Narodil jste se, pane Janáku, v Karlových Varech. Kdy jste poprvé navštívil Prahu a jak jste jí v té době vnímal?
Úplně poprvé, co si pamatuji, to bylo v mých čtyřech letech, když jsme s rodiči navštívili Matějskou pouť. Z té akce mi zůstala vzpomínka, jak jsme byli ve strašidelném hradě a maminka mi pořád zakrývala oči, když tam bylo něco strašidelného – takže vlastně pořád. Vím, že mě to tenkrát pěkně štvalo. Ale i tak jsem později jezdil do Prahy moc rád a vždycky to byl pro mě svátek, ať už to byla návštěva zoologické zahrady, technického muzea, planetária a podobně.
Ve které pražské čtvrti jste bydlel nejdéle a proč jste si vybral právě ji?
Nejdéle jsem bydlel asi s mou první ženou na Jahodnici, což je součást čtvrti Praha–Kyje. A výběr nebyl tak úplně na mně. Moje bývalá manželka tam dostala přidělený byt z firmy, kde pracovala. Ale kdybych měl zmínit čtvrť, kterou jsem si později vybral už opravdu sám, tak to byly Nusle, kde jsem bydlel skoro tři roky v pronajatém bytě. Byl to podkrovní mezonetový byt s terasou do velkého dvora. Moc se mi líbilo, že jsem si tam mohl užívat trochu toho skutečně pražského života – například dojet během chvilky tramvají všude, kam jsem potřeboval.
Co se Vám na Praze nejvíce líbí a co naopak byste rád změnil?
Praha je krásné město, které navštěvují milióny turistů z celého světa. A mně přijde úžasné, že my můžeme v takovém Evropském klenotu bydlet a mít všechny ty památky a atmosféru doslova na dosah. Co se mi naopak nelíbí je způsob, jakým Magistrát bojuje s automobilovou dopravou. Neustálé vytváření jednosměrek, zákazů vjezdu, ubírání parkovacích míst a podobně, dělá z Prahy nepochopitelný labyrint, ve kterém se nedá ani zaparkovat. Přitom jenom na parkovném se musí vybrat ohromná suma peněz. Proč se z ní tedy nebudují třeba nějaké podzemní garáže, aby auta nemusela pořád dokola kroužit po stejných ulicích v zoufalé snaze najít volné místo k zaparkování? Za celé ty roky, co parkovací systém funguje, se v centru pro auta nepostavilo skoro nic.
Nyní bydlíte v domě nedaleko Prahy, do které za natáčením dojíždíte. Práce okolo domu a zahrady je vždy hodně. Baví Vás tyto práce, nebo je ochotně přenecháváte manželce?
Mě práce na domu a zahradě baví a spíš jí mám na starosti já – a manželka mi je ochotně přenechává. I když je ale pravda, že oba jsme pracovně dost vytížení, a tak máme spíš jednoduchou zahradu, aby na ní zase tolik práce nebylo.
Málokdo ví, že máte mimo vystudované FAMU také inženýrský titul z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT. Jak se na jaderného fyzika dívali na FAMU? Ať už spolužáci nebo vyučující?
Já tu fyziku studoval jenom jako prozatímní nouzovku, než se dostanu na FAMU. A když jsem to všem vysvětlil, tak mě naštěstí brali víc jako filmaře, než jako fyzika. Ale co si pamatuji, tak učitelé oceňovali moje logické myšlení, které jsem na ČVUT notně posílil.
Jaké jste měl v době studia režisérské vzory? A nyní?
Já měl vždycky jako své režisérské vzory Václava Vorlíčka a Oldřicha Lipského. Moc se mi líbilo, jaký měli nadhled a s jakou hravostí a lehkostí ke svým filmům přistupovali. A tento obdiv k nim mi vydržel dodnes. Takže jsou stále mými režisérskými vzory.
Využíváte nyní nějaké věci, které jste se na FAMU naučil?
