Narodil jste se v Brně a v osmi letech s rodiči odcestoval na 16 let do Jihoafrické republiky. Jak jste vnímal dětství v této zemi?
Na jednu stranu bohužel, na druhou naštěstí úplně jinak než tak, jak vnímají děti a teenageři dětství v Čechách. JAR je nádherná země a je to jeden z mých dvou domovů. Díky Africe jsem vyrůstal nejen v jiném světě, ale dá se říct, že i na jiné planetě. Na české poměry jsem měl hodně odlišné dětství a dospívání a dalo mi to do života nespočet nádherných a nenahraditelných zkušeností. Na druhou stranu jsem přišel o to klasické české dětství a dospívání a to, z hlediska studie herectví, považuji za svůj velký handicap. Všichni herci, kteří vystudovali DAMU, nebo JAMU, nebo i filmaři z FAMU se vzájemně a důvěrně znají. Studovali společně, jsou na sebe napojení a od kariery-zahajujícího mládí si spolu budují osobní a většinou přátelské vztahy, které potom přirozeně vedou ke spolupráci na společných projektech. A bohužel, nikdo z lidí z umělecké branže z JAR, se kterými jsem vystudoval já, v téhle zemi nežije a nikdy žít nebude. Takže se dá říct, že mám něco, co tu nemá nikdo jiný, ale na druhou stranu mi chybí to, co tu mají praktický všichni.
Vystudoval jste zde hudební konzervatoř National School of the Arts v Johannesburgu a později herectví BA Drama na University of Pretoria. Kdo Vás inspiroval k herectví a proč?
Původně jsem, na přání rodičů, studoval na NSA hudbu, ale nebylo to to, po čem moje umělecká dušička toužila. Za těch 5 let na konzervatoři jsem si uvědomil, že tudy moje cesta nepovede a teprve až po maturitě jsem přešel na vysokou na herectví. Až tam jsem se, dá se říct, teprve „narodil“… nebo probudil… Celý život jsem, byť z jižní polokoule, obdivoval naše české umělce a upřímně to byli právě naši čeští páni herci, kteří mě k cestě za herectvím inspirovali: pan Menšík, pan Kopecký, pan Filipovský, pan Hrušínský, pan Marvan, paní Bohdalová, paní Jirásková, paní Janžurová…
Jaký byl pro vás profesní přesun do České republiky?
V JAR jsem měl po studiích docela hezky našlápnuto, hrál jsem v divadle, měl jsem agentku, ale celé ty roky jsem toužil po tom, vrátit se domů do Čech a pokusit se o kariéru tady. Takže profesní přesun vypadal tak, že jsem si sbalil dva kufry a odletěl jsem do ČR úplně na blind. Paradoxně, byť jsem se „vracel domů“, tak jsem vlastně „letěl do světa“. Měl jsem v Praze tehdy jedinou známost, a tou byl režisér Zdeněk Troška, který mě vyzvedl na letišti a umožnil mi u něj několik týdnů bydlet, než jsem si našel vlastní podnájem. Poté jsem se seznámil s Ivanou Chýlkovou, která si mě tak trochu vzala pod křídla a představila mě tolik vytouženému světu pražských divadel. Začal jsem, díky ní, pravidelně navštěvovat Činoherní klub a byl jsem úplně unešený z tvorby české divadelní scény. Následovalo seznámení s panem režisérem Ladislavem Smočkem, a krátce poté přišla první role na prknech.
Co vás nejvíce překvapilo na české divadelní/filmové scéně oproti Jižní Africe?
Jižní Afrika, na rozdíl od ČR a Evropy jako takové, není příliš kulturní země. Dává se tam daleko větší společenská přednost sportu než umění. A právě díky tomu, je tam velký nepoměr divadel oproti Praze. Jen v Praze jsou desítky divadel. V oblasti Gauteng, což je spojení měst Pretorie a Johannesburgu, je divadel dohromady asi 10, maximálně 15. Dále tam nejsou repertoárová divadla jako tady. Tady má kamenná scéna nazkoušených cca 20 inscenací a každý den se hraje něco jiného, pouze se mění kulisy a stavba scény. V JAR je to podobně jako v New Yorku a na Broadwayi – divadlo nastuduje jeden muzikál nebo jednu hru a hraje se každý den v kuse třeba dva měsíce. A po těch cca 60 reprízách se stáhne a začne se připravovat něco nového. Podobně okleštěné je to i s filmovou a seriálovou tvorbou. Dnes už je to zase trochu jinak, ale když jsem z JAR odlétal v roce 2006, tak se tam točila opravdu jen hrstka seriálů a telenovel, a celkově tak třeba deset filmů ročně. Čili divadlo, televize a film je u nás v ČR na opravdu trochu jiné úrovni než u nás v Africe. Nicméně herecký talent je tam ale skutečně obrovský. Jsou tam páni herci a paní herečky stejně, jako tady, jen showbyznys jako takový tam funguje znatelně jinak.
