Čím jste, René, chtěl v dětství být? Jaká povolání vás nejvíce přitahovala?
Tak asi vším, čím malý kluk chce: od popeláře, přes hasiče, po učitele a později dokonce knězem. Asi proto, že jsme v rodině měli dva, ale já ani jednoho neměl možnost poznat. Nicméně později jsem věděl, že chci pracovat s lidmi, fascinovali mě moderátoři v televizi, televizní hlasatelé a hlasatelky. Kdeže bych si pomyslel, že jednou budou dokonce některé, byť dnes už bývalé, patřit mezi mé známé, nebo i mé dobré kamarádky.
Kdy jste se rozhodl, že budete pracovat v médiích a v PR?
To snad už od 13 nebo 14 let jsem si říkal, že se chci dostat do médií. Ne proto, abych „byl vidět“, ale abych třeba přinášel, objevoval zajímavé věci, lidi… To mne vždy fascinovalo. A to se mi povedlo, ať už v začátcích, kdy jsem dělal reportéra, redaktora, novináře: v rádiu, v televizi, v novinách, v tiskové agentuře. A později přišla i oblast PR.
Ve svém dřívějším rozhovoru jste se zmínil, že jste rád na volné noze, neboť můžete skloubit více činností a dělat věci, které vás baví a obohacují vás. Co ze svého portfolia služeb máte nejraději? A mění se to během let?
Být na volné noze vám sice bere jakousi jistotu, ale dává zase ohromnou svobodu. Umožňuje dělat více věcí, vše, co vás baví a naplňuje. Ono se nedá moc říct, co raději, ale je to tak nějak propojené. Tak jako velmi rád propojuji fajn a šikovné lidi, profese, tak vlastně i své „profese“. Jsem nesmírně šťastný, že jsem si mohl projít věcmi od píky, a ne skočit do něčeho rovnou a nabírat zkušenosti zpětně. Bohužel je dnes a speciálně v českých médiích jakýmsi nešvarem, že si někdo vybere hezkou holku nebo kluka a posadí před kameru. Aniž by uměl pořádně mluvit, měl zkušenosti, rozhled, kontakty… To je problém a je to znát. Není větší škola než to, čím si projdete od prvopočátku. Jsem rád, že vím, jak vypadá práce novináře ve všech směrech, jak vypadá práce za mikrofonem i před ním, za kamerou i před ní. Kolik úsilí stojí napsat dobrý článek, tiskovou zprávu, natočit reportáž, natočit dokument, film, napsat scénář…
Asi většina lidí si dovede představit roli moderátora nebo PR zástupce firmy. Jak ale vypadá zastupování jednotlivých umělců?
Tak není to jen zastoupení umělců, ale i projektů. Já navíc nepůsobím jen jako PR manažer, ale i manažer (agent). Ale téměř vždy je to s lidmi, s nimiž máme společnou řeč, máme se rádi, známe se…Je to na profesní, ale i přátelské bázi. Proto jsem třeba i manažerem a PR manažerem Petry Janů. Ostatně dámy, která je nejenom skvělá zpěvačka, mj. jedna z posledních velkých zpěvaček, jmen a osobností té „staré“ dobré gardy skutečných umělců, osobností. Ale taky je to bezva člověk. Velmi hodný, spolehlivý, profesionální, vtipný. Podobné je to i u spolupráce s Hankou Křížkovou, Petrou Černockou, Janem Přeučilem a Evou Hruškovou, Maruškou Tomsovou, Josefem Maršálkem a Terezou Bebarovou, s nimiž jezdíme i novou talk show Čas na TeBe, Kateřinou Brožovou, ale i řadou dalších skvělých lidí. A vždy je to o tom – předat veřejnosti přes média to, co zrovna dělají, co chystají, čím se profesně zabývají. A vždy je tam i něco málo ze soukromí, co ale oni sami chtějí prozradit. Veřejnost to zajímá, ale nesmí to zasahovat do nějakých citlivých věcí. Umělci jsou často křehké duše. Každý je individuál a s každým je nutné pracovat jinak. Ctít jeho potřeby, názor i pohled na věc, projekt, turné…
Především v médiích a v PR oblasti se cení kreativita a flexibilita. Na jakou svoji úspěšnou akci nejvíce vzpomínáte?