U režie se musíte neustále učit a zdokonalovat. Moje studium proto neskončilo na FAMU, ale pokračuje dodnes. Takže si po pravdě už tolik nepamatuji, co jsem se naučil na filmové škole a co později. Ale FAMU mi dalo slušný základ, na kterém můžu dodnes stavět.
V listopadu minulého roku to bylo přesně 20 let, kdy měl premiéru Váš film Snowboarďáci, který jste nejen režíroval, ale i k němu napsal námět a scénář. Jak jste na toto téma přišel?
To vzniklo vlastně úplnou náhodou. Ještě na FAMU jsem dostal nabídku od České televize – redakce pro děti a mládež, abych jim natočil televizní film pro děti. Tak vznikli Vetřelci v Coloradu. Ten film měl docela úspěch a vyhrál i nějaké ceny na filmových festivalech, takže jsem dostal nabídku, abych udělal pro stejnou redakci další film. A já se trochu zhrozil. S dětmi natáčím moc rád, ale přeci jen to vyžaduje ještě jiné schopnosti, než ty režijní. Musíte neustále děti bavit, motivovat a hrát si s nimi, aby si natáčení užívaly a nezačaly se nudit. Takže jste pak víc jejich učitel nebo vedoucí nějakého kroužku, než režisér. A já se proto úplně nechtěl hned zařadit jako režisér dětských filmů. Tak jsem si řekl, že když je to redakce pro děti a mládež, možná bych mohl zkusit napsat a natočit něco pro tu mládež. Můj zvukař Roman Čapek mi pak navrhl, jestli nechci zkusit natočit něco o snowboardistech. Já měl v té době pocit, že už je to trochu out a nikoho to zajímat nebude. Ale nakonec jsem na ten nápad přistoupil a zaměřil se tím směrem. No a tak vznikli Snowboarďáci.
Po úspěchu Snowborďáků jste pak natočil s hlavními představiteli Vojtou Kotkem a Jirkou Mádlem do dvou let další dva filmy – Rafťáci a Roc(k) podvraťáků. U nich jste si přizval k psaní scénářů další spoluautory. Jak se Vám psal scénář ve více lidech, když jste si jej předtím psal sám?
Ono je to těžké psát, když jste k tomu ještě režisér. Scénárista potřebuje spoustu času a klidu na psaní, aby se mohl zcela ponořit do příběhu a věnovat se jen jemu. Jenže jako režisér máte spousty schůzek, telefonů a samozřejmě spoustu práce s natáčením. Takže vás při psaní neustále něco vyrušuje. Psaní mě moc baví, ale usoudil jsem, že bude lepší, když to nechám na scénáristech. Rafťáky psal Honza Prušinovský s Tomášem Holečkem. Výsledek měl ale trochu jinou poetiku a humor, než měli Snowboarďáci. A protože jsem chtěl ve stylu na ten první film navázat, tak jsem to pak po nich ještě musel upravit a vrátit do Snowboarďáckých kolejí. Do scénářů jsem pak zasahoval i dalším scénáristům u dalších filmů. A když jsem se teď zpětně ohlížel za tím, co jsem natočil, tak největší úspěch měly většinou stejně filmy, které jsem si napsal sám, jako byli Snowboarďáci, či pohádka O vánoční hvězdě. Proto jsem teď ve fázi, kdy se snažím psát zase sám. Díky tomu tak vznikl seriál Parťák na baterky.
Jak vnímáte, jako režisér, kariéru Vojty a Jirky? Nejen hereckou, ale také režisérskou (Vojta Kotek – Padesátka, díl v seriálu Nevinné lži, Jirka Mádl – Pojedeme k moři, Na střeše a Vlny)? Vidíte na jejich režijním pojetí něco ze sebe?
Já je beru trochu jako své filmové „děti“ a jsem na ně proto hrozně pyšný. Samozřejmě si říkám, že jsem je možná nakazil tím svým nadšením pro režii. A že jsem je snad i trochu inspiroval. Ale to bych si asi moc fandil. Každopádně mají oba svou originalitu a jedinečnost. Jejich filmy vychází z nich a moje zásluha je snad jenom v tom, že jsem jim ukázal, jak vás může natáčení bavit.
