roky a dni. Záměr byl, že všechno, co se do výstavy nevešlo, vejde se do knihy J
Chci se se zeptat na jednu věc. Brali jste se s Mekym v roce 1988, pak prožili revoluci a následně i rozdělení státu. Jak jste to vnímali, když jste žili v Bratislavě?
Rozdělení republiky byla pro nás smutná událost, byli jsme česko-slovenská rodina a v podstatě až do konce svých dní to Meky nebral. Bral to jako osobní prohru, byť samozřejmě naše vztahy mezi Čechy a Slováky jsou skvělé, ale zrovna v naší hudební branži to rozhodně pozitivum nepřineslo. Mladé české a slovenské kapely nebo interpreti mají vždycky v tom druhém státě problém. Je pro ně těžší se dostat do povědomí lidí v jiné republice. Ale museli jsme se s tím nějak vyrovnat.
Dneska je problém ten, že mladí Češi už slovenštině nerozumí.
Určité bariéry tady jsou a nedá se jim zabránit. Naštěstí po rozdělení oba státy vstoupily do Evropské unie. Ze začátku nás frustrovalo i to, že nás zastavili na hranicích a kontrolovali nám pasy. To naštěstí už dnes odpadlo. Když jsme ale zastavili na hranicích, tak se mi v autě vždy vzbudily děti a brečely, o to víc jsem byla naštvaná J. A my jsme pořád pendlovali, takže nás to postihlo hodně. Myslím si, že byla chyba, že nám nikdo nedal možnost se rozhodnout v referendu. Bylo to prostě politické rozhodnutí o nás bez nás.
Pak jste se přestěhovali do Prahy. Jak jste vybírali pražskou lokalitu?
My to měli poměrně jednoduché, protože jsme tu měli zázemí. Jsem z Prahy, takže křtěná Vltavou. Narodila jsem se U Apolináře, kde se narodil i náš David. Linda se narodila ještě v Bratislavě. Moje babička bydlela v Lucerně a já po ní získala byt, kde jsme potom bydleli snad deset let. Rozhodli jsme se pro Prahu nejen z důvodů rozdělení republiky, ale už jsem čekala Davida a potřebovala jsem pomoc maminky. Mekyho maminka v Bratislavě už by to nezvládala, a tak Meky řekl, že on je muzikant, zvyklý cestovat a nevadí mu přestěhovat se do Prahy, kterou měl vždycky rád. Když děti vyrostly a potřebovaly trošku víc prostoru, přesunuli jsme se do Vršovic, kde jsme v Žitomírské ulici bydleli 15 let. Tam už měl Meky svoji pracovnu a děti každý svůj pokoj. No a když jsme postupně měli dva psy a Mekymu se nechtělo je pořád venčit, tak jsme našli dům se zahradou, na které se venčili sami 🙂 . Přesunuli jsme se tedy jen kousek dál, do Strašnic. Takže abych to shrnula – narodila jsem se na Janáčkově nábřeží 59, pak Lucerna, tedy v úplném centru Prahy, potom přišly Vršovice a na závěr Strašnice, kde jsem doposud a jsem zde spokojená.
Kam v Praze ráda chodíte?
Já jsem kavárenský povaleč, takže všechny dobré kavárny v Praze znám. Nevím, kterou bych jmenovala, abych někoho neurazila, ale třeba kavárna v hotelu Paříž nebo kavárna v Obecním domě jsou moje oblíbené pro svoji atmosféru.
Sedmým rokem bydlíte ve Strašnicích. Co se vám na nic líbí a naopak nelíbí?
Jak jsem říkala, mně se tam bydlí dobře, takže nemám ani žádný nápad, co bych měnila.
Máte nějaký vzkaz pro komunální politiky?
Vzkaz mám. Chtěla bych, aby dělali všechno s určitým entuziasmem, aby to nebyla jenom úředničina, ale aby o Prahu měli opravdu zájem a šlo jim o to, aby vypadala a fungovala dobře.
Vždy jste nebydleli jenom v Praze, ale i na Slovensku.