Mám se chlubit a chválit? (smích!) Říká se, že dobré zboží se chválí samo. Ale když to trochu povýším, tak měl jsem obrovské štěstí na projekty, za které se opravdu nemusím stydět. Ať to bylo několik tour s Lucií Bílou, ať to byl muzikál Mamma Mia, Jen počkej, zajíci, Romeo a Julie, skoro pětiletá spolupráce s dnes už neexistujícím Muzeem Grévin, což byla nádherná práce…Nebo nyní spolupráce s Divadlem Metro, s projekty od Artura Kaisera a Petra Šišky, Galakoncert Orchestru Karla Vlacha, s projekty, ať už dokument o Janu Přeučilovi, film Cirkus Maximum, úžasně povedená a vyprodaná Lucerna Petry Janů k jejím 50 letům na scéně, kterou jsem spoluprodukoval, nebo nyní zela úžasná výstava Mistři renesance v Mánesu. Ale celá řada menších, skvělých akcí. Včetně spolupráce na několika knihách, CD, spolupráce s Hankou Křížkovou, která je pro mě také nesmírně blízkým a neskutečně hodným člověkem. Spolupráce s Potravinovou bankou, s Charitou ČR, pro kterou točím podcast ChariTalk… A samozřejmě scénáře pro 13. komnatu České televize…
Na SEZNAMU/Streamu, Youtube a dalších platformách máte již pár let svůj pořad Face to Face, který je velmi ceněn jak diváky, tak také mediálními odborníky i zpovídanými osobnostmi. Kdy Vás napadlo vytvořit tento pořad a co bylo při jeho vzniku nejtěžší?
Nebyl to na začátku můj nápad. Přišli s tím kamarádi Vítek Koldinský a Martin Paták, kteří mne oslovili. Slovo dalo slovo, promysleli jsme formu, strategii a bylo to. Jen asi čtvrt roku jsme hledali název. Já jsem si stál za tím, že by měl být český. Napsali jsme si na papír asi čtyřicet různých názvů a zjistili jsme, že buď už tu všechno bylo, nebo se to nehodí, nebo to je jinde. A nakonec zvítězilo Face To Face – Tváří v tvář se zajímavými lidmi. A musím říct, že za ty dva a půl roku jsme měli přes 200 hostí. Ať byli z jakéhokoli ranku, vždy byli milí, příjemní, přátelští. Ať se známe roky, měsíce nebo jsme se viděli poprvé podruhé.
Máte pro tento Váš pořad nějaký svůj vzor?
Upřímně, nemám? A ani jsem ho nehledal. Mým takovým rčením je, že „rád dělám věci jinak“. Jsem taky vodnář jak vyšitý, se vším všudy. Jediným kritériem je, aby se hosté u nás ve studiu cítili dobře, aby to bylo o nich jako o hvězdách, a aby se diváci dozvěděli co nejvíce věcí. Ne abychom se dvacet minut motali kolem jednoho tématu a vylezlo z toho to, co už bylo desetkrát řečeno nebo napsáno. Zatím se nám to daří a jsem za to velmi rád.
Do tohoto pořadu si zvete známé osobnosti, které dokážete rozpovídat a příjemnou formou od nich zjistit řadu informací. Jak si tyto osobnosti vybíráte?
Tak co si budeme vyprávět. Všechno je to o sledovanosti, o atraktivitě jména, tématu, příběhu. Protože to diváka musí zaujmout. Jde i o aktuálnější témata, ale někdy jde o nadčasové hosty. Musím říct, že občas vznikají i vtipné situace, přeřeky. A to jsou někdy perličky. Taky některé byly zveřejněny. Ale nebyl tam vážně nikdo, o kom bych si myslel, že mi s ním nebylo fajn. Posluchače a diváky máme u nás, na Slovensku, v Evropě, ale třeba v Kanadě, USA, Africe… odevšad máme zpětnou vazbu.
