Jste, paní Svobodová, pražskou rodačkou. V jaké pražské čtvrti jste vyrůstala a co se Vám na ní v té době nejvíce líbilo?
Narodila jsem se v nemocnici na Bulovce a vyrůstala v Praze 8 Čimicích, skoro až na konečné autobusu 152. Tehdy to tam byla jedna velká vesnice, a právě to bylo pro nás děti naprosto báječné. Nikde žádné paneláky ani asfaltové silnice. Hráli jsme na ulici fotbal a hokej. Naše babky seděly na plotě a probraly naprosto všechno. Karel, Honza a Tomáš byli moje parta. Hráli jsme si na Rychlé šípy nebo na Čtyři z tanku a pes. S Karlem jsme měli tankistické helmy, které nám naše mámy koupily na tržišti v Kotcích. Bylo to naprosto skvělý. Do školy jsem chodila do Dolních Chaber a tam to bylo taky moc fajn. Se třídou se stále vídáme, mám je všechny moc ráda.
Jste spisovatelkou, která má vydaných už 10 knih. Kdy Vás začalo psaní bavit a kdy jste se rozhodla, že se psaním budete i živit?
Začala jsem psát, když mi bylo asi tak 30 let. Nebyla jsem zázračné dítě, co od malička píše básničky. Ze slohu jsem měla vždycky trojku, český jazyk mě nebavil. Ale hodně jsem četla, Tolstého, Čechova i Agathu Christie. Také začali vycházet švédské detektivky, kde byl hlavní postavou Martin Beck. Autory byli Maj Sjöwallová – Per Wahlöö a jeho příběhy vycházeli v letech 1965 až 1975. A tak jsem začala psát detektivky, nenapadlo mě, že bych psala něco jiného, až teď v posledních letech. Musím se ale přiznat, že jsem přečetla vše od Jane Austenové.
Hodně jsem omezila svoje aktivity poté, co nejmladší syn začal mít zdravotní problémy, a tak mi vzniknul větší prostor na psaní. Neplánovala jsem to, ale co se má stát, se prostě stane.
Vystudovala jste magisterský obor na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde jste navštěvovala semináře tvůrčího psaní Daniely Fišerové a Petra Šabacha. Jaké životní a pracovní rady od nich nejvíce využíváte?
Bylo to hektické období. I když jsem v té době psala, měla jsem stále pocit, že nejsem profesně dostatečně vzdělaná. Tak jsem se pustila do studia. Kdykoliv beru notes s poznámkami do ruky, vzpomenu si na Danielu Fišerovou. „Správný spisovatel musí mít svůj poznámkový blok stále s sebou,“ říkávala. Já v tom svém notesu mám ale všechno. Co mám nakoupit, recept na nějaký koláč, který mi někdo nadiktuje a pak tam je mezi nimi popis svědka nebo vraha. Pak následuje poznámka, že nesmím zapomenout zaplatit nejmladšímu synovi obědy. Prostě zmatek. A Petr Šabach, to byl kamarád a měla jsem ho moc ráda. Byl to dobrý člověk. Často vzpomínám, jak jsme sedávali v pražských hospůdkách, on popíjel pivo a vykládal o knížkách. Byly to nezapomenutelné chvíle.

Při studiu jste měla už rodinu, syna a dceru, a také jste provozovala svoji firmu na výrobu kancelářských židlí. Jak se dalo studium se všemi Vašimi aktivitami skloubit dohromady? Co Vás přimělo vytrvat?
Někdy to bylo opravdu náročné, ale jsem narozená ve znamení berana a nerada se vzdávám. Snažím se všechno, co dělám dělat pořádně a dotahovat věci dokonce a myslím, že jsem to předala i svým dětem.
Píšete historické detektivní romány z prostředí Prahy a Kokořínska. Jakým způsobem tato historická díla vznikají a kde dohledáváte historické podklady?
Miluji historii a fakta, která uvádím ve svých příbězích si ověřuji jak při osobních návštěvách, v knihovnách, a hlavně se dá najít spousta věcí na netu. Nápady za mnou chodí samy. Na Emauzy se dívám z okna obýváku a Vyšehrad mám co by kamenem dohodil, to se nabízí samo.
Ve Vašich knihách řeší detektivní případy nerozlučná dvojice Luboš Neumann a Kamila Reichelová. Jak vznikla tato dvojice a vyvíjí se od prvního románu, ve kterém se objevili?