Jste známý tím, že režírujete různé filmové žánry, po již zmíněných teenagerovských komediích jste natočil dramata (Důvěrný nepřítel), pohádky (Dvanáct měsíčků, Korunní Princ, Princezna a písař), ale také seriály (Ať žijí rytíři!, Agrometal). Co Vás baví na této různorodosti?
Každý žánr má svá specifika. A proto k němu také musíte přistoupit jinak. Je to, jako kdybyste skládali pořád z jedné stavebnice Lega. Je to fajn, ale po čase začnete pošilhávat i po jiném Legu. A to nové Lego je vlastně nový žánr. Dá vám nové možnosti a novou inspiraci. Baví mě na tom ta různorodost. Ale když si s tím novým Legem dost pohraju, začnu zase pošilhávat po té své původní stavebnici, která je mi nejbližší a nejvíc mi přirostla k srdci.
Dokončil jste seriál Parťák na baterky, což je osmidílná krimi komedie, která má 30. dubna premiéru v televizi Prima. Velkou roli v ní hraje android Emil. Jaký vztah máte k umělé inteligenci?
Umělá inteligence mě fascinuje a vlastně s ní dost spolupracuji. Zjistil jsem, že funguje jako docela dobrý dramaturg. Pomáhá mi vylepšovat náměty ještě dříve, než je ukáži producentům. Vylepšovat myslím ve smyslu posuzování toho, co funguje, co je slabší a co by se mělo změnit. Na to, aby AI psala scénář, ještě rozhodně nemá kapacitu. Ale jako parťák pro ladění námětu funguje výborně. Umělou inteligenci ale také využívám i při psaní databázového programu, který se snažím udělat pro divadlo své manželky. AI si dokáže povídat i s naším pětiletým synem a zabavit ho na docela dlouhou dobu – vymýšlí spolu například nové planety, které mu pak nakreslí a podobně. A to je jen část toho, co se s ní dá dělat. No a protože k ní mám tak blízko, napadl mě pochopitelně i námět na seriál Parťák na baterky. Jaké to jednou bude, až s námi AI začne skutečně spolupracovat – tam je obrovský prostor pro originální komediální příběh, který mi vlastně dal novou krabici Lega. A já si teď užívám to nové stavění.
Máte nějaký filmový žánr, který byste si ještě rád natočil a proč?
Hrozně moc mě baví sci-fi. Ale u nás pro tento žánr není tak velký divácký potenciál. A samozřejmě tento žánr vyžaduje podstatně větší rozpočet, než u běžného filmu. Rád bych ale zkusil film, kde by byl sci-fi jen jeden z prvků – jako například android Emil. Pak se nemusí řešit svět budoucnosti, kosmická plavidla, vesmír a podobně. Například film Ona využíval jen AI hlasu, do kterého se hlavní hrdina zamiloval. A to je přesně cesta, kterou bych se rád také vydal, a nějaké to sci-fi zkusil.
Všichni herci i členové filmových štábů říkají, že jste režisér, který má rád na place pohodu, dobrou náladu, která se pak přenáší do výsledného filmu. Měl jste to tak vždy, anebo jste se to učil postupně? Máte v tom nějaký režisérský vzor?
Ano – když točím komedie, tak je podle mě pohoda na place velmi důležitá. Atmosféra z natáčení se prostě musí nějak projevit i ve výsledném filmu. Navíc by mě nebavilo točit, kdyby to pohoda nebyla a kde by lidé byli na sebe zlí. A proto se snažím o pohodu i v případě, když zrovna komedii netočím. Ale vzor v tomto směru vám říct nemůžu. My režiséři většinou nevíme, jak točí naši kolegové, a jak to mají na place zrovna oni.
Jste také reklamní režisér. Které typy reklam Vás nejvíce baví? A jakou reklamu jste viděl a zamrzelo Vás, že jste ji nenatočil právě Vy?
