Co je potřeba změnit, aby obecní bydlení sloužilo lidem místo developerům?
Praha musí znovu převzít iniciativu ve výstavbě bytů. V minulosti to zvládala — měla vlastní stavební podniky, architekty, plánovala celé čtvrti. Dnes jsme závislí na soukromých firmách, které staví hlavně drahé byty pro investory. Výsledkem je, že běžní lidé nemají kde bydlet.
Je nutné transformovat Pražskou developerskou společnost tak, aby nejen kreslila plány, ale skutečně stavěla. Navrhuji zřídit specializovaný městský úřad, který bude realizovat výstavbu dostupných bytů na městských pozemcích — inspirován londýnským modelem využívání brownfieldů. Financování může být kombinací městských prostředků, státní podpory a výhodných úvěrů. Město musí mít kontrolu nad tím, co se staví, pro koho a za jakých podmínek. Obecní byty mají sloužit seniorům, rodinám, učitelům, zdravotníkům — ne spekulantům.
Kudy vede cesta k plánování čtvrtí, které budou skutečně obyvatelné, ne jen výnosné?
Sám jsem architekt a urbanista. Za desítky let praxe jsem viděl, jak se z měst stávají skladiště investičních metrů čtverečních, kde chybí život. Nové čtvrti nesmí být jen shlukem bytových domů bez služeb, bez duše. Pokud má Praha růst, musí růst jako město pro lidi — ne jako excelová tabulka pro fondy.
Každá nová čtvrť musí mít školku, školu, lékaře, zeleň, hřiště, obchody, kvalitní dopravu. To není luxus, to je základní městská hygiena. A město má k tomu nástroje: územní plán, stavební řízení, regulační podmínky. Jen je musí začít používat ve prospěch obyvatel, ne developerů.
Každý projekt musí být posuzován podle toho, zda skutečně slouží lidem. Nestačí jen „splnit normu“. Je nutné stanovit povinný podíl dostupného bydlení, veřejné vybavenosti a zeleně. Pokud někdo chce stavět ve městě, musí přispět k jeho kvalitě — ne ji vysávat. Praha má rozhodovat o své podobě. Ne investiční fondy, ne anonymní kapitál, ale město samo.
Preferuji moderní přístupy jako prefabrikaci a systém „design and build“. Tyto metody umožňují rychlejší výstavbu, nižší náklady a vyšší kontrolu nad kvalitou. Ale i ta nejmodernější technologie je k ničemu, pokud chybí vize. A tou vizí musí být město pro život — ne pro výnos.
Praha má šanci být lídrem v městském plánování. Ale musí se přestat bát říct: „Tady jsou naše pravidla. Tady je naše představa o tom, jak má město vypadat.“ A já jsem připraven tu představu hájit — s odborností, s odvahou a s respektem k tomu, že město není trh. Město je domov.
,,Je nutné transformovat Pražskou developerskou společnost tak, aby nejen kreslila plány, ale skutečně stavěla. “
Jak lze nastavit energetickou politiku města bez závislosti na Bruselu?
Celý život pohybuji v prostředí městské infrastruktury. A právě energetika je dnes jedním z největších problémů, které dusí domácnosti. Současný systém obchodování s energiemi je nevýhodný pro běžné lidi. Ceny se určují na burze, kde dominují spekulace, nikoli reálné náklady. To je absurdní. Praha má přitom možnost jednat přímo s výrobci — s ČEZem, PRE, teplárnami — a uzavírat dlouhodobé smlouvy mimo burzu. To není utopie, to je otázka politické vůle.
Městské části by měly mít právo provozovat vlastní energetické podniky. Školy, úřady, bytové domy — to vše může sdílet energii z místních zdrojů: solární panely, kogenerace, bioplyn. Tím se zajistí stabilní ceny, které nebudou zatěžovat rodinné rozpočty. A co je klíčové — město musí stanovit férové podmínky pro ty společnosti, které v Praze disponují rozvody. Část infrastruktury je městská, část soukromá, ale pravidla musí být jasná. Městská legislativa má nástroje, jak nastavit rovnováhu mezi veřejným zájmem a podnikáním. Je třeba se dohodnout, nebo v krajním případě podmínky přímo stanovit.