Luboš Neumann má reálný základ. Skutečný vyšetřoval, který mě hodně ovlivnil už zemřel a prostřednictvím mého Luboše je tak stále se mnou, i když jsou každý úplně jiný, pár společných vlastností by se našlo. Jako láska k jídlu, hlasitý smích i projev a to hlavní, hledat pravdu a nic neodfláknout. Kamila Reichelová je fikce, ale myslím, že dobře doplňuje Luboše a jeho rodinu.
Nejen při autogramiádách, ale i při autorských čteních, se setkáváte se svými čtenářkami a čtenáři. Jakou máte zpětnou vazbu na své knihy, co se jim nejvíce líbí?
Velmi ráda jezdím na besedy a jsem ráda, když se moje povídání zvrtne v diskusi. To se mi naposledy stalo v knihovně v Lysé nad Labem. Bylo to bezvadné a byla jsem nadšená, jak skvěle jsme si popovídali. Těžko říkat, co se čtenářům nejvíc líbí, ale myslím, že čtivost. A mají rádi Luboše, dokonce jsem měla dotaz, na Lubošovu svíčkovou.
,,Má postava Luboš Neumann má reálný základ. Skutečný vyšetřoval, který mě hodně ovlivnil už zemřel a prostřednictvím mého Luboše je tak stále se mnou, i když jsou každý úplně jiný, pár společných vlastností by se našlo.“
Píšete také divadelní hry, duchařské krimi. V čem se liší od Vašich románů?
Tam zapojuji více fantazie a věci, které se tam dějí jsou mezi nebem a zemí. I když je tam krimi zápletka vždycky mě to zavede někam do jiných sfér.
Kromě psaní románů jste se také věnovala například úpravám dialogů, režii dabingu dokumentů i psaní článků, které odhalují zajímavosti historie. Co Vám bylo a je nejbližší? Co byste si také ráda zkusila?
Nejbližší je mi historie. Ráda chodím k pramenům a hledám pravdu. Když jsem psala Ostří meče, přečetla jsem, co se dalo o Rudolfínské době a katu Mydlářovi a jeho potomcích. Moc mě to bavilo. Nevím, co bych si ráda zkusila, většinou za mnou výzvy chodí samy, tak uvidím.
V současné době bydlíte v centru Prahy. Co se Vám na této lokalitě líbí?
Už šestnáctý rok bydlím na Novém Městě, v lokalitě mezi Tančícím domem a Karlákem. Sousedská komunita, která tady vznikla je naprosto dokonalá, mám štěstí na lidi kolem sebe a moc si toho vážím. Líbí se mi dostupnost kultury, divadla, výstavy a kina. To potřebuji k životu.
Je něco, co se Vám na Praze i nelíbí? Co byste chtěla vzkázat pražským politikům?
Množství aut, které tady jezdí. Když se chci někam dostat, jedu tramvají nebo metrem, protože autem by to trvalo minimálně třikrát tak dlouho. To, co se děje na pražském magistrátu určitě mnohdy udivuje nejednoho obyvatele Prahy a často zvažuji kompetentnost některých lidí. Myslím, že vzkazy nemají smysl.

Jste velmi vytížená žena. Jak nejraději relaxujete a dobíjíte baterky?
Ráda chodím na procházky se psem. Couráme se po Praze a prohlížíme si domy a výlohy. Často chodíme po ránu na náplavku a na Žofín. Miluju pohled na Pražský hrad a Národní divadlo. A také si ráda dám sklenku dobrého vína ve vinárně mého syna.
Máte do budoucna nějaké přání, které byste si chtěla splnit?
Přeju si, aby byla celá moje rodina a přátelé v pohodě a nesoužily je žádné zdravotní neduhy. Ráda cestuji, letos mě čeká Paříž, Barcelona a sním o tom, že se podívám do staré Anglie a blíže nahlédnu do světa Jane Austenové a Agathy Christie.
V poslední době píšete každým rokem jeden román. Můžete trochu prozradit, na jaký román se mohou Vaši čtenáři těšit letos?
Letos úřaduje Luboš Neumann a nová postava, bioložka Jana Málková. Kniha se jmenuje DNA a má podtitul „Spravedlnost existuje“. Inspirovaly mě dva skutečné příběhy, tak doufám, že se milovníkům krimi románů bude líbit.
Děkuji Vám za rozhovor.
Potěšení na mé straně.