Kdy jste poprvé navštívil Prahu a jaké jste z ní měl tehdy pocity?
Poprvé jsem sem přiletěl na letní prázdniny v roce 2005. Měsíc jsem studoval češtinu, byť jsme v JAR mluvili s rodiči jen česky, ale neměl jsem ani ponětí, kde se píše tvrdý a kde měkký, a třeba vyjmenovaná slova byla pro mě úplná španělská vesnice. A tehdy jsem se zamiloval do naší matičky stověžaté. Nádhernější město jsem do té doby neviděl. I dnes, když už jsem trochu toho světa procestoval, tak samozřejmě jsou i jiná města, která mě okouzlila – Paříž… Řím… New York…, ale Praha má pořád, a vždy bude mít něco nenahraditelného. Praha je prostě jen jedna.
Nyní v Praze bydlíte a pracujete. Co pro vás Praha znamená a jaké místa máte nejraději?
Žádné jihoafrické město se Praze nemůže rovnat. Ani energií, která z něj sálá, ani historií, na které je postavená, a už vůbec ne architekturou, která jej fyzicky tvoří. JAR má spoustu nádherných metropolí – Pretorie, Johannesburg, Durban, Port Elizabeth, nebo Cape Town, a všechna tato města zbožňuji – jsou součástí mého já… ale Praha je můj skutečný domov. Za jeden z „divů světa“ považuji Hrad. Ne ani tak tu budovu jako takovou, a možná ani tak ne i samotnou katedrálu, ale spíš ten pohled na Hrad, ať už z jakéhokoliv úhlu. Fascinuje mě, že většina hlavních pražských ulic, nebo aspoň spousty z nich, jsou stavěné tak, aby jakoby „vedly“ směrem k Hradu. Ať už na Smíchově, nebo na Vinohradech, nebo i v samotném centru – máme tu několik dlouhých ulic, po kterých když jdete tím správným směrem, tak v dálce, téměř na obzoru ten Hrad vidíte jako na dlaní. Říká se, že všechny cesty vedou do Říma, ale myslím, že v Praze jich pár vede k té nejkrásnější budově, co znám.
Kdybyste měl Prahu představit cizinci, na jaká místa byste ho vzal jako první – a proč?
Spoustu krát jsem to v minulosti už dělal. Měl jsem tu pár návštěv z JAR a různě ze světa a Prahu už jsem cizincům několikrát představil. Kromě nepomíjitelné klasiky jim ale rád ukazuji i místa, která si myslím, že většina průvodců nepovažuje za dostatečně důležitá, aby o nich cizincům vyprávěla. Na Václaváku samozřejmě kůň a plaketa Jana Palacha, ale uprostřed vždy rád upozorním třeba na ten balkón, na kterém v roce 1989 zpívala Marta Kubišová svou Modlitbu. Dnes je to zapomenutý dům, obyčejný balkón, na který není ani pořádný přístup, a tak nějak všem je to místo úplně jedno a nikdo si už ani nevzpomene, co se na tom balkóně vše odehrálo… kdo na něm mluvil, kdo na něm zpíval a co třeba jen tento konkrétní moment znamenal pro naše dějiny a pro nás jako národ. Jinak jsem třeba jednu návštěvu z JAR vzal i na hřbitov ke hrobu Václava Havla.
Jak vnímáte proměny města v posledních letech? Co vás těší a co vás naopak trápí?
Upřímně? Bohužel, že by něco nového a krásného bůh-ví-jak vzkvétalo, toho jsem si zatím moc nevšiml. Vše je neustále rozkopané, všude staví Metrostav a pletivo je pravidelně olepené virtuálními 3D vizualizacemi toho, „jak to bude vypadat, až to bude hotové“. Ano, ty obrázky vypadají krásně, ale dočkáme se jich někdy? Všeobecně si myslím, že Praze by prospělo víc stromů a parků a všeobecné zeleně než víc budov, obchodů a kanceláří. Ale jinak jsem s Prahou spokojený s takovou, jaká je.
