Říká se, že pro život je důležité dětství. Se svojí mladší sestrou Veronikou jste, pane Kašáku, vyrůstal v dětském domově. Většinu dětí tato skutečnost ovlivní negativně. Jak se Vám později podařilo úspěšně vstoupit do života?
Myslím si, že jsem měl v životě jednu velkou výhodu – svou sestřičku Verunku. V rozhovorech o mně často mluví jako o hrdinovi, který ji zachránil, jako o silném bráškovi. Ale upřímně – mám pocit, že to byla spíš ona, kdo zachránil mě.
Když máte sourozence, přirozeně chcete, aby se měl dobře. Starat se, chránit ho, nedovolit, aby byl smutný. A tak jsem se celý život snažil být pro Verunku oporou, vzorem. Pracoval jsem na sobě i ve chvílích, kdy situace vůbec nebyla jednoduchá.
Prošli jsme si mnoha těžkými chvílemi – autonehody, hlad, drogy, násilí… nebylo toho málo. Ale právě díky těm zkušenostem dnes vím, že mě jen tak něco nerozhodí. Nepovažuji za špatný den to, že prší, ujel mi autobus nebo se na mě někdo mračí.
Věřím, že i negativní emoce mají svůj smysl. Jsou to momenty, které nám připomínají, že žijeme. A když občas šlápneme do louže, o to víc si pak vážíme chvíle, kdy máme suché boty.
Vaše sestra, mimochodem finalistka soutěže Česká Miss 2014, založila Nadační fond Veroniky Kašákové, který pomáhá dětem z dětských domovů vstupovat do reálného života. Co je podle Vás nejhorší při odchodu z dětského domova?
Mám pocit, že dříve jsme z dětského domova odcházeli bez toho, aniž bychom věděli, co nás v reálném životě vlastně čeká. A právě to je dnes jedním z hlavních cílů nadačního fondu Verunky – změnit tenhle systém tak, aby děti měly lepší start.
Dnešní domovy už fungují trochu jinak. Děti tam žijí v menších skupinách, které připomínají rodinu. Je tam někdo starší, třeba v rozmezí 15 až 18 let, někdo mladší, a ti starší často pomáhají – připravují věci do školy, pomáhají s učením, uklízejí. Ráno si ustelou postel, uklidí si pokoj.
V naší době to tak nebylo. Ráno jsme jen vstali, šli do třídy – jedna byla pro malé děti, druhá pro ty školou povinné. Jídlo nám přivezl výtah a večer přišly tety, které nám uklidily skříň. Já tehdy vůbec netušil, jak se žehlí nebo pere. Tety se nám věnovaly celé odpoledne – jejich práce jsme byli my.
Děti tak nevidí běžný model rodiny. Nezažijí, že rodič ráno vstane a jde do práce. Netuší, co je složenka, kolik stojí chleba, co znamená, když má rodina finančně náročné období.
My jsme žili v podstatě na několik let jako na táboře – stále obklopení lidmi, kteří se o nás starali. A pak přišel den, kdy jsme se probudili do reality. Dostanete klíče od bytu, někdo vám nabídne první práci – ale od té chvíle jste na všechno sami. Přijde první složenka za sociální a zdravotní pojištění a vy ani nevíte, co s tím. Nikdo vás nikdy nevzal na úřad, nikdy vám to nevysvětlil.
A pak je tu druhý, možná ještě větší problém – nastavení mysli těchto dětí. Většina z nás si automaticky nese nálepku „děcko z děcáku“. A to s sebou často nese pocit, že jsme méněcenní, že jsme byli odložení, že jsme chudáci.
To jsem nesnášel! Když k nám přišli partneři, kteří chtěli domov podpořit, a začali říkat: „Vy jste takové chudinky,“ měl jsem vztek. Protože když to dítě slyší dvakrát, třikrát do týdne, začne tomu věřit.
Ale to nejsou žádné chudinky. Jsou to silné, šikovné, talentované děti, které zvládají život bez rodičů, často navzdory těžkým zkušenostem. A já vždy říkal: „My jsme skvělé děti! A máme budoucnost! A můžeme si ji udělat krásnou.“
Je podle Vás lepší v dětském domově znát své rodiče, anebo naopak neznat a jen si je představovat?
Myslím si, že někdy je pro dítě vlastně lepší, když své biologické rodiče vůbec nepozná – právě proto, aby mohlo být adoptované a dostalo šanci na nový začátek s někým, kdo si ho skutečně vybere a miluje.