Musíme chránit své obyvatele před energetickou nejistotou, před cenovou divočinou, která vzniká mimo jejich kontrolu.
Existuje způsob, jak se vymanit z diktátu lipské burzy při stanovování cen energií?
Energetika je dnes jedním z největších problémů, které dusí domácnosti. Lipská burza slouží jen k umělému nárůstu cen energií. Ceny energií se tam určují podle spekulací, nikoli podle reálných nákladů. A Praha? Ta je v tomto systému jen pasivním účastníkem, bez možnosti ovlivnit, kolik její obyvatelé zaplatí za teplo, elektřinu nebo plyn.
To je nepřijatelné. Praha musí mít odvahu jednat samostatně. Znamená to obnovit městské energetické podniky, investovat do vlastních zdrojů — solární panely na školách, modernizaci tepláren, kogenerační jednotky v městských budovách. Máme střechy, máme pozemky, máme technické kapacity. Co chybí, je politická vůle.
Potřebujeme vlastní energetickou strategii, která bude chránit obyvatele před cenovými výkyvy. To zahrnuje podporu komunitních projektů, městských tarifů a energetických družstev. Školy, úřady, bytové domy by mohly sdílet energii z místních zdrojů. Městské části by měly mít právo provozovat vlastní energetické podniky. A město jako celek musí mít možnost ovlivňovat ceny přímo — ne být jen rukojmím trhu.
Zároveň je nutné nastavit férové podmínky pro ty společnosti, které v Praze disponují rozvody. Část infrastruktury je městská, část soukromá, ale pravidla musí být jasná. Městská legislativa má nástroje, jak nastavit rovnováhu mezi veřejným zájmem a podnikáním. A pokud se nedohodneme, musí město umět podmínky stanovit samo.
Jak přistoupit k dostavbě městských okruhů, aniž by to znamenalo další poplatky pro obyvatele?
Bez dostavby Městského a Pražského okruhu se dál nepohneme. Doprava se dnes valí skrz centra městských částí, dusí obyvatele hlukem, emisemi i ztraceným časem. To není jen technický problém, to je selhání politické odvahy.
Je nutné urychlit výkupy pozemků, zjednodušit stavební řízení a odmítnout ideologii, která stavbu blokuje. Okruh není betonová zeď — je to nástroj, jak ulevit městu. A pokud ho nepostavíme, budeme dál trestat obyvatele za to, že potřebují dojet do práce, do školy, k lékaři.
Doprava má být dostupná služba, ne trest. Odmítám další ekologické poplatky, které dopadají hlavně na pracující rodiny. Je nepřijatelné, aby se z běžného dojíždění stávalo privilegium. Navrhuji chytrou kombinaci: dostavbu okruhů, záchytná parkoviště na okraji města, kvalitní MHD, která bude skutečně fungovat. Lidem musíme nabídnout volbu — ne je nutit platit za to, že žijí normální život.
Proč nízkoemisní zóny nefungují spravedlivě?
Každé opatření, které má zlepšit kvalitu života, musí být zároveň sociálně citlivé. Nízkoemisní zóny se v Praze diskutují už roky, ale zatím nebyly zavedeny. A je to dobře — protože pokud se zavedou bez ohledu na sociální realitu, dopadnou nejtvrději na ty, kteří už dnes mají hluboko do kapsy.
Mnoho lidí si nemůže dovolit nové auto. Jezdí tím, co mají, protože nemají jinou možnost. Pokud je za to začneme trestat, bude to nespravedlivé. Ekologie nesmí být výsadou bohatých. Musí být dostupná pro všechny — pro rodiny, seniory, pracující, kteří denně dojíždějí za obživou.
