Pocházíte z Ústí nad Orlicí, menšího východočeského města. Chtěla jste třeba už od puberty zmizet ze svého rodiště a prosadit se v Praze jako herečka?
Takhle nalinkované jsem to úplně neměla. Moji rodiče byli pragmatičtí a chtěli, abych si vybrala povolání, které mne uživí. Měla jsem být právničkou, lékařkou nebo veterinářkou. Tímhle směrem jsem chvíli šla, ale pak mne posedlo herectví a u něho jsem zůstala.
Kdy se tak stalo?
Asi v 15 letech, ale nebylo to ze dne na den. Už odmala jsem neměla problémy s vystupováním před lidmi, i když teď je to paradoxně opačně. Jak stárnu, stává se ze mne introvert (smích). Jako malá jsem hodně tancovala, hrála na zobcovou flétnu a moc ráda jsem sledovala silvestry a další zábavné pořady na Nově. Potom jsem si na to hrála (smích). A ve zmíněných patnácti letech jsem se zapojila do ochotnického spolku a vydala se tak na hereckou dráhu.
Máte za sebou už několik seriálových a filmových rolí, účinkujete v divadlech. Kde všude vás můžeme vidět?
V prosinci v televizním seriálu Hrdina, kde vystupuji jako asistentka s tajemstvím. Je to úplně něco jiného, než co jsem dosud hrála. Vyzkoušela jsem si třeba adrenalinové scény. Ve Vršovickém Divadla MANA máme za sebou premiéru anglické konverzačky Ptáci, zvířata a moji příbuzní od světoznámého přírodovědce a spisovatele Geralda Durrella. Občas mne mohou vaši čtenáři zahlédnout na malostranském Jánském vršku v malém divadle Apropo v autorském kabaretu Časohled a v Nefaustovi. To je představení pro zhruba 18 diváků, kteří putují Muzeum alchymistů a mágů staré Prahy a vystoupají až na půdu, kam se běžný návštěvník muzea nedostane.
Vaše jméno je také uvedeno u dvou filmových novinek, které půjdou do kin příští rok…
Ano, ve filmu Léčivé účinky sebeklamu režiséra a fotografa Adolfa Ziky hraji jednu z múz Martina Stránského. A režisér Zdeněk Kovář natočil Filmana, což je komediální příběh o tom, jak těžké je shánět peníze na válečný film. Mihnu se take v novém filmu Agnieszky Holland o Franzi Kafkovi. A v příštím roce by měl běžet také seriál České televize Zločin na dobré cestě, kde hraji jeptišku se zajímavou minulostí.
Učíte se lehce texty?
Některé se naučím téměř rychlostí lusknutí prstů, ale právě při zkoušení dramatizace Geralda Durrella jsme s kolegy zjistili, že to v hlavách nemáme, ačkoliv jsme v textech leželi. Druhý den jsme na sebe koukali s otázkou v očích – kdo teď mluví? Navíc nesmíme hovořit obecnou češtinou a nemůžeme si text upravovat do pusy, což je běžné například u dlouhodobých seriálů. Tam většinou slouží text k tomu, abychom věděli, jak se děj bude ubírat, ale nikdo nebazíruje na každém slovu ve scénáři. Divadlo je ale jiné. Zvu proto čtenáře do Vršovic, ať se přijdou podívat nejen na to, jak se nám daří mluvit spisovně (smích).
Když se na vás tak dívám, neříkají vám, že jste druhá Libuše Šafránková?
Nesrovnávají mne s ní, což je možná na škodu, asi bych pak měla větší výhodu (smích). Zvláště nyní, kdy je trend si vybírat herce, kteří jsou podobní těm slavnějším ze 60. až 80. let. Můj zjev mi spíše ubírá příležitostí, protože spousta tvůrců nemá čas být kreativními a skenují si vás na první dobrou. Nechtějí z vás dělat někoho jiného a zařadí si vás hned do škatulky. Přitom já bych si ráda zahrála i charakterní roli…
Předpokládám, že jste si kvůli práci našla bydlení v Praze…
To je pravda. Vtipné ale je, že jsem sice přijela do hlavního města, abych tu mohla více hrát, ale zpočátku jsem více hostovala v Mladé Boleslavi, na Kladně či v Pardubicích. Teď jsem se ale zabydlela v Divadle MANA, což je pro mne super. Bydlím totiž asi sedm let ve Vršovicích a jsem tu moc spokojená. Vršovice jsou takové poklidné a pohodové.