Ano, tři roky jsme žili v Bratislavě. Bratislava ve srovnání s Prahou byla pro mě malé město, které ale mělo velkou výhodu, že bylo blízko Vídně. A Vídeň je Praze hodně podobná. Každou volnou chvíli po revoluci, kdy už byla ta možnost, jsme tedy byli pořád ve Vídni, například si zajeli na sachr dort. Takže jsem vlastně Prahu tak trochu měla i tam.
Jak v té době bylo těžké být Češkou na Slovensku?
Co se týkalo našich kamarádů a známých, to jsou všechno lidi na naší vlně, tak bych neřekla, že by s tím byl problém. Ale samozřejmě v té době dělení státu, byly některé emoce vyhrocené. Já jsem neuměla tak dobře slovensky, abych tam mohla slovensky mluvit. A to i přesto, že jsem se ve slovenštině naučila dost plynule číst. To se mi povedlo, ale jak jsem neměla potřebu ani praxi mluvit, tak to bylo horší. Samozřejmě v některých momentech to někomu tenkrát mohlo vadit, ale jak říkám, my jsme žili spíš v bublině našich kamarádů, mezi nimi byl například pan Satinský, pan Markovič a podobně. To byli všechno lidi, kteří byli napojeni na Česko, takže to s nimi bylo v pohodě.
,,Bratislava ve srovnání s Prahou byla pro mě malé město, které ale mělo velkou výhodu, že bylo blízko Vídně. A Vídeň je Praze hodně podobná.“
Jaké bylo pro Mekyho překvapení, když v roce 1982 vyhrál Zlatého slavíka a odsunul Karla Gotta na druhé místo? Jak na to vzpomínal?
On mi říkal, že neplánoval porazit Karla Gotta, že se mu to prostě přihodilo. Neprahnul po tom. V té době se mu stalo hodně věcí – vyhrál Bratislavskou liru, vyhrál ve Villachu, což je velký rakouský festival. Tak tam vyhrál nejen cenu festivalu, ale i cenu rádia O3. To všechno viděli lidi na Slovensku, kteří chytali rakouskou televizi a myslím, že se to všechno spojilo a odrazilo v Mekyho popularitě. Říkal mi, že mu volal Jirka Vejvoda na nějaký koncert, že s ním chce udělat rozhovor do Mladého světa. Meky mu říkal, že teď nemá čas a on pořád tvrdil, že potřebuje udělat ten rozhovor hned, protože je Zlatý slavík! Meky z toho byl úplně překvapený, protože to vůbec samozřejmě nečekal. Tak prý se s tím musel naučit žít. Naštěstí to trvalo jen rok, a pak si Slavíka vzal Karel zase zpátky 🙂 .
Mekymu jste dělala manažerku. Jaký byl osobně? Byl bohém nebo naopak organizovaný člověk?
Já si myslím, že on byl taková kombinace, protože samozřejmě dobře fungoval i přede mnou. A když jsme měli malé děti, tak jsem neměla prostor cokoliv organizovat, kromě rodiny J. Určitě si věci uměl zorganizovat, ale když věděl, že jsem tam já, tak mi to rád přenechal. To mu pomáhalo. Měl samozřejmě i takové bohémské chvilky, kdy prostě tvořil a všechny ostatní věci okolo sebe vypustil. Když tvořil, tak přesto nejel vlak a v tom okamžiku nebyl schopný nic organizovat. Rád mi vždycky mi říkal, že mám na to školu – studovala jsem totiž obchodní fakultu VŠE.
Meky do písní dával i svůj osobní život. Například v písních Katka nebo Linda. Jak jste to vnímala? Bylo to pozitivní anebo už odhaloval dost osobních věcí?
Myslím si, že když složil píseň Katherine – Katka, tak nikdo nevěděl, že existuje nějaká konkrétní Katka. Asi i díky tomu, že nebyly sociální sítě 🙂 . Ale pokud si Meky sám textoval, tak to byly jeho osobní výpovědi, a to se netýkalo jenom našeho života, ale prostě jeho osobní prožitky. Ze začátku jeho tvorby mu psal většinu textů Kamil Peteraj nebo jiní textaři, ale postupně dostal potřebu sám vyjádřit svoje pocity. To se stalo na albu Nemoderný chalan, a to bylo přesně v době, kdy jsme se poznali. A potom v dalším albu Chlapec ulice je de facto každý druhý text o našem vztahu nebo o tom, co jsme spolu prožívali. Později už jsem všechny jeho texty četla, dával mi je ke kritice. Byla jsem dost velký čtenář literatury, poezie, a tak si Meky myslel, že jsem k tomu kompetentní.