,,Ale nebyl tam vážně nikdo, o kom bych si myslel, že mi s ním nebylo fajn.“
Jste rodákem z Českých Budějovic a nemohu se za náš portál NašePraha.cz nezeptat na otázku, kdy jste začal poznávat Prahu a která její místa máte nejraději?
Jsem hrdým ´Budějčákem´, a dokonce na jihu Čech žiju. Nedaleko Tábora. V Praze jsem dvakrát třikrát týdně, když točím, mám-li schůzky, jednání, akce. Jsem tam za hodinu. Zatímco než někdo přejede z Čerňáku na Pankrác, já jsem vlakem za hodinu v centru Prahy. A to mě těší. Prahu jsem začal poznávat jako malý kluk při výletech, později jako teenager a pak postupně pracovně, ale i soukromě. Mám tady řadu přátel a miluju historii. Zajímavá místa. Praha je nádherná, je v ní stále co objevovat. A občas, když se člověk podívá nad sebe, vidí výzdobu či nápisy na domech. Nebo různá romantická zákoutí.
Která pražská místa využíváte k pracovním schůzkám nejčastěji?
Vesměs centrum, kde máme i studio, potom Smíchov, Pankrác, Dejvice, Holešovice ale třeba Staré Ďáblice, kde teď bydlí moje kamarádka Hanka Křížková.
Hodně lidí dneska mluví o těžké době. Inflace, válka na Ukrajině, růst cen energií, nejistá budoucnost… Nejen ve svém pořadu působíte klidně a vyrovnaně. Co byste lidem, kteří propadají těmto negativním myšlenkám, poradil?
Uklidním vás a prozradím jedno tajemství: I ten největší optimista na světě má občas své nálady, chmury nebo „depky“. Kdo říká, že ne, lže, ale především sám sobě (smích). Já jsem pozitivní člověk nebo se o to snažím. Mám rčení počítej s horším doufej v lepší, v podstatě nejoptimističtější, protože jsem pak jen příjemně překvapován a nejsem pak tak naštvaný, když něco nevyjde. Ale snažím se radovat z každé maličkosti a dělat si radost drobnostmi.
Prakticky v každém dni jste pracovně velmi vytížený. Jak relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Především v přírodě, na venkově, v našem labradorovi Buddym, to je miláček, v pár dobrých přátelích a mám na ně obrovské štěstí, ale i v lásce, když venku svítí sluníčko, když se mi něco, i sebemenšího podaří, anebo když mohu někomu pomoci, nasměrovat ho, posunout a on má radost. Tak tohle mně nějak dělá šťastným. A samotná moje práce je můj koníček a naopak. Je to asi nejvíc, co si člověk může přát. A denně za to děkuji. Ne vždy je to jednoduché. Avšak největší svobodou na světě, kromě zdraví, je že můžete dělat to, co vás opravdu baví.
Máte nějaké sny, které byste si v letošním roce nebo i později chtěl splnit?
Mít sny, znamená snít… Snů má člověk spousty. Moc neplánuji, protože se může stát cokoli, ale takových pár představ a nabídek, mám. Rád bych udělal dvě knihy, které tak nějak dávám postupně dohromady. Rádi bychom s kolegou a kamarádem, režisérem Liborem Adamem natočili film, scénář máme už nějakou dobu hotový. Je to hezká, originální komedie ze současnosti s tématem, které tu vlastně ještě nebylo, a přitom se to týká tolika lidí (nejenom) u nás. Rád bych víc relaxoval a méně pracoval, ale to se mi za prvé nepodaří, za druhé to jinak neumím. (smích). Chci být hlavně zdravý a šťastný, což jsem a velmi, a pak myslím dokážu téměř nemožné (smích). Tak držte palce.
Děkuji za rozhovor.