Já už úplně reklamy netočím. Přeci jen už je mi přes padesát, a to jste v reklamním světě totální vykopávka. Vždycky mě ale bavily reklamy, co byly postavené na herecké akci a měly v sobě humor. Dnes se reklama posunula spíše k vizualitě a obrazovým kolážím. Je to sice cool, ale kdo si takovou reklamu zapamatuje? Mě prostě bavily víc reklamy, co se točily dřív. Takže přesně jak ta stará vykopávka už začínám říkat, že „tenkrát za mejch mladejch let to bylo lepší“ J. Ale tenkrát mě například strašně bavila reklama Ivana Zachariáše Město kaskadérů. Byla to vize města, kde se vše odehrávalo jako kaskadérské kousky. Lidé proskakovali okny, jezdili na střeše autobusů, procházeli se a při tom hořeli atd. Bylo to hrozně vtipné a nápadité. Kdybych takové reklamní zadání dostal, tak budu šťastný jak blecha. Ale to bych musel být ještě o několik levelů lepší reklamní režisér.
Nechtěl bych opomenout ani Vaši divadelní práci. Už před třinácti roky jste režíroval svoji první divadelní hru Tři v háji. Tehdy jste říkal, že s divadelní režií nemáte žádné zkušenosti, a tak nevíte, jak tento odlišný typ režie zvládnete. Ale premiéra této hry se vydařila. A také i reprízy. Čeho jste se před zkoušením této hry nejvíce obával?
Tak vždycky, když jdete dělat něco nového, máte přirozeně strach, jestli se dokážete měřit s těmi, co už se dané věci věnují delší dobu a mají s ní podstatně víc zkušeností. Ale jak se říká – Kdo se bojí, nesmí do lesa. Navíc má přeci jen filmová režie k té divadelní docela blízko. Takže jsem se snažil využít svých filmových zkušeností a zkusit je adaptovat na jeviště. V té době jsem ale netušil, že si jednou vezmu majitelku Divadla Radka Brzobohatého, a budu vtažen do divadelního světa mnohem víc, než bych kdy čekal.
,,Ale po pravdě – divadelní režie je pro mě trochu bláznivý běh na dlouhou trať. Neustále musíte své představení kontrolovat a opravovat. Herci si hrozně rádi přidávají různé fórky a nápady. Jenže když to udělá každý, představení se po chvíli začne rozpadat a ztrácí původní vizi.“
V Divadle Radka Brzobohatého jste nejen režisérem, ale i dramaturgem. Když čtete scénář nové divadelní hry, nerežírujete si ji zároveň?
Samozřejmě, že mám nutkání pořád režírovat. Ale o to víc se pak snažím respektovat ty režiséry, které si Romana pro danou hru vybrala. Režírování si pak užiji, když si zrovna vybere mě. Ale po pravdě – divadelní režie je pro mě trochu bláznivý běh na dlouhou trať. Neustále musíte své představení kontrolovat a opravovat. Herci si hrozně rádi přidávají různé fórky a nápady. Jenže když to udělá každý, představení se po chvíli začne rozpadat a ztrácí původní vizi. A vy to musíte znovu a znovu vracet tam, kde to bylo při premiéře. To je velký rozdíl oproti filmu. Ten jednou dokončíte a už takový zůstane. Nikdo vám ho nezačne měnit. To je mi bližší a tak jsem rád, když mají představení na bedrech jiní režiséři. A to i u her, které napíšu sám. Užívám si pak tu pozici scénáristy a bavím se tím, co z něj ti režiséři udělají.
Ve Vašem divadle se střídáte s dalšími režiséry. Jakým způsobem si hry mezi sebe rozdělujete?
Jak už jsem řekl – to dělá hlavně moje manželka. Romana se snaží vybírat takové režiséry, kteří by se k danému textu hodili nejvíc, a které ta hra skutečně chytne.
Co je na filmové a divadelní režii nejlepší a naopak nejhorší?
