Jste rodačkou z Jihlavy. Tam vás poprvé okouzlilo divadlo?
V Jihlavě jsem začala chodit na osmileté gymnázium a při něm působil divadelní spolek Hobit. Oblíbené divadlo, v němž dřív hráli například Jiří Havelka nebo Marek Hovorka. Začala jsem do souboru chodit, hodně mě to bavilo a rozhodla jsem se, že se chci divadlu věnovat dál. Proto jsem se přihlásila na konzervatoř.
Kolik lidí na vás v Jihlavě chodilo?
Hrávali jsme v místním Divadle Na Kopečku. To mělo sál asi pro 200 diváků. Bylo to kupodivu větší divadlo, než je Komorní scéna Aréna. A bylo vyprodáno, i když jsme hru reprízovali třeba desetkrát. Jezdili jsme také kočovat do okolí a tam jsme měli také plno. Navíc jsme se účastnili festivalů, například festivalu Mezi ploty anebo různých divadelních přehlídek.
Jaký jste měli repertoár? Byly to hlavně komedie?
Převažovaly komedie, ale hráli jsme i vážné věci. Pro děti jsme nastudovali úspěšnou inscenaci Medvídek Pú, ale bavili se na tom i dospělí. Já hrála Králíčka.
Studovala jste gymnázium. Kdy jste začala chodit na konzervatoř?
Zjistila jsem, že gympl pro mě nebude to pravé ořechové. Nejsem žádný velký studijní typ. Chtěla jsem hrát divadlo a za tím jsem si šla. Hlásila jsem se proto v 15 letech na konzervatoř do Prahy, jelikož se v Brně se ten rok neotvíral ročník. Protože jsem na gymnáziu dodělala základní školu, mohla bych přejít. Jenže mě nevzali.
Neuspěla jste u zkoušek?
Neudělala jsem pohybovou část. Byla jsem trochu dřevo. Profesionální tanečník po nás chtěl celkem složité choreografie, nebo možná jen mě přišly složité. A tak jsem pohořela.
Vím, že jste vystudovala konzervatoř v Ostravě. Tam jste nemusela dělat pohybové zkoušky?
Musela, tam jsem prošla s odřenýma ušima. Ale bylo to jiné. Důraz se nekladl na tanec jako takový, ale na pohybovou improvizaci.
Do Ostravy jste přišla v 15 letech z Jihlavy. Jak na vás Ostrava zapůsobila?
Šok. V 15 letech to byl docela tvrdý náraz. Bydlela jsem na internátu ve Vítkovicích, takže jsem hned zažila tu pravou Ostravu z první ruky (smích). Trvalo mi docela dlouho, než jsem si tady našla kamarády a přátele.
Jak to vše brali doma?
Moc dobře ne. Maminka z toho byla hodně špatná, táta v pohodě, ten se moc nestresoval. Zpočátku za mnou jezdili, pak si dali delší pauzu.
Naštvala jste je něčím?
To ne, problém byl jinde. Přijeli během prváku na rodičovské schůzky na konzervatoř a byli dost překvapeni. Nechápali systém školy, předměty, jak a co se učíme, co po nás učitelé chtějí. Řekli mi: „Zuzanko, my tomu moc nerozumíme, hlavně tu školu dodělej!“ Není se čemu divit, když je táta inženýr a maminka pracuje na úřadě. Podruhé přijeli, když jsem byla ve třetím ročníku. To už jsme hráli celé představení ve velkém sále. Pak začali jezdit do Arény, což je nutím dodnes. Dneska vím, že odjet v patnácti do Ostravy, bylo správné rozhodnutí a mám radost, že jsou na mě naši hrdí.
Hráli jste během studií často v ostravských divadlech?
Někteří spolužáci hostovali v divadlech už v prvním ročníku. Já takové štěstí neměla a k hostování jsem se dostala až ve třeťáku. V Divadle Jiřího Myrona jsem hrála v pohádkovém příběhu Čarodějnice režiséra Pavla Šimáka a pak přišla Aréna.
Co bylo vaší první rolí v Aréně?
