Nejluxusnější a nejbezpečnější loď světa Titanic se vydala na svou první a zároveň poslední pouť 10. dubna 1912. Na její palubě se plavil šestnáctiletý Ostravan Josef Kielbasa se svým o dva roky starším kamarádem Františkem Wilczkem. O tři dny později se loď poroučela ke dnu a spolu s ní 1500 pasažérů a členů posádky. Mladíci z Ostravy v té době bojovali o svůj život v malém člunu. Patřili k sedmi stovkám šťastných, kteří přežili.
Josef Kielbasa se narodil 15. prosince 1895 v Krakově. Brzy nato se jeho rodina přestěhovala do Ostravy za prací. Ve svých 16 letech se rozhodl, že navštíví bratra v Americe. Domluvil se se svým o dva roky starším kamarádem Františkem Wilczkem, který pracoval jako číšník v Café Habsburg, pozdější kavárně Praha, a vyrazili do Hamburku, odkud se dostali do Anglie. Dozvěděli se, že zámořská loď Titanic shání v Southamptonu personál a přihlásili se. „Přijali nás s tím, že dostaneme minimální odměnu, ale stravu jsme měli zajištěnou,“ řekl v roce 1982 Josef Kielbasa. Oba pracovali na horní palubě, tedy v místech, kde se scházela nejbohatší klientela. Josef myl v kuchyňce talíře a sklenice, František roznášel pití. 14. dubna o půl dvanácté večer narazil Titanic do ledovce. „Byli jsme s Františkem na horní palubě. Náraz nebyl silný a nikdo mu nevěnoval pozornost. Kapela dál vyhrávala a lidé se bavili,“ popisoval osudnou noc Josef Kielbasa. Oba Ostravany v osudné noci zachránilo přátelství s německým strojníkem, s nímž putovali do Anglie z Hamburku. „Přiběhl za námi a říkal, že se loď potápí. František se snažil na nebezpečí upozornit pár lidí na palubě, jenže ti jej odbyli. Strojník na nás volal, ať jdeme za ním,“ líčil Kielbasa. Doběhli k člunu, který Němec spustil na hladinu a odrazili od lodi. Po chvíli viděli, jak na Titanicu zhasla světla. Trojici pak zachránil parník Carpathia a s ním se dostali zpět do Anglie. Po vyřízení formalit dostali lodní lístky do Německa, kde se trojice rozešla.
Josef Kielbasa se vrátil do Ostravy, kteří pracovali v dolech jako horníci. I on se stal horníkem a v dolech pracoval 33 let, chvíli byl zaměstnán jako dělník ve Vítkovicích. V důchodu se s manželkou přestěhoval do obce Libina na Šumpersku, kde v roce 1985 zemřel.
O událostech na Titanicu nerad hovořil, dokonce odmítl ostravský televizní štáb. Rok před smrtí však povyprávěl, co na Titanicu zažil. A důvod, proč nechtěl o neštěstí hovořit? Malý člun, který německý námořník spustil na vodu, patřil kapitánovi a jeho nejbližším důstojníkům. A právě kapitán na Titanicu zahynul. Kielbasa si to kladl za vinu.
Jeho kamarád František Wilczek sloužil v první světové válce v rakousko-uherském námořnictvu, později pracoval jako číšník v ostravských kavárnách a v důchodovém věku dělal vrátného v hotelu Palace.
Jméno Josefa Kielbasy nefiguruje v oficiálních seznamech posádky. Podle toho, co říkal, je pravděpodobně, že mladíci z Ostravy byli na parník přijati načerno jako levná pracovní síla. Podmínky by tomu odpovídaly a společnost ušetřila. Pro hochy bylo důležité se dostat do USA tak, aby nemuseli platit za cestu. Navíc měli postaráno o stravu. Nebýt ledovce, jejich plán by se zdařil.