Pamatuji si, že náš dětský domov byl opravdu hezký. Měli jsme skvělé partnery a sponzory, kteří nám kupovali značkové oblečení, discmany nebo jiné dárky. Ne všechno jsme měli každý, ale spravedlivě jsme se střídali.
Byly tam ale i těžké momenty. Například když přijeli rodiče některých dětí a vzali si je na víkend domů. Ty děti se pak často vracely špinavé, v roztrhaném oblečení – a bez těch věcí, které dostaly. Protože značkové věci rodiče jednoduše prodali. A přesto ty děti volaly: „Já chci maminku!“
Ta maminka jim někdy slíbila, že přijde zase za týden… ale už nepřišla. A to je podle mě ta největší bolest. Věřím, že každý může udělat chybu. Ale když rodič o dítě přijde, není to kvůli jedné chybě. Je to řetězec selhání – dlouhodobý a opakovaný.
A i když jsem dávno dospělý, mám v sobě stále pocit, že se snažím naši původní rodinu nějak slepit dohromady. Pořád nad tím přemýšlím, chodím na terapie. Nedávno jsem si položil důležitou otázku: „Proč nedokážu odstřihnout ze svého života lidi, kteří mi nedělají dobře?“ Zatím to neumím. Ale učím se to. A věřím, že i to je cesta.
Setkal jste se po letech s Vašimi rodiči, kterým jste byli se sestrou v dětství odebráni?
Ano, setkal jsem se s oběma rodiči – s maminkou i s tatínkem, ke kterému jsem se přestěhoval ve svých patnácti letech. V tu chvíli jsem měl pocit, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Věřil jsem, že každé dítě má být se svým rodičem.
Jenže po měsíci jsem zavolal sestře a řekl jí, ať tam nechodí. Věděl jsem, že by tam nebyla šťastná.
Vždy jsem byl ten, kdo „reprezentoval“ – ať už v dětském domově, ve škole, ve sportu, v češtině nebo matematice. Hráli jsme divadlo, tancovali jsme, a i tam jsem se snažil vyniknout. Nemyslím si, že jsem byl zázračné dítě, ale měl jsem motivaci – dělal jsem to kvůli sestře. Chtěl jsem být dobrým vzorem.
Asi v sobě mám i trochu talentu po mamince – ta byla vždy herecky založená. A možná je to i v rodině, dědeček byl spisovatel.
S maminkou, která nás do dětského domova dostala – kvůli závislosti a nezájmu o nás – jsem se poprvé setkal přímo v domově. Už si ani přesně nepamatuji, kolik mi bylo. Když přišla, řekl jsem rovnou, že žádnou mámu nemáme. A když jsem ji pak uviděl, ani jsem ji nepoznal – neměla zuby, neměla vlasy, vypadala vyčerpaně, a bylo jasné, že se z nejhoršího buď právě dostala, nebo do toho znovu padá.
Po letech, když jsme se viděli znovu – bylo to asi po patnácti letech – už ve mně nebyly žádné emoce. Nebyla tam nenávist, ale ani láska. Byla to pro mě cizí žena.
A co se týče mého otce – s ním jsme byli dlouho v kontaktu, často volal, zajímal se. Táta je voják a vidíme se. Tím bych to asi uzavřel.
Dostal jste se postupně od modelingu, k produkci a rozhlasovému moderování až na obrazovky TV Nova a nyní TV Prima. Byl to v dětství Váš sen nebo jste chtěl dělat něco jiného?
Vyzkoušel jsem si opravdu všechno – od stavby stage jako bedňák, přes práci sekuriťáka, promotéra i produkčního. Staral jsem se o hostesky, dělal velké produkce, i pro Novu… a postupně jsem se dostal až do televize.
Jako malý jsem televizi miloval. Díval jsem se na ni a vnímal své vzory – třeba sourozence Gondíkovy. Říkal jsem tehdy sestře Verunce: „Budeme se mít hezky, budeme slavní!“ Ani nevím proč. Po slávě jsem nikdy zvlášť netoužil. Ale líbilo se mi, jací ti lidé byli – veselí, přirození, s lehkostí. Bavilo mě to sledovat, chtěl jsem být jako oni. Chtěl jsem rozdávat radost a pořád se usmívat.
Jednu věc jsem si z toho tehdy odnesl – že si musíme život užít, abychom v něm mohli být opravdu šťastní.