Dělala jsem konkurz na jednu z hlavních rolí do hry Tetování. V konkurzu nás bylo pět holek z ročníku a mě nevzali. Roli dostala Natálka Holíková. V té chvíli jsem se tak trochu zhroutila, byla to pro mě strašná prohra a zklamání. Obrečela jsem to, ale krátce nato přišla z Arény nabídka na přebrání role Amy v Brýlích Eltona Johna za Vlaďku Čapkovou, která právě odcházela do angažmá v Jihlavě, do mého rodného města. Pro mě to byla zajímavá paralela. Hrála jsem pak ještě Ofélii v Hamletovi a díky této roli mi Aréna nabídla angažmá.
Nastupovala jste do Arény, která byla malým divadlem. Najednou se Komorní scéna Aréna stala nejlepším českým divadlem. Co říkáte na ten vzestup?
Je to super. Mám velkou radost, že jsme dostali Radokovu cenu pro nejlepší české divadlo. Jsme prostě nejlepší, máme kvalitní herce, režiséry, skvělého dramaturga. Divadlo, tak jak jej hrajeme v Aréně, se u nás už moc nedělá. Ostatní divadla jsou zahlcena stylizací, zbytečnými světly, divnými kulisami a kostýmy, a zapomíná se při tom na srozumitelnost děje. Myslím si, že i to rozhodlo, proč jsme cenu Alfréda Radoka dostali zrovna my.
Nezdá se vám, že když divadlo získá ocenění, začne dávat vážné kusy? Jakoby najednou bylo nepatřičné hrát v dobrém divadle komedie.
To je otázka spíše na dramaturga. V nové sezóně neuvádíme žádnou komedii, to je pravda. Všechno jsou vážné věci. Na repertoáru ale komedie máme, třeba Penzion pro svobodné pány už měl přes sto repríz.
A vy sama hrajete raději vážné nebo komediální role?
Nejraději hraji komedie. Mám ráda, když se lidé smějí, ale všechno má něco do sebe.
Jak se učíte texty?
Celkem dobře. Zapamatuji si je většinou už u čtené zkoušky. U větších rolí se samozřejmě připravuju doma.
Nikdy jste text nezapomněla?
Jen jednou, při Hamletovi. Měla jsem okno a v Hamletovi moc improvizovat nemůžete. Tak jsem odříkala text, který měl být na jiném místě.
Poznali to lidé?
Myslím, že ne. Tak velká chyba to zase nebyla. Divák nemá šanci poznat, když se trochu změní text nebo herec nastoupí o něco později.
Neodbouráváte se navzájem naschvály?
U nás je na to expert Albert Čuba. Většinou to ale končí tak, že odbourá hlavně sám sebe a tomu říkám umění. Je to prostě náš Mesiáš slova (smích). Tyhle srandy se ale dají dělat jen u zaběhnutých věcí a komedií. Těžko si dokážu představit, že by takhle blbnul u Přízraků.
V Neuvěřitelných příhodách Julie a Nataši hrajete raperku. Obsadil vás režisér proti, že jste raperkou i ve skutečnosti?
Něco ze mě ve hře je. S tím obsazením to bude pravda. Na druhé straně to není hra o mně. Rapy nejsou moje, nepsala jsem si je já a beru to tak, že jde pouze o roli.
Kdy jste se vůbec dostlal k rapování?
Odmalička jsem poslouchala český rap. Tedy v době, kdy ještě nebyl tak populární jako dnes. Chtěla jsem sama rapovat. Někde na večírku mě slyšel rapovat kamarád a dnes manažer Jaro Vacek, domluvil mi studio v Praze, kde jsem nahrála tři treky (rapové skladby – pozn. red.). Umístili jsme je na internet, měly dobrý ohlas, tak jsme se pustili do dalších. Natočila jsem jich asi 20, polovinu jsme zveřejnili. Teď se snažím připravit svou desku, což by byl po divadle můj další splněný sen. Dříve než za rok to ale nebude.
O čem jsou texty?
