Jste, pane Kerne, především divadelní herec, který se k hraní dostal až relativně pozdě, na gymnáziu v Břeclavi. Co bylo tím prvním impulsem?
Právě to, že mě přizvali do divadelního souboru Regina, který fungoval při gymnáziu Břeclav. Já od prvních okamžiků na jevišti věděl, že je to moje cesta. Divadelní práce mě okouzlila a úplně si mě podmanila. S nadsázkou říkám, že si divadlo vybralo mě.
Už během studia na DAMU jste hostoval v Divadle na Fidlovačce, a dokonce i v Národním divadle. Jak k tomu došlo?
Na Fidlovačce potřebovali záskok do muzikálu Malované na skle a poslal mě tam můj pedagog jevištního pohybu Martin Pacek. Já tam postupem času vstoupil jako alternace do více inscenací. A v Národním potřeboval Ivan Rajmont mladého jinocha na scénu „paní, nesu psaní“, doslova. Na závěr druhého jednání jsem ve hře Kristinčin návrat skutečně přinesl dopis Jiřímu Langmajerovi a měl jsem asi tři repliky. Pak potřebovali záskok do role Tovaryše v inscenaci Faust Otomara Krejči. A pak přišli nabídky další. Větší role jsem ale v Národním dostal až v režiích Daniely Špinar. Hrál jsem Kuklu v Ze života hmyzu a o pár let později Puka ve Snu čarovné noci.
V jaké pražské čtvrti jste v tuto dobu bydlel a co se Vám na Praze nejvíce líbilo? Kde v Praze jste trávil nejvíce času a kde je to dneska? Co se Vám na Praze líbí a nelíbí?
Během studií jsem bydlel v bytě na Butovicích, pak na Praze 1. A teď už asi 15 let žiju na Praze 4, kde se cítím jako doma. Praha je nádherné město, ale trošku pociťuji, že je uzavřené v jakési pomyslné kotlině, kde se ta městská energie kumuluje, moc neproudí a je tu znát jakýsi tlak. Proto miluju třeba vyvýšený Vyšehrad, kam chodím téměř denně běhat. Prostě se na chvíli nadechnout.
Vaše první divadelní angažmá bylo v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Ale už za dva roky jste se rozhodl z tohoto divadla odejít a být na volné noze. Co bylo tou hlavní příčinou?
Zjistil jsem, že mi systém angažmá nevyhovuje. Jsem rozlítaný člověk a setrvávat na jednom místě není úplně moje přirozená potřeba. Mám rád změnu. A pracovat se stejnými lidmi mě časem ubíjí. Potřebuju nové impulsy, zkoušet nové věci. Ta svoboda a pestrost na volné noze jsou asi těmi největšími prioritami. Ale jako vždy si svoboda vybírá svou daň, někdy zkrátka musím dělat i věci, za kterými si až tak nestojím. Abych se uživil.

Máte nějakou hereckou metodu, podle které se řídíte, nebo svůj přístup přizpůsobujete konkrétní roli?
Text, text, text. Pořád dokola zkoumám text, ze všech stran a úhlů. Odhalovat vrstvy divadelních her je můj koníček. A musím se ho před zkouškami řádně nabiflovat. Aby mě na jevišti nesvazovala neznalost. Každá vteřina, kterou se rozpomínám na slova je tak trochu slepý náboj. Nebo tu energii zkrátka namíříte vedle. A mě to otravuje, brzdí. Až když text dokonale ovládám, můžu začít zkoušet v prostoru. A tam se řídím pravidlem: riskovat, duševně odhalovat, prostydět se. Jinak už asi zkoušet ani neumím.
V roce 2009 jste dostal svou první hereckou nabídku ve filmu Zoufalci. A pak jste hrál v mnoha filmech a především seriálech. V roce 2022 mělo premiéru mysteriózní a psychologické filmové drama Arvéd, ve kterém jste si zahrál hlavní roli Jiřího Arvéda Smíchovského. Jeho život a dílo je dodnes obestřeno tajemstvím, prý se účastnil i okultismu. Na tuto roli jste se prý připravoval dva roky, což v českých podmínkách není vůbec obvyklé. V čem tato Vaše příprava spočívala?
Ty přípravy byly především o debatách s režisérem Vojtou Maškem. Vojta je velice vnímavý a inteligentní tvůrce, který mě navíc velmi herecky důvěřoval. A to je pro mě vždycky zásadní. Ten pocit, že vám někdo profesně věří. Během rozhovorů mě pak naváděl, udával směr a ve finále ukotvil, což bylo pro ztvárnění tak rozporuplné postavy asi nejdůležitější. A pak to byla vlastně stejná práce jako na kterékoli jiné roli. Studium historických knih, dostupné materiály ze života Smíchovského, nahlédnutí do okultních věd, grafologický rozbor Arvédova písma. Zkrátka jsem se zavalil tunami knih a hledal vzájemné spojitosti. A z nepatrné zmínky se často zrodil klíč, výklad nebo emoce k jednotlivým scénám. Bylo to jako číst hodně komplikovanou detektivku.

Za tuto hlavní roli jste získal Českého lva. Co jste pociťoval, když jste si šel v Rudolfinu skleněnou sošku převzít?
Byl to takový zvláštně potlačený pocit štěstí, protože víte, že musíte důstojně odříkat děkovnou řeč. Je ale zvláštní, že já jsem byl ten večer na můj vkus nějak moc v klidu. Asi proto, že už jsem jednu cenu doma měl. Taky mi asi přišlo neuvěřitelné, že sedím v sále plném těch nejlepších filmových tvůrců a že toho mohu být, byť jen na chvilku součástí. Já si ten večer užíval jako oslavu českého filmu a to, jestli vyhraju, jsem v tom Rudolfinu moc neřešil.
Co jste se u tohoto filmu naučil?
Vnímat kameru jako parťáka, ne jako rentgenový oko, které vás přísně soudí a hodnotí.

