V Ostravě jste studovala gymnázium. Jak jste se dostala k herectví?
Už odmalička jsem chodila do různých dramatických kroužků, recitovala jsem básničky. Později, ve svých patnácti letech jsem viděla divadelní představení Mileny Asmanové. A protože v té době založila soukromou hereckou školu, která fungovala při Národním divadle moravskoslezském, přihlásila jsem se do ní. Vzala mě již do běžícího ročníku a já v herecké škole strávila téměř tři roky. Hostovali jsme v malých rolích v divadle a za to jsme mohli zkoušet ve velkých divadelních prostorách. Hráli jsme i ve vlastních představeních, která režírovali Apolena Veldová nebo Tomáš Jirman. Jednalo se o opravdové divadlo. Když jsem šla na přijímačky na DAMU, byla jsem díky této škole slušně připravená.
Jste první z rodiny, kdo se dal na herectví?
Babička učí hru na klavír a má takovou divadelní duši, tak říkám, že jsem v tom směru po ní. Otcův bratranec byl hercem v Uherském Hradišti, ale to je již moc vzdálenější rodina.
Do vašeho rodu přece patří i básník Josef Kainar…
Ano, je také z otcovy strany a jde o hodně vzdálenou přízeň. My se píšeme v příjmení s „j“, on s „i“. To písmenko se změnilo někdy na začátku století kvůli počeštění jména. Naši větev prostě začali psát s písmenem „j“. Podle babičky to takto změnil farář v křestním listu.
Četla jste ve škole básničky Josefa Kainara?
Protože jsme věděla, že patří do naší rodiny, jeho básničky jsem samozřejmě četla i recitovala. Jako dítě jsem jeho poezii moc neoceňovala, jsou to poměrně složité verše, žádné veršovánky. Přišla jsme jim na chuť až v pozdějším věku. Moc se mi také líbí Mišíkovy písně s Kainarovým textem.
Když jste se hlásila na DAMU, už jste si byla jista tím, že se chcete živit herectvím?
Po pravdě řečeno takhle jsem nad tím neuvažovala. Oba rodiče jsou inženýři, takže jsem zvažovala více možností. Díky zkušeností s divadlem Mileny Asmanové jsem si dala přihlášku na DAMU s tím, že tam málokoho berou napoprvé. A mě vzali.
Měla jste v záloze jiný obor?
Rodiče jsou technické typy, tak by se dalo čekat, že se vydám tímto směrem. Více mě ale přitahovaly humanitní obory. Přivedl mě k nim náš profesor na Gymnáziu Olgy Havlové v Porubě Petr Šimíček. Učil nás dějiny takovým způsobem, že jsem začala uvažovat, že bych ve studiu pokračovala v tomto směru i na vysoké škole. Jenže přijímačky na umělecké školy se dělají dříve a když mě přijali na DAMU, už jsem o ničem dalším neuvažovala.
Nelitovala jste někdy, že jste se dala na herectví?
Zpočátku mě vůbec nenapadlo, co herecký život obnáší. Člověk ze začátku vidí jen to hezké. Práce však přináší kompromisy, člověk nemůže hrát jen role, které by si přál, nevydělá si hodně peněz, nebývá večer doma a je to i hodně nejistá profese. Nikdy nevíte, co se přihodí. Rozhodně ale nelituji. Kdybych měla všechno dopředu jasné a nalinkované, nebyla bych asi šťastná.
Do Prahy jste odešla v osmnácti letech. Nechybí vám Ostrava?
Chybí mi hrozně. Odcházela jsem na školu a neuvědomovala jsem si, že odcházím z Ostravy. Byla jsem tehdy docela ráda, že jdu z domu a nedocházelo mi, že v Praze zůstanu. Na jedné straně mě těší, že jsem v Praze, protože tam je pro herce více pracovních příležitostí, na druhé straně jsem odešla z domu definitivně. Tady v Ostravě jsem zanechala část sebe, rodinu, kamarády. V Praze žiji, hraji, mám tam přítele, takže se těžko můžu vrátit, jenže je to někdy docela bolestivé. Kamarádi mají rodinu, děti, a já s nimi v těchto okamžicích nejsem. Dodnes jsme s nimi citově spojena, času na navštěvování se je ale málo. Do Ostravy přijedu jednou za tři měsíce. Během víkendu stihnu navštívit obě babičky, s mamkou jedeme na chalupu a už se mnohdy nestíhám vidět s kamarády. Nemluvě o tom, že do ostravských se dostanu opravdu jen zřídka, což mě taky trochu mrzí. Když tady hraji s pražským divadlem, nejezdím s kolegy autobusem, ale sednu ráno na vlak, abych byla v Ostravě dříve a měla čas třeba na popovídání s babičkami.