Chceme-li chránit ovzduší, musíme to dělat rozumně. Podporou kvalitní MHD, záchytných parkovišť, modernizací vozového parku města, pobídkami pro ekologičtější dopravu. Město samo musí jít příkladem — ne jen nastavovat restrikce. A pokud chceme nízkoemisní zóny, pak jedině takové, které budou spravedlivé, postupné a doprovázené konkrétní pomocí pro ty, kteří si nemohou dovolit změnu ze dne na den.
Co brání tomu, aby město dokázalo zajistit dostatek škol a školek pro své obyvatele?
Tohle není jen technický problém. Je to důsledek dlouhodobého podcenění základních potřeb obyvatel. Město rostlo, byty přibývaly, ale školy a školky zůstaly pozadu. A to je chyba, kterou už dál nemůžeme přehlížet.
Každý územní plán musí počítat s rezervami pro školky, školy, lékaře, komunitní centra — zkrátka pro život. Pokud tyto pozemky chybí, musíme hledat chytrá a odvážná řešení. Vícepodlažní školy, využití brownfieldů, spolupráce s městskými částmi, které mají volné kapacity nebo pozemky. Město musí být aktivní, ne pasivní.
Školy a školky nejsou doplněk developerského projektu. Jsou jeho základ. Každý nový projekt musí být posuzován nejen podle počtu parkovacích míst, ale i podle toho, zda přináší dostatečnou kapacitu pro vzdělávání. A město musí mít odvahu říct: bez školky nebude povolení ke stavbě. Tečka.
Pomoci může i moderní přístup — prefabrikace, modulární výstavba, koncept „design and build“, který umožní rychlejší realizaci bez kompromisů v kvalitě. Ale to všechno musí být podpořeno jasnou politickou vůlí. Vůlí chránit rodiny, děti, budoucnost.
Jaké nástroje má město k ochraně dostupného nájemního bydlení před trhem?
Bydlení není luxus. Je to základní lidská potřeba. A město, které si to neuvědomuje, riskuje, že se z něj stane kulisa pro turisty a investory — místo skutečného života.
Praha musí aktivně vstoupit na trh s bydlením. Nestačí jen regulovat nebo přihlížet. Je potřeba stavět vlastní byty, podporovat družstevní výstavbu, chránit nájemníky před výpověďmi z ekonomických důvodů. Spekulace s bydlením vedou k vylidňování centra, k růstu cen, k tomu, že mladé rodiny, senioři nebo samoživitelky nemají šanci zůstat tam, kde mají kořeny.
Město má nástroje. Má pozemky, má bytový fond, má možnost spolupracovat s městskými částmi. Potřebujeme transparentní přidělování bytů, dlouhodobé nájemní smlouvy s jasnými pravidly, ochranu před náhlým zdražováním. A hlavně: politickou vůli.
Družstevní a komunitní bydlení není utopie. Je to osvědčený model, který funguje v řadě evropských měst. Město může být partnerem, garantem, investorem. Může vytvářet podmínky, kde se lidé nestěhují každé dva roky, ale budují domov.
Dostupné bydlení není technický problém. Je to otázka hodnot. Otázka toho, jestli chceme město pro všechny — nebo jen pro ty, kteří si to mohou dovolit.
,,Družstevní a komunitní bydlení není utopie. Je to osvědčený model, který funguje v řadě evropských měst.“
Ohrožuje zelená transformace životní úroveň běžných rodin?
Zelená transformace je nezbytná. Ale nesmí být slepá vůči realitě. Pokud má být úspěšná, musí být spravedlivá. Dnes bohužel často vidíme opak — tlak na drahé technologie, které si většina lidí nemůže dovolit, a zároveň rostoucí ceny energií, bydlení i dopravy. To není cesta, která povede k široké podpoře veřejnosti. To je cesta, která lidi od ekologie odrazuje.