Máte za sebou čerstvou premiéru nové divadelní hry Váňa, která je pro Vás asi také velkou výzvou. Klasickou hru Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa totiž dramatik Simon Stephens přepsal na monodrama. A Vy v této hře hrajete najednou hned 8 postav. Jaká byla Vaše první myšlenka, když jste se to dozvěděl?
Ten text jsem objevil já. Viděl jsem trailer londýnské inscenace Vanya. Poslal jsem Dianě Šoltýsové odkaz a napsal k tomu: „Hele, nevím úplně co to je, ale mám pocit, že máme dělat tohle!“ Asi o půl roku později jsme dostali práva na uvádění a šíleli jsme radostí! A tu radost máme doteď!
V tomto případě jste asi neměl 2 roky na přípravu. Na co jste se nejvíce při zkouškách zaměřil?
Všechno šlo tak nějak přirozeně a automaticky, jako by ten text někdo napsal přímo pro mě. Já okamžitě intuitivně cítil všechny figury, chápal jejich psychologické pochody a situace, ve kterých se ocitají. Zaměřili jsme se tedy nejvíc na to, abychom našli, především v prvním jednání, čisté gestické zkratky pro jednotlivé postavy. V tom mi byla velkou oporou Jarunka Košková, která dělala pohybovou spolupráci. Nemůžu si ji vynachválit.

Co bylo při zkoušení Váni pro Vás nejobtížnější?
Musím zaklepat, ale s ničím jsme moc nebojovali. Bylo to vlastně až překvapivě pohodové zkoušení. Nejobtížnější bylo potom až to každodenní projíždění v generálkovém týdnu. Tělo a hlasivky mi dávali jasně najevo, že se pohybuju na hranici fyzického vyčerpání.
Bylo v něčem podobné zkoušet tuto hru a natáčet Arvéda? Využil jste z filmu něco pro vytvoření těchto postav?
Řekl bych, že ne. Možná jsem jen měl z Arvéda prozkoumaný terén šílenství a mohl z něj trošku čerpat.
Jak se pracovalo s režisérkou Dianou Šoltýsovou?
Naprosto skvěle! Její režijní práce je strhující, vášnivá, poctivá, nakažlivá, na dřeň a bez kompromisů.
Měl jsem možnost vidět hru na generální zkoušce a překvapivě dobře jsem jednotlivé postavy od sebe odděloval (ať již různým Vašim hlasem, mimikou nebo gestem), což se mi zdálo před představením skoro nemožné. Jak jste na zkouškách přicházeli na tuto specifickou personifikaci postav?
Dělo se to víceméně samo, nebylo potřeba to nějak promýšlet. Ten text v mém těle okamžitě rezonoval tak, že jsem na to nemusel vůbec tlačit. Jak jsem ale zmiňoval, ve finále jsme museli myslet na diváka, který Strýčka Váňu nezná a striktně jsme gesty jednotlivé postavy oddělovali. Zvlášť v prvním jednání na to klademe velký důraz, aby se diváci zorientovali. V průběhu inscenace se to ale snažíme smazávat. Když už si lidé zvyknou na způsob vyprávění, můžeme si s nimi i s formou víc pohrávat.
,,Tělo a hlasivky mi dávali jasně najevo, že se pohybuju na hranici fyzického vyčerpání. “
Jakým způsobem se z takovýchto typů postav dostáváte po představení nebo filmování? Někteří herci lehce a někteří až po nějaké době. Jaké je to u Vás?
Arvéda jsem se mohl zbavit téměř okamžitě po natáčení. Což ale nebylo vůbec snadné a myslím, že střípky ve mě zůstanou už navždy. Divadelních postav se zbavovat nechci, naopak. Ta role nekončí premiérou. Mám teď před sebou dobrodružství, na které se velmi těším. Vždycky je co vylepšovat. Myslím, že mi spousta věcí v hlavě teprve dockvakne.
Je nějaká role nebo žánr, který byste si chtěl na divadle nebo ve filmu vyzkoušet, ale zatím jste k tomu neměl příležitost?
Nechávám se překvapit. Nejsem typ herce, který si dopředu promýšlí a plánuje kde a co bude hrát. Nikdy jsem to tak neměl. Váňa byl v tomhle směru výjimkou. Obvykle beru, co mi, kdo nabídne. Limituje mě akorát čas. Jinak se s chutí vrhám téměř do čehokoli.
Jaké máte přání a cíl, co byste si chtěl splnit?
Lidé plánují, Bůh se směje…
Teď se ale moc těším na cestu do Londýna. Mám koupený lístek na představení Drury Lane Theatre. A nemůžu se dočkat expozicí v National Gallery a Tate Modern.
Jste, pane Kerne, velmi vytížení člověk. Jak po takto fyzicky i emočně náročných rolích odpočíváte a „dobíjíte baterky“?
Ideálně sportem, čtením knih, cestováním nebo koukáním do plamenů v kamnech na chalupě.
Na co nového s Vámi se diváci v tomto roce mohou ještě těšit?
Budu zkoušet v Divadle Dialog v Plzni komedii v režii Jakuba Zindulky. V kinech se objeví brzy film Franz Agniezsky Holland, kde mám maličkou roli Marcuse Hájka. A ve fázi příprav jsou dvě filmové role, ale víc prozrazovat nemůžu.
Děkuji Vám za rozhovor.