O mně. Je to moje zpověď. Rap nedělám pro lidi, ale hlavně pro sebe a je na každém, jestli si to chce poslechnout.
Vystupujete raperka i na veřejnosti?
Občas se objevím na menších koncertech či akcích. Spíš lokálně. Nic velkého. Rozhodně nevyprodávám kluby.
Loni jste si zahrála ve filmu Isabel. Vybral si vás režisér Lukáš Melník přímo, nebo jste prošla konkurzem?
Přišel za mnou rovnou. Kývla jsem na jeho nabídku. Získat zkušenost před kamerou je vynikající, hlavně tady v Ostravě, kde herci tolik filmových příležitostí nemají.
Co jste říkala na filmové kritiky, kteří se do filmu docela tvrdě obuli?
Lukáš Melník si tímto filmem splnil svůj sen a to na něm obdivuji. Natočit film není jednoduché. Výsledek možná není stoprocentní. Nejde o profesionální film, nebylo na něj dostatek peněz. To by měli kritici vzít v úvahu. Podle mě film není vůbec špatný a jeho téma je zajímavé.
Teď hrajete v Pečeném sněhulákovi, který běží v pondělí večer na ČT1. Jaké máte ohlasy?
Zvedla se kolem toho vlna nepříjemné kritiky, na druhé straně mi volají známí a říkají, že se dobře pobavili. Točili jsme převážně v Ostravě.
Když natáčíte skeč pro Pečeného sněhuláka, dokážete odhadnout, zda je to vtipné?
Ano, u některých zkoušek jsem se dívala na kolegy a hodně se nasmála. Z toho se dá odhadnout, že se zasmějí i diváci.
Obraťme nyní list. Zajímalo by mě, kde v Ostravě bydlíte?
Poblíž Dolu Jindřich. Chtěla jsem mít bydlení poblíž centra, což vlastně byly i mé předchozí adresy. Nejdříve jsem bydlela přímo na Elektře, pak v Přívoze, později u Komenského sadů a teď u Jindřicha.
Kam se chodíte bavit? Vím, že jeden z vašich raperských textů se týká Stodolní ulice. Takže je to místo, kde trávíte večery?
Tam jsme chodili se spolužáky během konzervatoře. Nevyhledávali jsme diskotéky, ale spíše bary, kde jsme mohli sedět, popíjet a povídat si. Když jsem začala hrát v Aréně, chodívali jsme do legendární hospody Alibaba, která je už bohužel zavřená. Teď zajdeme do Díla, Radioklubu, Absintového klubu Les, do kavárny Stará Aréna… O víkendu si ráda zajdu do klubů Marley a Barrák na nějaký koncert a během týdne chodím zapařit do Ikara. Na Stodolní už moc nechodíme. Jen když mi přijedou kámoši z Jihlavy, co na Stodolní ještě nebyli.
Chodíte ve volném čase i do ostatních ostravských divadel?
Často. Nechci si nechat ujít žádnou novou hru. Pro herce je důležité, aby měl přehled, aby věděl, co se hraje i v jiných divadlech. Mám mezi herci hodně kamarádů, takže se je tímto snažím podpořit.
Máte ještě nějaké koníčky?
Ráda hraji společenské hry. Jsem hravý člověk. Teď se v Ostravě rozjíždí zajímavý vědomostní kvíz. Vše probíhá ve Staré Aréně. Další kolo proběhne 13. října od 20 hodin, takže neváhejte a přijďte. Já tam budu určitě.
A co hry na počítači?
Taky. Mám doma herní konzoli xbox a to mluví za vše. Ráda si také zahraju bowling, šipky nebo fotbálek. Vlastně si ráda zahraju všechno, co se dá hrát u piva.
Profil
Zuzana Truplová
se narodila 19. listopadu 1990 v Jihlavě. Jako studentka gymnázia hrála v divadelní společnosti Hobit. Následně vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Díky hostování v Komorné scéně Aréně získala v tomto divadle angažmá. Aréně je věrná dodnes. Kromě herectví se jako MC Zuzka věnuje rapování a uvažuje o vydání své vlastní desky.
