Snad každý kluk sní o tom, že se stane kosmonautem. Jak to bylo u vás?
Bylo mi devět let, kdy jsem o tom začal přemýšlet. Pamatuju si to velice dobře, protože to bylo 4. října 1957, co startoval první sputnik. Když mi bylo 13 let, zase letěl do kosmu Jurij Gagarin. Ve třinácti letech to není tak těžké říct, já chci být kosmonautem. Samozřejmě jsem měl i jiné touhy, chtěl jsem být například imitátorem. Můj otec ale byl vojenský pilot a já jsem se dostával na letiště, což mě samozřejmě ovlivnilo. A protože se sovětští a američtí kosmonauti rekrutovali právě z řad vojenských pilotů, měl jsem k tomu blízko od mala. Takže jsem se rozhodl před maturitou, nastoupil jsem do vojenského leteckého učiliště do Košic, po absolvování jsem byl převelen k leteckému útvaru do Českých Budějovic a potom jsem byl přijat na leteckou akademii v Moskvě. To bylo štěstí, protože tam byl mimo jiné velmi intenzivní kurz základů kosmonautiky. Dokonce mohu říct, že mě pak ve hvězdném městečku nenaučili v podstatě nic nového, pouze prohloubili znalosti, co jsem měl z akademie. Navíc jsem se naučil velice dobře Rusky, což mi pak pomohlo.
Měl jste štěstí nebo jste byl prostě lépe připraven než ostatní?
Třicet let poté si můžeme říkat, co by bylo, kdyby bylo. Dnes vím, že jsem měl obrovský kus štěstí, protože stačilo, kdybych do té akademie šel o rok později, a úplně bych se s tou šancí minul. (V tuto chvíli se Vladimír Remek rozhodl, že povečeří. Byl nemocný, a tak si chtěl dát něco lehkého. Vybral si přírodní kuřecí řízek.) To víte, tenkrát jsem si věřil a říkal jsem si, že to tak mělo vše být. Ale po 30 letech vím, že v tom byl kus štěstí. Když jsem tu akademii skončil v roce1976, tak několik týdnu poté nabídl Sovětský svaz spřáteleným zemím účast na pilotovaných letech. A tu účast nabídl nejprve třem zemím – Československu, Polsku a východním Němcům. My jsme se dostali postupným sítem čtyři do hvězdného městečka. Během zhruba třech týdnů nás tam procvakli a výsledek by ten, že konstatovali, že všichni čtyři mají všechny předpoklady pro absolvování výcviku a účasti na kosmickém letu, ale s tím, že komise doporučuje nějaké pořadí. To samozřejmě bylo v zákulisí a já jsem se dostal s Oldřichem Pelčákem dál. V tom jsem měl také štěstí. Pak začala příprava. Trvala skoro dva roky a byla velice zajímavá, i když samozřejmě fyzicky i psychicky náročná. V té době mi hodně pomohlo, že jsem ovládal velice dobře jazyk.
Rodiče mě vždycky nabádali, že si mám správně čistit zuby, abych neměla kaz a mohla případně do vesmíru. Je to pravda, že kosmonauti nesmí mít plomby?
(Smích) Není. Většina lidí nemá perfektní zuby, ani já jsem je neměl. Nejperfektnější zuby mám teď, ale ty vám ukazovat nebudu. Nemusí být tedy dokonalý chrup, ale určité problémy to představuje. Postupem času se přišlo na to, že i velmi dobře sanovaný chrup je přeci jenom vystaven jinému působení než na zemi a někteří kosmonauti s tím měli problémy. Konkrétně za našeho letu si dva kosmonauti, kteří působili na orbitální stanici Saljut 6, rádiem stěžovali na bolesti zubů. A nás dva, tedy mě a Alexeje Gubareva, proto narychlo podrobili takovým rychlokurzem zubního léčení. Dokonce nám dali s sebou zubní vrtačku. Když jsme tam přiletěli, ti dva věděli, že Alexej samozřejmě žádný zubař není. Oba se proto podívali na mě s nadějí, co kdyby to byl nějaký experiment a já byl zubař? Tak se ptali – ty máš za sebou nějakou zubařskou průpravu? A já na to, že mám. Čtrnáctidenní. K žádnému vrtání zubů tedy nedošlo.
Ve vesmíru jste strávil 190 hodin a 18 minut. Jak hodnotíte tento čas?
Jednou větou – byl to nádherně strávený čas.
Měl jste strach?
Víte, kdo z dospělých říká, že nikdy neměl strach, tak není buď normální nebo lže. Ať je to jak chce, jsou situace, kdy se člověk aspoň lekne nebo mu vyletí puls. A nemusí to být jen proto, že je ohrožen na životě. Může to být i proto, že to prožívá jako předstartovní horečku nebo adrenalin, že jde do něčeho, co nezná. Takový stav bez tíže. Na zemi se nedá trénovat nějak dlouho a přitom se ví, že při dlouhodobém působená způsobuje potíže. Ty sice časem ustávají, ale ztěžují první hodiny práce. Byl jsem si rovněž velice dobře vědom, že jsem první, kdo dostal příležitost letět do vesmíru mimo Sovětů a Američanů. Měl jsem tedy oprávněné obavy, abych nezklamal. Nechtěl jsem udělat ostudu. Napětí ale padlo v okamžiku, kdy se raketa pohla od startovacího stolu, protože tam nastala už nějaká činnost. Když už se člověk musí soustředit na práci, nemá čas myslet na strach či nějaké obavy.
Měli jste nějaké spojení se zemí?
V té době televizní ne, ale za pomocí rádia ano. Nebylo to nic moc, ale třeba hudbu a zprávy jsme poslouchat mohli.
Co jste poslouchali?
Tak to si už nepamatuju, to je dávno. Vím jen, že když už jsme byli na stanici, kluci mě zkoušeli a chtěli, abych jim zazpíval. Nikdy jsem veřejně nezpíval, neumím to. Hecovali mě pořád, abych to zkusil. Shodou okolností nějaké ruské rádio dávalo rozhovor s mojí matkou a reportér se jí ptal, co jsem měl ve škole nejraději. No a ona řekla, že zpěv. Samozřejmě to udělala jako naschvál, vystřelila si ze mě. Já jsem se toho pak nemohl zbavit, pořád chtěli, abych jim zpíval a nevěřili, že to fakt neumím.
Kdyby Vám teď někdo nabídl let do vesmíru, letěl byste?
Možná, že ano, ale kdyby to nebylo zítra. Ale vážně, změnil jsem se, tělo už nemám v takové kondici, přichází problémy spjaté s věkem, bolí mě v zádech a i když to není fatální, potřebné parametry už nesplňuji. Tenkrát ale, když jsem se vrátil na zem, jsem letět chtěl. Následujících dvacet let poté jsem byl pravidelně testován leteckou lékařskou komisí a pořád jsem vyhovoval parametrům pro létání v nadzvukových strojích. Až nějak do roku 1995 jsem letět mohl, a to bez problémů. Bohužel se ale už tak nikdy nestalo.
