Milane, od roku 2021 používáte umělecké jméno Milan Devinne. Jak jste si jej vybral a co pro Vás tato změna znamenala?
Abych řekl pravdu, jméno Devinne mě napadlo už v patnácti letech. Nejedná se o pseudonym, je to moje občanské jméno – změnil jsem si ho oficiálně. Důvod byl jednoduchý: dlouhou dobu jsem jezdil po různých akcích a příjmení Šatník nebylo ideální. Vzpomněl jsem si na základní školu, na různé posměšky… Prostě jsem se s tím jménem neztotožňoval. Od sedmnácti let jsem pracoval hlavně v zahraničí, a tam to také nefungovalo. Necítil jsem se v tom dobře. Rozhodnutí změnit jméno trvalo dlouho. Význam jména „Devinne“ se v různých jazycích pojí s významy jako entrée, odhad, vytrvalost – a to jsou přesně aspekty, které odpovídají mé životní cestě. Dnes se s tímto jménem plně ztotožňuji.
Už od dětství Vás to táhlo k hudbě a zpěvu. Po studijních letech jste začal pracovat jako koordinátor projektů – například jste režíroval turné australské kapely po USA. Jak jste tuto možnost vnímal?
Byla to obrovská výzva. Jeden český režisér to odmítl, a já jsem byl doporučen, že i když nejsem režisér, rozumím tématu a mohl bych to zvládnout. Absolvoval jsem pohovor po Skypu a za tři měsíce jsem letěl do Portlandu, kde jsem režíroval turné australské kapely po západní části USA. V té době mi bylo dvacet let. Člověk má v tom věku velké oči a málo zkušeností, spoustu věcí vnímá zkresleně. Připravoval jsem se důkladně, ale v té době mi to nepřineslo tolik, jako zpětně dnes. Teď, když jezdím po světě a produkuji vlastní projekty, vidím, jak moc mi ta zkušenost dala. I když jsem tehdy nevěděl, co s tím, dnes se k tomu vracím. Západní produkce mě hodně naučila – a jsem za to vděčný.
Vaše první zahraniční vystoupení s Vaší hudební skupinou bylo v roce 2012 ve švýcarském městě Montreux na zakončení festivalu pořádaného na počest Freddie Mercuryho. Tam jste se seznámil s jeho dlouholetým tajemníkem Peterem Freestonem?
S panem Freestonem jsem se setkal už o pár měsíců dříve – měl přednášku o Freddiem, a já si po ní šel pro podpis a poděkovat mu za to, co pro Freddieho udělal. Tenkrát spěchal, jel na turné do Německa, ale asi o měsíc později mi napsal, že jede do Pardubic a že můžeme zajít na kávu. Tam jsem mu ukázal své projekty a nabídl mi pomoc s anglickou výslovností. Řekl, že pomáhá českým interpretům – a já, protože je pro mě Freddie vzorem, jsem okamžitě souhlasil. Učit se angličtinu od někoho, kdo byl po boku Mercuryho, bylo neuvěřitelné. Pak jsem mu říkal, že jedu do Montreux – a on nabídl, že mě sveze. Když jsme tam dorazili, ptal se, kde spím – říkal jsem, že v kempu. Za chvíli přišel s tím, jestli umím grilovat, že bych si mohl „odpracovat“ hotelový pokoj. Přišel jsem ke grilu a během večera přišla i návrhářka Diana Moseley, která navrhla slavný žlutý kostým pro Freddieho. Dal jsem se s ní do řeči, nabídnul jsem jí, že jí udělám video prezentaci – a ona mi pak pomohla dostat se do lepší pozice. Při tom všem jsem si zahrál na piano v lobby, a šla kolem produkce festivalu… a nabídli mi zakončení příštího ročníku. Když se ptali, jestli mám kapelu – řekl jsem samozřejmě, i když jsem žádnou neměl. Ale povedlo se. A tak to celé začalo.
Peter Freestone se přestěhoval do České republiky a vy jste se stal jeho manažerem. Jaký Peter je a víte, proč si vybral zrovna Česko jako svůj domov?
Peter Freestone je jeden z nejsrdečnějších lidí, které jsem kdy potkal. Je to člověk, který by se rozdal pro druhé, velice citlivý, vnímavý, a absolutně neškodný. Někdy se o něm šíří různé pomluvy, jak u nás, tak v zahraničí, ale vždycky říkám – zamysleme se: proč by si jedna z největších hudebních legend všech dob vybrala právě jeho za osobního asistenta? Kdyby nebyl kvalitní člověk, nebyl by po boku Freddieho dvanáct let, a hlavně ne v těch nejtěžších chvílích, kdy Freddie umíral. Peter měl navíc velmi zajímavou kariéru ještě před Queen – pracoval v Královském baletu a oblékal světové baletní a operní hvězdy.