Pak už to šlo tak nějak samo. Díky promoakcím jsem mluvil k velkému množství lidí. Mám silný, znělý hlas, a to pomáhalo. Bavilo mě to. Hrál jsem divadlo, chodil do dramaťáku. Vyrůstal jsem v dětském domově, a to prostředí mě naučilo nebát se pozornosti – spíš ji brát jako příležitost.
Pamatuji si jednu akci, kterou jsem moderoval v Plzni. Byla skvělá, strašně mě to nabíjelo. Jen jsem úplně zapomněl na čas a ujel mi jak autobus, tak vlak. Stopnul jsem si do Prahy auto – nějací dělníci mě vzali. Cestou jsem jim vyprávěl svůj příběh a oni se mě zeptali: „A kdy tě uvidíme v televizi?“ Bez přemýšlení jsem odpověděl: „Za tři roky.“ A skutečně – přesně za tři roky, na den přesně, se to stalo.
Dnes si to celé naplno užívám. A mám jednu jedinou věc, kterou bych chtěl lidem říct: „Mějte se rádi. A mějte skvělý život – protože je zatraceně krátký.“
Anička Slováčková – krásný, mladý a talentovaný člověk – tu s námi už není. Jsou děti, které dostanou rakovinu, nebo je srazí auto. Je obrovská škoda promarnit den jen kvůli tomu, že nám ujel autobus nebo že jsme měli špatnou náladu.
Život je dar. A měl by se žít naplno!
V letních měsících moderujete různé festivaly. Máte rád okamžitou zpětnou vazbu, která před televizní kamerou chybí?
Na festivalech si nesmírně cením okamžité zpětné vazby. Hned víte, jestli diváky bavíte, jestli se smějí, reagují, nebo naopak zůstávají zticha. A když něco nezafunguje, můžete to na místě otočit v legraci. Ten přímý kontakt s lidmi, jejich reakce, spontánní smích – to je pro mě obrovská energie.
Přiznávám, že nejsem dokonalý moderátor, ale ani si na to nehraji. Dělám chyby, občas se sám rozesměji, publikum se směje se mnou – a v tu chvíli víte, že jste si navzájem blízko. Ta autenticita je na pódiu opravdu osvobozující.
U kamery je to jiné. Tam jde víc o přesnost, přípravu a někdy i o vážnost, třeba při zpravodajství. Je v tom disciplína, ale i možnost tvořit – sestavit reportáž, vybrat hudbu, hrát si se střihem. To mě také hodně baví, hlavně když se do toho vloží emoce nebo vlastní názor.
Přesto, přímý kontakt s publikem mi chybí. Kamera vám neřekne, jestli to, co děláte, opravdu rezonuje. Zatímco naživo? Tam se všechno děje teď a tady. A právě ta energie mě drží a žene dál.
Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?
Nejvíc mě na mé práci baví její pestrost a kontakt s lidmi. Každý den je jiný – jeden den moderuji festival, další den natáčím reportáž nebo připravuji speciální projekt. Ta energie, která kolem toho všeho proudí, mě opravdu nabíjí.
Skvělý pocit mám i tehdy, když vidím, že se práce povedla – když jsou spokojení diváci i kolegové. A úplně nejvíc mě potěší, když mi někdo třeba na akci řekne: „Můžeme se vyfotit?“ nebo když mi babička napíše, že to bylo hezké a vtipné.
Mám rád momenty, kdy svou prací udělám lidem radost. Ať už naživo nebo přes obrazovku, je skvělé vědět, že to někoho oslovilo. Právě to mě žene dopředu – že se pořád něco děje, můžu tvořit, vymýšlet nové věci a zároveň se z toho pokaždé něco naučit.
Setkáváte se s různými osobnostmi českého šoubyznysu. Na koho nejraději vzpomínáte a proč?
Nejraději vzpomínám na setkání s obyčejnými, autentickými lidmi – ať už jde o začínající talenty nebo známé osobnosti, které si uchovaly lidskost. Mám velký obdiv k těm, kteří mají odvahu jít s kůží na trh a tvořit. Třeba kapela Brixton, kterou teď hodně sleduji, nebo Anička Slováčková – lidsky byla úžasná už dávno předtím, než se jí začalo veřejně dařit.
Vážím si každého, kdo zůstává opravdový. Vím, že mnoho umělců jsou spíš introverti, ale na jevišti ze sebe dokážou vydat něco, co jinde možná ani nejde. A právě v tom je síla. Velké osobnosti často působí úplně normálně, bez hvězdných manýrů – a naopak.