Je pohodová i práce v šoubyznysu?
(zvážní) K Praze mám ambivalentní vztah. Hrozně moc jsem do ní chtěla, ale trochu mne zklamala. Je tu jiná mentalita a já jsem upřímný člověk. A když se tu otevřete a řeknete svůj názor, spousta lidí to okamžitě bere jako zárodek konfliktu. Všichni jsou tady velcí diplomaté, a obzvlášť v naší branži, protože nikdy nevíte, kdy onoho člověka budete potřebovat. Málokdo tak řekne z očí do očí, co si opravdu myslí, což mne velice mrzí a myslím si, že nás to pak ani nikam neposouvá. Člověk má právo mít vlastní názor, a když třeba řekne, že se mu inscenace, ve kterém jsem hrála, nelíbila, tak to plně respektuji a nezlobím se.
Ono to ale není jen v umělecké branži. Stačí se podívat několik let zpátky, jak byli mediálně lynčováni lidé, kteří se například stavěli proti migraci či zelené ideologii…
Tohle mne štve nejen na sociálních sítích, kde jsou všichni velcí páni a jejich názor je nejlepší. Dříve jsem slýchávala, jak se herci scházeli, diskutovali, třeba se i pohádali, ale pak odešli v míru. Vyměnili si názory, takže se člověk dozvěděl i něco z jiné „bubliny“, což bylo obohacující. Jenže teď většinou nikdo nechce slyšet druhý názor, natož o něm diskutovat. To se raději opájí pocitem, že jeho bublina je ta lepší. Bojím se, že se tak začínáme vracet do dob, kdy lidé měli strach říct svůj názor, aby například neztratili práci.
Máte s tím už svojí zkušenost?
Mám. Stalo se mi to už několikrát, a to jsme ani nediskutovali o umělecké věci, ale třeba o tématu, které bylo v té době aktuální. Řekla jsem svůj názor a žena, která mi oponovala, prohlásila – když ona má na to jiný názor, tak já s ní pracovat nebudu. Někteří lidé tu zřejmě rádi směšují pracovní věci s jinými…
Jak vás tak poslouchám, český šoubyznys rozhodně není křišťálově čistý…
Když do šoubyznysu vlezete, pronikáte hlouběji a hlouběji, tak občas přemýšlíte, jestli opravdu chcete být jeho součástí. Talent totiž bývá to poslední, co někoho zajímá. Rozhodují spíše počty sledujících na sociálních sítích, známosti a další komodity. Když se tedy snažíte být slušným člověkem a jen dělat co nejlépe svojí práci, tak to leckdy nestačí, protože musíte hlavně šokovat a budit rozruch. Přitom tvořit a inspirovat lidi můžete i bez výstředností.
Čím svoje chvilky smutku zaháníte?
Nejraději jsem zalezlá v posteli a snažím se dohnat spánkové deficity, občas si zajdu na jógu. A miluji časopisy o vaření, i když jsem podle nich vařila snad jen dvakrát. Stačí se mi do nich jen koukat a říkat si – tady na těch stránkách je mír, klid a harmonie… (smích).
Kdybyste sekla s herectvím, máte záložní plán, čím byste se živila?
Mám vystudovanou jazykovou a literární kulturu a management v kultuře, takže bych v ní chtěla zůstat. Ale nevím, zda bych si odpočinula, pokud bych přešla na druhou stranu.
Zase nás sužuje covid a před několika lety někteří vaši kolegové usedli v době pandemie za kasy supermarketů. Nedělalo by vám to problémy?
Šla bych taky, já se práce neštítím. Mám bohatou zkušenost ze studentských brigád, kdy jsem pracovala třeba v lahůdkách v obchodním řetězci nebo v autobazaru.