V některém z dřívějších rozhovorů jste zmínil, že jste už v Africe poslouchal scénky Felixe Holzmanna, o kterém jste vydal knihu, a navíc hrajete jeho stále oblíbené scénky. Podařilo se vám s Felixem Holzmannem někdy osobně setkat? Jaké na něj máte vzpomínky?
Bohužel ne. Felix Holzmann zemřel v roce 2002 a já se do ČR podíval poprvé až o tři roky později. Takže „vzpomínky“ jako takové na něj mám asi jako všichni ostatní. Znal jsem ho jen z audio nahrávek a z televizních scének, které nám přátelé nahráli na VHSku a poslali poštou do Afriky. Ale žádný osobní kontakt jsem s ním nikdy neměl a strašně mě to mrzí.
Když jste psal o něm knihu, setkal jste se s jeho rodinou. Co jste se o něm dozvěděl nového?
Moje kniha, kterou jsem napsal ke 100. výročí jeho narození, je rozdělená do tří samostatných částí a je to nejen obsáhlá kulturní analýza jeho humoru a celoživotní komické tvorby, ale zároveň i částečně chronologický autobiografický příběh o tom, jak jsem se stal jeho, dá-li se to tak říct, následovníkem. Spoustu věcí, které o něm, ale spíš o jeho odkazu, v knize píšu, jsou mé vlastní osobní zkušenosti s jeho humorem a jsou to detailní znalosti, které jsem z jeho tvorby vypozoroval sám. Někdo mi tuhle nedávno řekl, že jsem prakticky jediný skutečný „holzmannolog“ v ČR. Ale vše, co jsem o něm věděl, bylo vlastně jen o jeho profesionálním životě. O tom osobním jsem nevěděl prakticky vůbec nic. A v tom mi právě neskutečně pomohlo setkání a následné přátelství s jeho rodinou – s jeho dcerou Irenou Pettrichovou a s jeho manželkou Bärbel. Vše, co je v knize, co se jeho osobního a soukromého života týče, vím díky vyprávění a nesčetných hodin poslouchání jeho dcery.
Setkal jste se někdy s kolegy Felixe Holzmanna, kteří s ním v jeho scénkách hráli? Pokud ano, pomohli Vám s něčím ve scénkách?
Moc jsem si přál se setkat a seznámit s Františkem Budínem. Pokoušel jsem se o to, snažil jsem se, ale nebylo mi přáno. V knize pokus o moji cestu k panu Budínovi popisuji a bohužel nedopadla tak, jak jsem si jí představoval. Nicméně, ano, s jedním z jeho kolegů jsem skutečně měl tu čest se setkat. A překvapivě to nebyl nikdo menší než sám Mistr. Můj kamarád, režisér Jiří Adamec kdysi pozval Mistra na mé holzmannovské představení „VČERA, DNES A ZÍTRA aneb VEČER S FELIXEM HOLZMANNEM“ do divadla Semafor. A věřte tomu, nebo ne, Mistr skutečně dorazil. A nejen to… o přestávce za mnou přišel do šatny. Byl to životní zážitek. A jestli chcete vědět co mi v portále divadla poradil? Kniha je stále na pultech… 😉
Vystupujete s jeho scénkami naživo – jak na ně reaguje dnešní publikum? Změnilo se to za posledních roky?
Scénky Felixe Holzmanna hraji již 14. divadelní sezónu a neskutečně mě těší, že diváci i dnes reagují stejně tak, jako v roce 2011, když jsem měl premiéru. Obecenstvo všeobecně stárne a nejvíce chodí diváků v pokročilejším věku. Ale o to větší mám radost, když na představení přijdou i rodiče s dětmi a třeba se nějakého puberťáka z jeviště zeptám, jestli ví, na co, nebo na „koho“ s mamkou a s taťkou přišel? A frajer mě uzemní větou: „No jasně, Felixe Holzmanna znám z youtube! Ten je libovej!“ Tenhle humor prostě pořád baví a sám žasnu nad tím, že na něj reagují úplně stejně třeba čtyři různé generace diváků.
Kterou scénku máte nejraději a proč?