Do Česka se přestěhoval po velmi těžkém období – devět let po smrti Freddieho se potácel v temném období. Známý mu poradil, ať zkusí Prahu. Miluje hudbu a opera je tu na denním pořádku. Praha mu pomohla se znovu zvednout. Dalším důvodem bylo i to, že Freddie v Československu nikdy nebyl – kvůli režimu – takže Peter tady nemá na něj tolik vzpomínek a bolestivé asociace. V Česku našel nový domov.
Doprovázíte Petera po světě – setkal jste se také se členy skupiny Queen?
Ano, několikrát. Poprvé v roce 2012 a pak i později, když hráli poblíž. Také v rámci projektu Titanic Freddie Aids nám Brian May poskytl záštitu – dokonce poslal video pro žáky, kde mluví o problematice HIV a upozorňuje na to, jak to Freddieho poznamenalo. V rámci různých projektů, dokumentů, Petrovy talkshow i koncertních vystoupení jsme procestovali kus světa – naposledy letos Tokio. Momentálně jedeme Peterovo rozlučkové turné s unplugged verzemi skladeb Queen.
V roce 2013 jste založil právě vzdělávací projekt Titanic Freddie Aids. Jak se za tu dobu vyvíjel a změnilo se vnímání HIV/AIDS mezi mladými?
Projekt prošel obrovskými proměnami. Začínali jsme po třídách, pak v tělocvičnách, dnes děláme projekty v kulturních domech a divadlech, kde se dají soustředit žáci z širší oblasti. V roce 2019 jsme dostali záštitu Mercury Phoenix Trust, podporu Briana Maye. Letos uzavíráme turné Petera Freestona na velkých pódiích, ale zároveň připravujeme návrat do škol.
Spolupracujeme s MŠMT, Státním zdravotním ústavem, s doktorem Juliem Montanerem (držitel Nobelovy ceny za objev v oblasti HIV), a s organizací Za sklem, která pomáhá dětem na spektru autismu. Připravujeme modernizovaný projekt, který mladé osloví jazykem, kterému rozumí.
Medicína pokročila. Dnes už HIV není automaticky rozsudkem smrti – ale pouze tehdy, pokud se zachytí včas. Proto je důležité testování. To chceme zdůraznit. Nestrašit, ale vést mladé k odpovědnosti. Od nového školního roku plánujeme velkou informační kampaň.
Mimo tyto aktivity samozřejmě zpíváte. Především repertoár Freddieho Mercuryho, ale také Davida Bowieho, kterému jste i podobný. Máte celosvětové koncerty. Kde jste byl nejdál a jaké jste zažil nejlepší publikum?
Abych to uvedl na pravou míru – repertoár Freddieho Mercuryho primárně nezpívám. Je to trochu nálepka. Skladby Queen zařazujeme pouze v rámci koncertní talkshow pana Freestona, kde jsme si je akusticky přearanžovali do intimního formátu, vhodného do divadel. Nejsem revivalový zpěvák Queen.
Co se týče Davida Bowieho – aktuálně máme nový program Mr. Bowie – The Celebration Concert, a od roku 2026 vyrážíme na turné s jeho symfonickou verzí: David Bowie Symphony – The Celebration Concert. Tento projekt není revival – je to koncertní pocta s 26 písněmi v repertoáru, špičkovými muzikanty ze zahraniční scény, podporou lidí, kteří s Bowiem spolupracovali (např. Hermjo Klein – tour manažer Davida Bowieho, ale i Janis Joplin, Johnnyho Cashe, Rolling Stones a dalších).
Je to náročný, komplexní materiál, hudebně těžší než Queen, a je to pro nás výzva, která nás posouvá. Vystupujeme i ve složení skupiny Čtyři rokeři – se sopranistkou, Leonou Šenkovou, dále Jiří Zonyga, Lukáš Písařík, Monika Sommerová a já. S Jiřím Zonygou rozjíždíme nový akustický projekt. A od podzimu se vracíme i k autorské tvorbě.
Ale znovu zdůrazňuji – nejsem interpretem skladeb Queen. Těch projektů už je na trhu opravdu hodně.
Také jste hrál v českých i zahraničních filmech. Nejvíce asi vyniká Bohemian Rhapsody, kde jste byl jediným Čechem. Navíc Vás v něm herci oslovují jménem. Jaké bylo natáčení?
Nepovažuji se za herce, spíše za člověka, který si rád zkusí různé zkušenosti. Většinou šlo o vedlejší role, ale ve filmu Bohemian Rhapsody jsem měl tu čest být hlavní vedlejší postavou mezi ústředními herci. A skutečně, moje jméno tam nechali, což je vzácné.
