V jakém pohnutí mysli, kromě bizarní sázky, se může člověk v tomto věku rozhodnut „jít na vojnu“?
Šestitýdenní vojenský výcvik aktivních záloh mě lákal delší dobu. Tak asi před rokem jsem se definitivně rozhodl a podřídil tomu přípravu, hlavně fyzickou. Zúčastňoval jsem se různých sportovních akcí, desetikilometrových běhů, horských maratónů a podobně, pravidelně jsem začal chodit do posilovny, zkrátka jsem se připravoval po fyzické stránce, abych tam hned první den neumřel.
Co vás ale vedlo k takovému rozhodnutí, k němuž dobrovolně dospěje málokdo?
Myslím si o sobě, že jsem vlastenec. Chci chránit svou rodinu, svoje děti, svoje příbuzné, svoje sousedy, místo, kde žiji, svou zem. Podle mě by si to měl vyzkoušet každý fyzicky a psychicky schopný muž – tedy ten základní výcvik, na šest týdnů. Dalším důvodem je politická situace v Evropě, která se každým dnem horší. Je třeba, abychom byli připraveni pokud možno na všechno.
Byl jste připraven na všechno i v rámci výcviku?
No, nebyl jsem na vojně, takže jsem dost dobře nevěděl, do čeho jdu, i když nějakou představu jsem měl. V pět v půl šesté se vstávalo, rozcvička, snídaně, probírali jsme pak třeba zdravotní první pomoc, což se určitě hodí i do normálního života. Dnes vím přesně, jak se mám zachovat, kdybych viděl nějakou kolabující osobu. Jsem vybaven natolik, že bych nepanikařil a poradil si. Měli jsme samozřejmě i střeleckou přípravu, chemickou, první tři týdny byly spíše teoretické, pak začala převažovat příprava fyzická.
V klasické posilovně jste asi pot neprolévali…
Samozřejmě v terénu. Velká polní má 25 kilo, je to takový pytel na záda, přezdívaný pytel na hady, protože se špatně nosí. Máte v něm všechno možné,
i třeba lopatku, spacák. Vyrazíte do lesa, nachodíte 25 kilometrů a vracíte se do kasáren. Celkově jsme absolvovali se zátěží určitě nějakou stovku kilometrů, ale mně to nevadilo, chodit po horách jsem zvyklý. Navíc jsme v terénu plnili úkoly, měli jsme útočit, zahrabávat miny, střílelo se.
Takový realističtější paintball?
Realita vás dožene, až se nakonec vážně musíte uklidňovat, že je to „hra“, ne skutečný boj nebo nebezpečí. Když se poprvé dostanete do pole se samopalem,
a to v lednu, kdy jsme nastoupili, byla pěkná zima, v uniformě skočíte do rozbředlého bahna a plazíte se, zažíváte úplně nové pocity. Hlava se ptá, kde to jste; bylo to až moc realistické, ale časem jsem si zvykl. Každopádně pro člověka, který nezažil vojnu ani válku, docela nápor na psychiku. K tomu při takových akcích celý den studená strava, takže jsem za šest týdnů zhubl tři dírky v pásku. Prostě mám na co vzpomínat, je to hodně zajímavá zkušenost.
Kolik tam bylo politiků? Byl jste jediný primátor?
Výcviku se účastnil také podnikatel, který byl členem ODS. Byl jsem tam opravdu jediný primátor. Členy aktivních záloh jsou občas starostové menších obcí, primátora statutárního města tam ještě neměli. Zdálo se mi, že se mnou chce mluvit každá vyšší šarže. Zajímalo je, proč jsem jel na výcvik.
Takže kdybyste byl povolán…
…jsem připraven. Mám doma dvě uniformy, výstroj, jen nemám zbraně.
Dobře, ale kde můžete být nasazen?
Do oblastí krizových stavů, například při povodních. A také k ochraně hranic. Tam můžeme být v souvislosti s uprchlickou krizí povoláni kdykoliv. Věřím, že záložáci by dokázali sami hranici uchránit.
Splnil jste si rolí vojáka nějaký klukovský sen o tom, čím budete?
No, nevím, nejblíže k tomu, čím jsem chtěl být jako malý, se asi blíží kosmonaut, pak jsem ale chtěl být také muzikantem, programátorem, politikem…
Pojďme si to probrat. Co ten muzikant?
Prošel jsem Ostravičkou, od malého děcka. Hrál jsem na housle, posléze na basu. Od 15 let jsem působil v kapele Šajtar – hráli jsme jakýsi folk drive, prostě cimbálovka, která hrála všechno, i big beat nebo Guns´N´Roses. Sjeli jsme skoro celou Evropu, v Německu jsme například hráli na ambasádě s Karlem Gottem.
Však jsem slyšel, že umíte docela pěkně vystřihnout Lady Karneval.
No, tak to slyšet se poštěstí jen mému nejbližšímu okolí, a to ještě při mimořádných příležitostech. Je to takový oslavný song.