Kromě toho rozdílu s neměnným a rozpadajícím se výsledkem, jsou to hlavně výrazové prostředky, které máte k dispozici. Ve filmu můžete vyrazit do terénu, užít si atmosféru místa a díky kameře vést pozornost diváků přesně tak, jak potřebujete. Už jen volba velikosti záběru dokáže divy. Jasně pak jako divák víte, jestli se soustředit například na atmosféru prostředí ve velkých celcích, nebo niterná emocionální pnutí postav v detailních záběrech. Svou roli tak hraje každý detail a jako režisér máte vše ve svých rukách. To divadlo neumožňuje. V něm musíte ukázat celou scénu a diváci se sami rozhodnou, na co se zaměřit. Také musí mnohem více zapojit svoji fantazii, aby si v mysli dokázali přetvořit jeviště na jiné prostředí. Na druhou stranu má ale divadlo jedinečný dar přímého propojení mezi herci a diváky. Ta jedinečná atmosféra divadelního představení je do filmu bohužel nepřenosná. Takže nejlepší na filmové režii je to, že máte vše v rukou, ale to nejhorší je vědomí nezvratnosti. Jak film jednou dokončíte, už to nemůžete změnit. A na divadelní režii je to naopak. To nejlepší je, že je představení živoucí organismus a můžete na něm neustále pracovat a vylepšovat ho. A nejhorší je to, že se vám během toho procesu může představení neustále rozpadat a nic pevně v rukou nemáte.
Vašemu nejmladšímu synovi Ondrovi bylo na podzim už 5 let. Jak si užíváte otcovství oproti začátku milénia, kdy jste se stal otcem poprvé?
Já si to užívám mnohem víc než kdysi. Když se narodili moji první dva synové, měl jsem plnou hlavu filmařiny a věnoval jsem tomu až příliš mnoho času. Na děti jsem tak neměl tolik prostoru a energie – i když samozřejmě jsem se snažil, co to šlo. Od té doby jsem se ale naučil, že práce není všechno. Chráním si svůj čas, který můžu věnovat rodině. A jak jsem starší, tak si to otcovství mnohem více užívám. Až je mi líto, že jsem to tak neměl i u mých starších synů Kuby a Davida.
Jak právě oni vnímají, že mají mladšího bratříčka?
Ti jsou z něj nadšení. Hlavně Kuba se v něm vidí, protože Ondrášek vypadá jako on, když byl v jeho věku. A Ondrášek je jejich velký kámoš, takže jsou to opravdu bráchové, jak se patří, i když je mezi nimi rozdíl téměř jedné generace.
Čím Vás Onrášek v poslední době nejvíce překvapil a čím nejvíce potěšil?
On mě překvapuje neustále. Je docela chytrej, takže nás neustále ohromuje tím, co si dokáže v té své pětileté hlavičce vydedukovat. Ale čím mě nejvíc potěšil, to bylo asi před dvěma lety, když hledal sladkosti, co mu nechal na zahradě velikonoční zajíček. A když je pak všechny našel, tak se s námi začal rozdělovat. A protože tam byla i jeho teta, babička a dědeček, tak mu skoro nic nezbylo. Ale byl rád, že se mohl podělit. To je vlastnost, se kterou se narodil, a která nás – o trochu sobečtější dospělé prostě zaskočí a opravdu zahřeje u srdce.
Jak je vidět i z tohoto rozhovoru, jste, pane Janáku, velmi vytížený muž. Jak odpočíváte a dobíjíte baterky?
Nejradši jezdím na dovolené. A čím dál, tím líp, protože pak máte jasnou výmluvu, že opravdu nemůžete na nějakou pracovní schůzku, nebo něco řešit. Výhoda režisérů je, že když potřebují volno, tak si ho můžou udělat, protože prostě nemají pevnou pracovní dobu. A když jste někde u moře, nebo lezete po horách, tak si krásně vyčistíte hlavu a rázem se vám v ní začnou objevovat nové nápady. Takže pro mě je vlastně ta dovolená kolikrát užitečnější a plodnější, než když jsem několik měsíců v pracovním zápřahu. Je to skvělé povolání!
Děkuji Vám za rozhovor.