Měl jsem to štěstí potkat spoustu skvělých lidí, které jsem jako dítě obdivoval – třeba kapelu Lucie, Chinaski nebo herce jako je Ivan Trojan. Byly to momenty, kdy jsem cítil obrovskou úctu. Ale přesto se snažím nebýt v roli fanouška. Nechci obdivovat z dálky, ale potkat se jako člověk s člověkem – bez nánosu očekávání a pozlátka.
A vlastně… kdo je skutečná celebrita? Je to ten, kdo má milion sledujících, nebo třeba máma, která doma zvládá pět dětí? Pro mě má opravdová velikost co dělat s tím, jací jsme uvnitř – a ne s tím, kolik máme lajků.
Plánujete vyzkoušet i jiné profese?
Ano, láká mě vyzkoušet si i jiné profese – třeba dabing nebo herectví. Už od dětství mě bavilo vystupovat, hrál jsem ve studentském divadle a rád zpívám. Jsem spíš extrovertní typ, co hodně gestikuluje, mluví nahlas a má potřebu se vyjadřovat. V tomhle směru mě to vždycky táhlo na jeviště nebo před mikrofon.
Nedávno jsem se zapojil do jednoho zábavného projektu, kde jsme si zkoušeli casting do muzikálu – a právě tam mi jedna zkušená herečka řekla, že mám talent a že bych to měl zkusit víc rozvíjet. I moje partnerka mě podporuje, dokonce mě chce přihlásit na hodiny zpěvu.
Moc bych si přál si někdy zahrát v seriálu nebo filmu. A popravdě – myslím si, že se to jednou stane. Věřím tomu, směřuji k tomu, a když se občas něco děje „samo od sebe“, říkám si, že možná jdu správným směrem.
Je známo, že rád sportujete. Co děláte za sporty a jsou nějaké, které byste si chtěl vyzkoušet?
Sport je pro mě velká vášeň, hlavně ten s pořádnou dávkou adrenalinu. Skáču padákem – už mám za sebou jedenáct seskoků – a baví mě i věci jako bungee jumping, větrné tunely nebo různé lanové houpačky. Když mám čas, jezdím na longboardu a rád bych si někdy sjel pořádný kopec. Rychlá jízda mě prostě baví.
Chtěl bych se naučit pořádně surfovat. Už jsem to párkrát zkusil, ale chci si jednou opravdu stoupnout na vlnu a udržet se. A taky mě láká freediving – zatím vydržím pod vodou kolem dvou minut, potápím se až do 15 metrů na nádech, třeba v Egyptě. Ten pocit pod hladinou je nepopsatelný – jako kdyby člověk plaval mezi korály v podmořském New Yorku.
V poslední době přemýšlím i o návratu k bojovým sportům. V mládí jsem dělal karate a teď bych se k tomu chtěl vrátit – nejen kvůli kondici, ale i kvůli disciplíně. Zvažuji, že začnu znovu pravidelně trénovat, klidně i sparring. Ne nutně kvůli veřejnému zápasu, ale pro ten osobní cíl – zpevnit tělo, posunout se a mít z toho dobrý pocit.
Celkově mě baví výzvy. Ať už je to sportovní výkon, nová zkušenost, nebo jen posouvání vlastních limitů. Proto stále hledám, co dalšího bych mohl zkusit.
V jaké městské části Prahy, pane Kašáku, žijete? Jak dlouho a co se Vám v ní líbí a nelíbí?
Momentálně žiji ve Strašnicích, kam jsem se přestěhoval z Prahy 5. Je to tady kousek, všechno mám blízko – práci, známé, i dobré spojení do centra. Vlastně je to ideální místo pro každodenní život ve městě.
Co mi ale v Praze obecně moc nevyhovuje, je léto. Přijde mi, že do Prahy léto prostě nepatří. Je tu nesnesitelné vedro – jak v tramvajích a autobusech, tak i na ulicích. Horko se drží mezi domy a v porovnání s přírodou za městem je to velký rozdíl. Člověk to pozná hned, jak vyrazí do parku nebo za Prahu – vzduch je čistší, voní stromy, zpívají ptáci… tam si vždycky uvědomím, co mi tu trochu chybí.
Na druhou stranu se snažím brát věci tak, jak jsou. I když má město své minusy, najdu si způsob, jak si ho užít. Ať už jsem kdekoliv, snažím se, aby mi bylo dobře. Strašnice jsou pro mě aktuálně domovem – a doma je tam, kde si člověk umí vytvořit pohodu.