Viděl jsem fotku, na které jste s Jaromírem Nohavicou. S tím jste také koncertoval?
Ano, Šajtar s ním absolvoval turné v Polsku.
Jak se k vám Gott a Nohavica chovali? Poseděli a popovídali si?
Oba byli skvělí, přátelští, samozřejmě jsme po koncertech společně poseděli. Čím větší umělec, tím příjemnější člověk. Nohavica byl úžasný. Zažili jsem s ním zkoušky, které byly hodně tvůrčí. Po koncertech si s námi povídal a pro mě je to zážitek na celý život.
Další v pořadí povolání byl programátor.
Šest let jsem studoval konzervatoř a později paralelně s ní i dálkově na Ostravské univerzitě informační technologie, protože počítače mě lákaly odmalička. Politikovi se dnes tyto dovednosti velmi hodí, protože svět se neuvěřitelně zrychlil a musíte držet krok. Přišel obrovský rozvoj internetu
a sociálních sítí, kde se to dá v různých formách uplatnit, stejně jako dva roky na právech nebo politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Ale ta škola na mě byla příliš teoretická, lákala mě praxe.
Co vás vlastně přivedlo do politiky?
Chodíval jsem pravidelně v neděli k rodičům na oběd. Na Nově vždy v poledne probíhala debata, my jsme měli puštěnou televizi a já jsem politiky pořád komentoval. Co dělají špatně, co se mi nelíbí. Pamatuji si, že v roce 2004 mi jednou mamka řekla, ať pořád něco nepřipomínkuji, a když se mi to nelíbí, ať to jdu změnit. Na základě toho jsem si podal přihlášku do ČSSD, která mi byla nejbližší.
Na co studia politologie v praxi nepřipraví?
Na spoustu věcí, které vám dá právě až praxe. A rozhodně vás nepřipraví na to, že státní zástupce, který podle svých slov „omylem“ kliká na „lajky“ konkurenčních politických hnutí, vás může nesmyslně roky tahat po soudech, kdykoliv si usmyslí. Třeba za to, že jste údajně psychickou pomocí někoho utvrdil v nestandardním jednání. Naštěstí soud rozhodl v můj prospěch. Dnes to chce opravdu i kus odvahy, být politikem, alespoň ve Frýdku-Místku určitě.
Litoval jste někdy, že jste do politiky šel?
Ne, nelitoval jsem. Někteří si myslí, že to dělám kvůli penězům. Můj o tři roky starší bratr, který je softwarový inženýr, čili vystudoval podobné zaměření, má dnes třikrát větší plat než já. Kdyby mi šlo o peníze, jsem s ním ve stejném oboru.
Existuje něco, co se vám v poslední době povedlo a na co jste hrdý?
Povedla se Frýdecká skládka. Po 15 letech se město stalo stoprocentním majitelem skládky, máme všechny akcie. Nehrozí tak privatizace a díky tomu, že firmu máme pod kontrolou, se cena za odpady nebude zvedat. A zůstane nižší, než je tomu v okolních městech. Bohužel opačným příkladem je společnost Severomoravské vodovody a kanalizace. Město kdysi prodalo všechny akcie a v současné době nemáme žádnou kontrolu nad cenou vody. Společnost má nějakých 400 milionů zisku, a přitom cena vody pořád stoupá. Kdyby si akcie města ponechala a neprodávala je, mohla být cena za vodu výrazně nižší.
A co vás v nejbližší době čeká?
Velkým úkolem je spolupráce se Slezanem, která přinese změnu tváře města. Jako jednu z prvních věcí chceme udělat propojení od autobusové točny nahoru a namísto nevzhledných schodů vytvořit malý bulvár, kde by chodili pěší, dalo by se tam zaparkovat a lidé by prošli až k Nádražní ulici.
Druhá věc souvisí s mou účastí v aktivních zálohách. Přeji si, aby se městští policisté vzdělávali, jak jsem to zažil já sám. Měli by umět poskytnout první pomoc na vysoké úrovni. Neměli by jen rozdávat pokuty, ale lidem sloužit
a pomáhat v kritických situacích.
Profil
Michal Pobucký se narodil 26. června 1982 ve Frýdku-Místku. Absolvoval gymnázium ve Frýdlantu nad Ostravicí a poté hru na kontrabas na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Souběžně se vzdělával na Ostravské univerzitě v oboru informační systémy. Získal tituly Bc., Mgr. a DiS. Po studiích pracoval v ostravské IT společnosti jako programátor. V roce 2004 vstoupil do ČSSD, o dva roky později byl zvolen zastupitelem Frýdku-Místku a stal se náměstkem primátora. Primátorské funkce se ujal v roce 2012 a zastával ji do roku 2014, poté byl tři měsíce náměstkem a od února 2015 je opět primátorem Frýdku-Místku. Je ženatý a má 12letého syna.