Nejčastěji ve svém představení dávám scénku „Včera, dnes a zítra“, kterou hraji sám v podobně dialogu pro jednoho herce. – Měním ty dva hlasy, otáčím se ze strany na stranu a hádám se sám sebou. Tuhle komickou perlu považuji za absolutní klenot Holzmannovy tvorby, ale dále miluji i „Hřbitovní rozhovor“, „Hádankovou soutěž“, „Statistiku“, „Rozvod“, nebo „Svačinu“. Ale jestli je jedna i mimo tyhle, kterou opravdu zbožňuji, tak je to trochu méně známý „Domácí úkol“. Prostě když je rozpoznatelný rozdíl mezi samcem a samicí od zajíce to, že „Když běží von, tak je to sameček a když běží vona, tak je to samička…“ – tak k tomu holt není co dodat.
Co vás na Holzmannově humoru fascinuje nejvíc? A co si myslíte, že je jeho „tajemství nesmrtelnosti“?
Myslím, že humor Felixe Holzmanna je i dnes, stejně, jako byl tehdy, stále naprosto bezkonkurenční, protože tenhle styl komiky je skutečně jedinečný. Je to humor laskavý, nevídaně inteligentní a je založený na tom, že oba dva aktéry v jakémkoliv dialogu, byť vždy jen jeden je v obraze a ten druhý je neustále totálně mimo mísu, se dá pochopit a vcítit se do jejich pohledů na věc. Felix Holzmann nikdy nebyl ve svých scénkách v situaci, že by něco nepochopil – on naopak chápal vždy všechno, ale úplně obráceně. Také si nikdy nedělal srandu z nikoho jiného než sám ze sebe. Nikoho nenapadal, nikoho nezesměšňoval, nikdy nepoužil jedinou vulgaritu, a jak by řekl Zdeněk Troška – je ro ryzí, poctivý, český humor, který je v dnešní době stále zapotřebí. A já bych dodal, že dnes možná ještě víc než kdy předtím.
Jak se podle Vás za poslední roky změnilo Vaše vnímání herectví nebo humoru?
Mám pocit, že humor jako takový, se v dnešní době už moc nepíše a nevytváří. Zlatá éra bezkonkurenčních českých scének je, snad jen prozatím, definitivně pryč. Bohužel už nejsou umělci, kteří by psali scénky, jako tomu bylo v 60., 70. nebo i 90. letech minulého století. Doba legend, jako byli Šimek a Grossmann, nebo Bohdalová a Dvořák, nebo ještě ne tak dávno Bohdalová a Šíp už skončila. Dnes už se vše jen reprízuje a opakuje se to v televizi z desítek let starých záznamů. Mám osobně trošku strach, a když říkám trošku, tak tím myslím hodně, o budoucnost filmového herectví. Co si budeme… máme pár let do toho, než začne AI byt alfa-omega prakticky všeho. A byť to zní na jednu stranu neuvěřitelně a na druhou naprosto děsivě, tak jsem víc než přesvědčený, že dřív nebo později přijde do kin nový film s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli. A až nastane tahle umělá éra, tak teprve potom bude pro herce zle. Naštěstí tenhle scénář se týká určitě jen filmové a televizní tvorby – divadlo snad bude vždy živým, dýchajícím a reálným divadlem.
Hrajete v divadle, ve filmech a seriálech. Co je vám nejbližší a co je pro vás naopak nejtěžší?
Když se podíváte na můj profil na ČSFD, tak to vypadá, že už jsem toho natočil spoustu, a i když se to tak asi i dá brát, tak mám pocit, že jsem si naopak ještě moc nezahrál. Je mi 41 a stále čekám na krásnou roli, která věřím, že dřív nebo později přijde. Na jevišti jsem odehrál několik set repríz Felixe Holzmanna, ale jinak zatím žádná velká, šťavnatá role na divadle zatím taky nepřišla. Miluji jak herectví na prknech, tak před kamerou – je to nádherné povolání – zbožňuji ho, a dokonce jsem kdysi v jakémsi rozhovoru řekl, že stát na jevišti je lepší než sex – a zatím si stojím. Nejbližší je mi, když mohu bavit lidi, převtělit se do postavy a zapomenout na to, kým jsem. Nejtěžší je pro mě, když nemám příležitost to dělat.
Vrátíte se k vlastní autorské tvorbě, nebo vás teď láká jiný směr?