Podporuji ekologii, která je realistická. Takovou, která zlepšuje život běžných rodin — ne ho komplikuje. Zateplování budov, podpora MHD, výsadba zeleně, modernizace infrastruktury, komunitní energetika. To jsou opatření, která mají smysl, která jsou dostupná a která přinášejí konkrétní úspory.
Transformace musí být sociálně citlivá a ekonomicky udržitelná. Nemůžeme nutit rodiny, aby si pořizovaly elektromobil za milion, když nemají ani kde zaparkovat. Nemůžeme zavádět nové normy bez toho, abychom nabídli pomoc s jejich splněním. A už vůbec nemůžeme stavět ekologii proti dostupnosti bydlení nebo základním službám.
Ekologie má být cestou ke kvalitnějšímu životu. Ne k větší nejistotě. A právě proto musí být zelená transformace postavena na solidaritě, dostupnosti a zdravém rozumu.
Jak se dá veřejný prostor ubránit před tlakem komerce a privatizace?
Veřejný prostor je duší města. Náměstí, parky, ulice, nábřeží — to jsou místa, kde se potkáváme, odpočíváme, prožíváme každodenní život. Bohužel v posledních letech sledujeme trend, kdy se z těchto míst stává kulisa pro reklamu, komerční akce nebo zájmy developerů. A to je špatně.
Praha musí veřejný prostor chránit jako společné dědictví. Jako místo, které patří všem, ne jen těm, kteří si ho mohou pronajmout. To znamená jasná pravidla pro jeho využívání, omezení komerčních aktivit, důraz na čistotu, bezpečnost, dostupnost. A hlavně: podpora komunitních akcí, sousedských slavností, kulturních událostí, které posilují vztah lidí k místu, kde žijí.
Město musí mít jasnou vizi, jak má veřejný prostor vypadat. Ne ho přenechat tržním zájmům. To platí i pro prostory vznikající v rámci developerských projektů — ty musí plnit veřejnou funkci a zůstat ve vlastnictví města. Dnes často dochází k tomu, že TSK převezme ulici, ale vznikají legislativní spory — například ohledně odvodňování nebo údržby. Tyto procesy je nutné zpřehlednit, nastavit jasná pravidla a trvat na tom, že veřejný prostor má sloužit veřejnosti.
Veřejný prostor není jen fyzické místo. Je to prostor důvěry, sdílení, rovnosti. A právě proto musí být chráněn před komercí, privatizací a ztrátou identity.
Jak chcete dosáhnout výstavby 100 000 dostupných bytů pro Pražany?
Za svůj profesní život jsem se podílel na řadě projektů, které mě naučily jedno: pokud má město skutečně řešit bytovou krizi, musí se přestat spoléhat na trh a začít jednat samo. Mám ověřeno od několika developerů, že náklady na výstavbu jednoho bytu se dnes pohybují kolem 50 000 Kč/metr čtvereční. To je částka, která je technicky zvládnutelná — pokud se nebudeme nechat svazovat přebujelými normami a byrokracií, často diktovanou z Bruselu.
Chceme-li dosáhnout cíle 100 000 dostupných bytů, musíme snížit environmentální náklady, které výstavbu zbytečně prodražují. Neznamená to rezignaci na kvalitu nebo ekologii — znamená to zdravý rozum. Mám kontakty na stavební firmy, které by dokázaly stavět efektivněji, ale narážejí na monopol velkých hráčů a složitou legislativu. Bojuji proti tomu, aby se trh uzavíral před konkurencí, zejména před firmami mimo EU, které mají zkušenosti, kapacity a chuť stavět pro lidi — ne pro fondy.
Praha potřebuje otevřený stavební trh, jasná pravidla a politickou odvahu. Pokud budeme dál jen přihlížet, bude bydlení v hlavním městě dostupné jen pro vyvolené. Já chci, aby bylo dostupné pro učitele, zdravotníky, mladé rodiny i seniory. To je moje priorita.