Váš syn David studoval filmařinu, ale také pomáhal Mekymu s deskou. Má geny pro hudbu?
Já si myslím, že té hudbě u nás samozřejmě nešlo uniknout. Byla bych samozřejmě radši, kdyby se David věnoval filmařině, kterou vystudoval jako pan režisér, ale třeba na to ještě dojde. Nakonec natočil Mekymu několik klipů, točí také klipy svojí kapele Sunnbrella, ale samozřejmě to, že má nějaký hudební talent i na skládání, hraje na všechny možné nástroje, jako jsou bicí, kytara a klavír, na tom si Meky zakládal. Chtěl, aby měl hudební vzdělání. Zatím Davida baví hudba nejvíc a já ho nechci do něčeho tlačit. Filmařina je věc, kterou můžete dělat do pozdního věku, tak třeba nějaký film natočí J.
Jakou hudbu, samozřejmě kromě Mekyho, ráda posloucháte?
Mám ráda třeba Coldplay nebo Cure. Meky mě naučil sledovat i novou hudbu, takže z těch současných se mi líbí Billy Eillish nebo Olivia Rodrigo, ale teď se trochu bojím, abych měla přehled, protože Meky projel každý týden všechny zahraniční hitparády a pouštěl ty nejaktuálnější skladby. Snažím se vše sledovat, abych z toho nevypadla. A třeba právě od Honzy Vedrala a jeho časopisu Headliner se toho z této oblasti dozvím hodně.
V jednom rozhovoru jste říkala, že ráda čtete. Jaký žánr nebo téma máte nejradši?
Byla jsem čtenářkou i těžkých knih, ale čím jsem starší, tak tím více mě rozrušují. Takže se vracím nejradši k odpočinkovým knihám. Jedna z mých oblíbených je O mé rodině a jiné zvířeně nebo od Jamese Herriota To by se zvěrolékaři stát nemělo. Není to náhoda, oboje souvisí s tématem zvířat a my máme tři psy a dvě kočky. Takže jsme taková ZOO rodina. Tyto knížky mě vždycky rozesmějí a potěší. Vidíte, to jsem ještě nikdy nikomu neřekla.
Šimon Šafránek natočil životopisný dokument Meky. Jaké bylo žít před kamerou?
Žili jsme tenkrát hekticky, takže jsme neměli moc času to studovat. Já jsem Šimonovi věřila. Navíc Honza Vedral napsal k tomuto filmu scénář. Věřila jsem, že to nebude natočeno bulvárním stylem a že to bude mít hlavu a patu. Viděli jsme Šimonův film King skate, za kterého dostal Českého lva a kam Šimon vybral dvě Mekyho písničky, takže jsme věděli, jakým stylem pracuje. Navíc to je fantastický člověk, který si s Mekym okamžitě porozuměl. Proto jsme to potom už neřešili.
Na to se chystáte v nejbližší době? Zmínila jste výstavu.
Výstavu v Košicích, v nádherné klasicistní budově Východoslovenského muzea jsme úspěšně za účasti Mariky otevřeli. Potrvá do poloviny června a teď pracujeme na jejím přesunu do Londýna, kde by se měla otevřít v polovině září. Chystáme další videoklipy k písním z alba Posledné věci a zůstala i spousta skladeb, které se na něj nevešly. To bychom chtěli nějakým způsobem se synem začít řešit, jak a kdy tyto skladby vydat. Plánujeme i další vzpomínkový koncert, ale samozřejmě jsou i plány mimo Mekyho. Jsem manažerkou zpěvačky Lenny a produkuji jí koncert v Obecním domě 1.10.2024. Mám už s Obecním domem zkušenost s Mekym a myslím, že takový koncert bude Lenničce slušet J. Pro Petra Nagyho zase připravuji výroční koncert v Lucerně 18. dubna a v Bratislavě 20.dubna, takže se nudit určitě nebudu.
Jaký máte sen, co byste ráda uskutečnila?
Můj sen je být u moře, ležet tam 14 dní a nic nedělat 🙂 .