Ke své autorské tvorbě se úplně „nevracím“, protože jsem ji zatím neopustil. Naopak, vyvíjím ji a snažím se ji hýčkat. Jestli je něco, co mě baví a naplňuje snad ještě víc než herectví, tak je to kromě režie opravdu psaní a tvorba scénářů. Kromě knihy jsem napsal scénáře ke dvěma krátkometrážním filmům, z nichž se jeden natočil, spoluprodukoval jsem ho a posbíral myslím něco přes 30 cen na mezinárodních filmových festivalech. Například Lucie Vondráčková vyhrála za svůj výkon v tomto filmu cenu za nejlepší herečku. Dále jsem napsal dvě divadelní hry, jedna z nichž, se hrála v moji režii i v JAR, a právě tuhle inscenaci jsme v českém překladu i nazkoušeli s mými hereckými kolegy a přáteli tady v ČR, ale bohužel premiéra se zatím neuskutečnila, protože jsme neměli dostatečně schopný produkční tým. Věřím ale, že i to se zvládne a že premiéra komedie „POSMRTNÝ PRŮSER“ bude mít českou premiéru nejpozději do roka a do dne. A v neposlední řadě sem letos dopsal svůj první celovečerní filmový scénář. Jedná se poměrně dost ojedinělou pohádku, která věřím, že divákům ukáže něco, na co nejsou úplně zvyklí. Věřím, že i tole moje „dítě“ dřív nebo později spatří světlo světa.
Jak trávíte letošní léto a co vás čeká před koncem roku?
Léto trávím překvapivě prací. Kromě výše zmíněních scénářů teď píšu něco nového. Je to zatím asi můj nejambicióznější scénáristický projekt, do jakého jsem se kdy pustil, ale věřím, že tohle je to, na co jsem celé ty roky čekal. Bohužel, je to natolik komerční a bude to tak výrazný projekt, že nemohu prozradit ani co to bude, ani pro koho to píšu, ale… bude to velké a strašně se na to těším. Byl o to projeven zájem z těch nejvyšších sfér, takže v případě, že to klapne, tak se to určitě ohlásí ve správnou dobu, a tím správným způsobem…
Kde a jak si nejlépe odpočinete? Máte nějaké rituály nebo oblíbené způsoby relaxace?
V posteli. Miluji spánek. Ale jinak v pohodlíčku rozvalený u Netflixu, nebo u mých nejbližších na zahradě u bazénu. Není nic krásnějšího než pohoda s nejbližšími, smát se až se za břicho popadáme, letní grilovačka, dobré jídlo a pití, skvělé filmy nebo seriály… tomu říkám relax. Ale samozřejmě strašně rád cestuji. Krásný hotel, pláž, jemňoučký písek, voda, vlny, wau…
,,Až odehraji aspoň 20 velkých rolí na jevišti a aspoň 20 velkých roli ve filmu a v televizi, tak myslím, že potom budu moct někomu poradit a potom moje slova rad pro mladé, začínající umělce, budou mít daleko větší a smysluplnější váhu, než by měli teď.“
Jakou radu byste dal mladým lidem, kteří přemýšlejí o herectví?
Pojďme se domluvit jinak: Počkejte ještě pár let, nebo dekád, až v herectví opravdu něco dokážu a potom mě prosím oslovte s rozhovorem znovu a zeptejte se mě tuhle otázku podruhé. Potom Vám na ní velice rád odpovím. Velmi rád bych byl, ale bohužel ještě nejsem, vyzrálým, nebo spíš „vyhrátým“ hercem. Až odehraji aspoň 20 velkých rolí na jevišti a aspoň 20 velkých roli ve filmu a v televizi, tak myslím, že potom budu moct někomu poradit a potom moje slova rad pro mladé, začínající umělce, budou mít daleko větší a smysluplnější váhu, než by měli teď. Zatím cítím, že mi nepřísluší někomu radit, jak se stát úspěšným hercem, když se o to stále pokouším sám. Ale až sám přijdu na to jak na to, tak potom se o svoji cestu k úspěchu moc rád podělím.
A nakonec – co vám v životě dělá opravdovou radost, bez ohledu na práci?
Už jsem to zmínil, ale rád se k tomu vrátím, protože pro mě je to skutečně to nejvíc, co může být – když trávím pohodový čas se svými nejbližšími a je nám spolu krásně. A jinak samozřejmě dobrý sex. 😉
Děkuji Vám za rozhovor.
A já děkuji Vám za zájem.