Vídáváte se i s taťkou?
Vídáme a stýkáme se, i když ne tak často. Má novu rodinu, malé děti a musí s nimi logicky trávit čas.
Zajímal se o politiku i před rokem 1989?
Celý život. Bylo mi sedm, když prožíval revoluci v Ostravě. Chodili jsme ven a vylepovali plakáty Občanského fóra. Až později jsem se dozvěděla, že se rodiče domlouvali, kdo z nich podepíše chartu, aby ten druhý mohl zůstat s dětmi, kdyby jednoho z rodičů zavřeli. Pamatuji si, že otec pořád ladil Svobodnou Evropu a v paměti mi utkvělo neustálé chrastění rádia. Později se stal porubským zastupitelem, takže vlastně celý život zasvětil politice. Jsem přesvědčena, že je dobrý a čestný politik a že do politiky nešel kvůli sobě, ale aby něco prosadil. Neměl rád lidi, kteří jenom kritizují a nic pro to nedělají.
Jak vnímáte popularitu?
Nijak zvlášť. Občas mě někdo pozná, třeba malá holčička, která nadšeně říkala mamince, že jsem Dorotka z pohádky Anděl Páně. Pohádku vidělo hodně lidí, avšak málokdo si mě spojuje s postavou Dorotky. Někteří lidé si mě vybaví ze seriálu Proč bychom se netopili, jiní z Místa v životě. Občas mě poznají, ale zatím nemám profláknutý obličej. Nedávno mě nemohli nějací lidé zařadit a přišli se mě zeptat, jestli jsem nehrála volejbal v Rakovníku.
Jste sportovně založená?
Myslím, že docela jsem, ale zarytou sportovkyni ze mě dělají novináři. Potřebují nějaké vyjádření k určitému sportu a zeptají se mě na něj. Přesně tohle se mi stalo u horolezectví, i když horolezkyní nejsem. V létě jezdím na kole, v zimě na lyžích a na snowboardu, ale nejvíce se považuji za turistku. Už v dětství jsem chodila do turistického oddílu a dodnes ráda chodím po horách.
V létě jste byla v Indii a nestíhala jste Shakespearovské slavnosti.
To je pravda, hrála jsem tady v roce 2008 a loni jsme s přítelem vyrazili v létě do Indie. Takhle daleko jsem ještě nikdy nebyla. Asie je fantastická, Indie obrovská země. Dostali jsme se na sever do hor, přecházeli jsme sedlo v pětitisícové výšce a došli do české školy. Je nejvýše položenou školou v Himalájích a založil ji Jan Tillinger, kluk z Česka, který studoval architekturu. V opuštěné oblasti bez silnice postavili školu tak, že po zamrzlé řece nosili stavební materiál. Prostě fantastický projekt! Můžete se o tom dozvědět více na www.suryaschool.org
Ukážete se v letošním roce na Shakespearovských slavnostech?
Nevím. Cestovat do Indie letos nebudeme, takovou cestu člověk nemůže podniknout každý rok. Měla bych se v létě vdávat, a pokud to nebude zrovna ve stejném termínu, tak na Shakespearovské slavnosti určitě přijedu.
Váš přítel a budoucí manžel je také herec?
Ano, dokonce spolu hrajeme ve dvou představeních, ale on tvrdí, že je víc zpěvák a muzikant. Teď zrovna pracuje na desce s kapelou Šťastní a Veselí, se kterou i dost koncertuje. Je ovšem na volné noze a tak má trošku více volného času než já.
Ponecháte si jméno Kajnarová?
Ještě nevím, klidně bych si vzala jeho jméno. Známí mi však říkají, že jsem pod jménem Kajnarová zavedená a mám si jej ponechat. Musíme to s přítelem ještě prodiskutovat.