V den stoletého výročí, tedy 18. června 2011 proběhne od 13.00 oslava, během které bude veřejnosti zpřístupněna budova a zahrada. Vedle vzácných hostů a partnerů rozhlasu vystoupí skupiny BEK OFIS a POSTE RESTANTE, audiovizuální a světelná show a zahájení Karlínského filmového léta. Více informací naleznete na www.rozhlas.cz/regina
Na přelomu 19. a 20. století bylo velkou módou vlastenecky společnosti budovat Národní domy. Myšlenka postavit si Národní dům, napadla Karlínské v roce 1903, když byl Karlín povýšen na město. Výstavba probíhala v letech 1910 – 1911 podle projektu architekta Josefa Sakaře, který dále navrhl např. budovu filosofické fakulty v Praze a patřil k žákům Josefa Zítka, stavitele Národního divadla.
Se stavbou v postsecesním klasicismu se v Karlíně začalo v březnu 1910 a již 1. května 2011 zde byla otevřena restaurace s kavárnou, hernou a kuželkářskou síní v přízemí. V suterénu byla lidová hospoda, kuchyně, vinárna a zimní kulečník, v 1. patře velký sál s jevištěm, šatny a malý sál. Ve 2. poschodí bylo pět lóží, galerie, spolková místnost Měšťanské besedy a byt restauratéra. K budově přiléhaly dvě verandy přístupné ze zahradní restaurace, nad nimi dvě terasy. Zahradní restaurace měla kapacitu pro 2000 návštěvníků. Dům měl už tehdy elektrické osvětlení a byl vytápěn párou a teplým vzduchem. Slavnostní otevření v neděli 18. června 1911 uspořádala pod patronátem městské rady Měšťanská beseda v Karlíně. Mezi množstvím účastníků se skvěla karlínská a pražská honorace. Úvodní slovo pronesl básník Adolf Heyduk a orchestr řídil skladatel Otakar Ostrčil.
Ulice, v níž Národní dům stojí, se od svého vzniku v roce 1906 jmenovala Strossmayerova. V roce 1952 byla přejmenována na Hybešovu po sociálnědemokratickém poslanci a spoluzakladateli KSČ Josefu Hybešovi, protože právě v Národním domě 16. května 1921 vznikla komunistická strana – i když není jisté, zda se Hybeš vůbec tohoto sjezdu zúčastnil. V témž roce totiž zemřel.
Národní dům v Karlíně sloužil svému účelu do konce první republiky. Těsně před druhou světovou válkou jej koupil Československý rozhlas, ale sloužit mu začal až po válce; během protektorátu jej jako své studio používali Němci – Radio Melnik. Během poválečných let se sály a salónky postupně měnily v nahrávací studia. Velký sál Národního domu se proměnil v proslulé „Studio A“, kde natáčely naše přední orchestry taneční a populární hudby. 1.4.1964 začalo z budovy vysílat nové krajské studio pro střední Čechy a o rok později druhé studio pro Prahu. Obě studia vysílala každý den vyjma neděli po dobu půl hodiny. Od 2.1.1991 již neslo studio název Regina, pod nímž existuje dodnes. Největší tragédii zažila budova během povodní v roce 2002. Z pomalu se zaplavující budovy pracovníci rozhlasu nejen dále vysílali, ale rychle vynášeli do vyšších pater nejcennější přístroje a předměty. Třímetrovou vodu však tehdy nečekal nikdo, a tak se po další 293 dny vysílalo z centrální budovy Českého rozhlasu na Vinohradech. Rozsáhlá rekonstrukce a obnova po povodních pak uvedla budovu do jejího původního historického stavu a od ledna 2003 je opět sídlem dvou stanic – Českého rozhlasu Regina a Region. Řada Pražanů si oblíbila taktéž zahradu, kde letos již osmým rokem může navštěvovat letní kino.
Zdroj: Čro, Regina