Byla to neuvěřitelná zkušenost – hollywoodská produkce, precizní zázemí, profesionální přístup. Herectví je úplně jiný svět – jiný druh energie a disciplíny. Obdivuji herce, kteří prošli divadelní průpravou a mají na to školy. Já sám se považuji spíše za umělce, který si sáhne na všechno – od režie po produkci – ale to herectví beru spíš jako osvěžení a příležitost k novým zážitkům.
Vystupoval jste jako host na halovém turné „České hvězdy zpívají Queen“, které končilo v Lucerně. Jaké to bylo?
To už je zhruba 8–9 let zpátky, myslím 2016 nebo 2017. Byla to krásná zkušenost – být na pódiu po boku předních českých interpretů, vystoupit ve vyprodané Lucerně. Kritici tehdy vyzdvihli můj přednes písně Somebody to Love, což bylo velmi příjemné.
Ale dnes ten trh s Queen revivaly vnímám jako hodně nasycený. Je to v pořádku – lidé to mají rádi, chodí na to, hudba Queen je nesmrtelná. A já přeji každému, kdo to dělá poctivě.
,,Praha je nádherné město s obrovskou historií a architekturou, ale já v ní nevydržím dlouho. “
Pocházíte z Královéhradeckého kraje. Jak vnímáte Prahu? Co na ní máte rád a co byste změnil?
Jsem typický vesničan – miluju klid, přírodu a ticho. Praha je pro mě pracovní záležitostí. Samozřejmě, je to nádherné město s obrovskou historií a architekturou, ale já v ní nevydržím dlouho. Vždy se tam otočím pracovně – a zase rád odjíždím domů do klidu.
Nemám potřebu něco na Praze měnit – jako každé velké město má své plusy a mínusy. Každý to má jinak, každému vyhovuje něco jiného. Ale jakmile se vrátím na vesnici a projdu se lesem, je to jako návrat k sobě.
Jaká místa v Praze máte rád?
Miluju historické centrum – pokud tedy trefím chvíli, kdy není přeplněné turisty. Rád se projdu po nádvoří Pražského hradu, občas si zajdu na náplavku, zkrátka do míst, kde se snoubí historie a klid. Mám rád starou architekturu, protože miluju příběhy – a Praha jich má opravdu mnoho.
Ale přiznám se – z hlediska klidného městského života mám asi radši Hradec Králové. To město má promyšlenou infrastrukturu, čisté linie, a když je po páté večer, skoro tam nikoho nepotkáte. Smích.
Jste velmi vytížený. Jak relaxujete a dobíjíte baterky?
Upřímně – poslední dobou na to moc prostor nemám, a vím, že je to chyba. V minulosti mě to už jednou tvrdě doběhlo. Největší zdroj energie je pro mě příroda – jít do lesa, být mezi zvířaty, pustit si dobrou hudbu, třeba jazz nebo swing. Hudbu, která má duši a zklidní mysl.
Nově jsem se našel i v posilovně – fyzická aktivita je skvělý způsob, jak si pročistit hlavu. Takže pro mě jsou nejlepší kombinací právě příroda a pohyb. Tam dobíjím baterky.
Co plánujete v nejbližší době?
Aktuálně dokončujeme produkci projektu David Bowie Symphony – doděláváme aranže, zkoušíme s italským dirigentem, ladíme detaily. Čeká nás koncert 27. září, kdy zakončujeme na náměstí v Dobrušce Svatováclavské slavnosti, 15. října v brněnském Sono.
Velký mezník bude 22. prosince, kdy máme první David Bowie Symphony koncert v Teatro Verdi v italském Pordenone – s naším výjimečným hostem Mikem Morenem u klavíru. Mezitím pokračujeme v turné s Peterem Freestonem. A na úplný závěr roku nás čeká vystoupení v americké Alabamě.
Podzim až konec roku bude velmi pestrý a já se na to všechno moc těším.
Co byste poradil mladým lidem, kteří se chtějí prosadit v zahraničí – nejen v hudbě?
Poradit je těžké, protože každý jsme jiný. Ale jedno pravidlo platí pro všechny: nebát se neúspěchu. Pády k tomu prostě patří. Musíte si „rozbít kolena“, čelit odmítnutí, ustát tlak.
Vytrvalost je klíčem. Mnoho lidí to vzdá právě ve chvíli, kdy mají nejvíc zabrat. Nesmíte polevit. Pokud máte sen – ať je to zpěvák, pilot, kuchař nebo řidič – musíte být ochotni jít za ním naplno. Upřímně si říct: „Dělal jsem maximum?“ Pokud ne, není fér říct, že to nejde.
A ano, někdo má tu cestu lehčí, někdo těžší. Ale věřím, že na světě jde úplně všechno – jen to chce odvahu, vytrvalost a vnitřní poctivost. A taky trochu toho vesmírného štěstí.
Děkuji Vám za rozhovor.