Co byste rád v Praze, kdybyste mohl, změnil?
Kdybych mohl v Praze něco změnit, přál bych si víc zeleně. Nejen pár keřů u silnice, ale opravdové zelené zóny – parky, stromy, místa, kam si člověk může jít sednout, projít se se psem nebo si jen na chvíli odpočinout od ruchu města. I pár desítek stromů na správném místě udělá obrovský rozdíl – nejen vizuálně, ale i pocitově.
Jak už jsem říkal, v létě je Praha opravdu náročná. Horko se drží mezi budovami, v ulicích je dusno, v tramvajích ještě víc. Přál bych si, aby tu byly nejen moderní čtvrti, ale i víc „chill zón“, kde člověk najde stín a klid. Inspirací mi je třeba okolí Anděla, kde se dřív vůbec nemyslelo na prostor pro lidi, a teď se tam vytváří pěší zóny, nové parky, kavárny. A to mě moc těší.
Možná to zní trochu jako dětský sen, ale přál bych si třeba i pořádnou zimu – ideálně, aby v Praze napadly dva metry sněhu, lidi nechali auta doma a vyrazili bobovat na Petřín nebo bruslit na zamrzlou Vltavu, jako to bývalo dřív. Taková malá městská pohádka.
Zkrátka – kdybych mohl něco změnit, udělal bych Prahu příjemnější pro každodenní život. Klidnější, zelenější, víc propojenou s přírodou. Aby to nebylo jen město, kde se pořád někam spěchá, ale i místo, kde se dá opravdu žít.
Jste velmi vytížený muž. Jak nejraději relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Je zvláštní to říct, ale mě často nejvíc dobíjí samotná práce. Když má smysl, přináší radost a funguje tým, umí dodat energii i po náročném dni.
Vedle toho si nejraději odpočinu s partnerkou – máme podobný vkus na filmy, hudbu, i na život. Rádi spolu sledujeme seriály, rozebíráme detaily, hledáme spojitosti, chyby i zajímavosti. Ona je herečka, já filmový nadšenec, takže nás to opravdu baví.
Kromě toho mě uvolní sport a příroda – běhání, bojové sporty, potápění, hudba. Pohyb mi pomáhá nejen fyzicky, ale i psychicky. Někdy ale potřebuju být úplně sám – jen si jít zaběhat, sednout si s knížkou, nebo prostě ležet a koukat do nebe. Můj život je hodně společenský, pořád kolem mě někdo je, stále se něco řeší. A právě proto občas cíleně hledám ticho.
Ne vždy to znamená volno v klasickém smyslu. Často i ve volném dni řeším věci kolem bytu nebo vyrážíme s partnerkou za rodinou. Ale naučil jsem se najít si i v tomhle ruchu malé ostrůvky klidu – chvíle, kdy se můžu opravdu nadechnout a dobít baterky.
Máte nějaké sny, které byste si chtěl splnit?
Ano, mám sny. Některé jsou profesní, jiné hodně osobní. Jedním z mých dlouhodobých přání je vyzkoušet si dabing a jednou si také zahrát ve filmu nebo seriálu. Chtěl bych tvořit, nechat v roli kus sebe a předat lidem nějaký zážitek.
Mým snem je mít vlastní pořad – nosím ho v hlavě už od dvaceti. Doteď jsem se k tomu neodhodlal, vždycky bylo jednodušší, když mě někdo oslovil a práci mi nabídl. Ale cítím, že je čas ten sen začít opravdu realizovat.
Pak jsou tu ale i sny, které se týkají toho, kým chci být jako člověk. Rád bych jednou měl rodinu, byl dobrým partnerem, tátou, oporou. A taky se chci učit – učit se rozlišovat, co je v životě opravdu podstatné, co je ego, co jsou jen vzorce z minulosti, které už mi neslouží.
S partnerkou se vzájemně posouváme – ona mě někdy zrcadlí tak, že si uvědomím, co bych mohl změnit. A to je pro mě důležité. Snílek jsem byl vždycky, ale dnes vím, že sny se neplní jen samy od sebe. Musím pro ně něco udělat, nebát se, někdy i zariskovat.
A hlavně si přeju, abych nikdy neztratil chuť tvořit, žít naplno, být zvědavý a nadšený. Protože to je podle mě ten nejdůležitější motor pro splnění jakéhokoliv snu.
Děkuji Vám za rozhovor.
