Jedna ze současných architektonických debat se týká rekonstrukce Malostranské besedy. Mají se tam obnovit věže, o nichž vlastně nikdo přesně neví, jak vypadaly?
No ano, právě to je ten problém, že tu podobu přesně neznáme. A že se řídíme vlastně jen takovou intuicí. Nejsem tedy úplně přesvědčený, že by se ty věže měly takto obnovovat. V tomto případě je mému srdci asi bližší, ať se projeví naše doba a ať se udělá nějaká současná verze k té historické. Proto se mi třeba líbí Emauzy, kde byly po válce postaveny jen takové dva hroty, které nějakým způsobem reagují na gotické řešení průčelí. Takže Malostranská beseda je možná trošku zmařenou šancí nechat zaznít současnou architekturu v nějakém historizujícím tvarosloví. Mohla by tam třeba vzniknout nějaká ultramoderní věc, která by v sobě měla tvarový odkaz minulosti.
A co Staroměstská radnice? Měla by se konečně dostavět?
Jistě. V osmdesátých letech jsem se účastnil soutěže a můj názor se nezměnil. A jestli bude ještě nějaká soutěž, tak předložím ten samý návrh. Navrhovali jsme tehdy řešení, které bylo poměrně jednoduché – základem byla trojice pylonů s překladem a doprostředka překladu jsme udělali, možná trochu nadsazeně, sochu Prahy jako matky měst, k níž lezou zlaté a stříbrné děti, představující jednotlivá města. Představovali jsme si, jak turisté vždycky přijedou a budou tam hledat to svoje město,ten svůj Stockholm, Hong-kong, Jokohamu, Řím, Berlín… Takže to bych asi udělal znova.
Existuje nějaký architektonický recept na soulad starého a moderního?
Ne, na to neexistuje obecná odpověď, protože každá situace a každé řešení je individuální. Ale obecně existují dva směry – buď stavím architekturu, která je zcela pokorná vůči té minulé, jako třeba proporcí, materiálem a hmotou, anebo můžu stejným způsobem harmonicky stavět architekturu zcela moderní. A stovky případů z Evropy a ze světa dávají za pravdu tomu, že moderní architektura je schopná být svými prostředky rovnocenným partnerem architektuře historické. Může s ní být na dotyk lidského dechu.
Který z těchto dvou způsobů je pro vás jako architekta přitažlivější?
Náš ateliér dělá spíš drobnější úkoly, hodně rekonstrukce, a velmi často jsou to práce, při nichž jakoby tu historii – a třeba i historii zcela nedávnou – tak nějak oprašujeme nebo na ni nějakým způsobem navazujeme. Ale to všechno hodně záleží na úkolu, na zadání. Navrhujeme třeba rodinné domy a někdy je majitel konzervativní – třeba nyní jsme pro jednoho takového stavěli dům v duchu třicátých let; a za deset let jen málokdo pozná, ze kterého roku ten dům vlastně je. No a na druhé straně jsme navrhovali dům, který je z poloviny zakopaný v zemi a dívá se na svět jen dvěma prosklenýma očima.
Jako umělec a architekt máte raději výzvy, limity, do kterých se musíte vejít, třeba v rozpočtu či v návrhu, nebo jste radši, když si to můžete udělat, jak chcete?
Já mám velice rád a přímo vyžaduji limity. Mně se líbí komplikované situace, s nimiž se musím prát, třeba se sluncem, s odstupovými vzdálenostmi, s malým pozemkem, s pozemkem v příkrém svahu a podobně. Čím je to komplikovanější, tím je to pro mě větší výzva. Mám rád podněty, s nimiž se člověk musí potýkat.
V televizním cyklu o „šumných městech“ se vám daří spojovat precizní odborný výklad s atraktivní diváckou formou. Jak se vám podařilo tento recept najít?
Mně se to nepodařilo, to byla idea mého kamaráda Radka Lipuse, který napsal jeden díl o Ostravě a hledal pro něj průvodce. Tehdy nepočítal s tím, že by to bylo víc dílů. Při výběru průvodce váhal mezi architekty, u nichž se obával, že by neměli tu schopnost vyjádřit se hereckým gestem, což je nutné pro to, aby to mělo záběr na širší veřejnost, a herci, u nichž si zas nebyl jist, jestli za textem ucítí podstatu sdělení. Takže nějak přišel na mě a spřátelili jsme se. Později mi navrhl, abychom zkusili
udělat i další dva díly a pak dalších patnáct. Dnes televize uvádí 52 dílů a chystá se premiérově deset nových dílů.
Je každé město šumné, nebo je potřeba v něm tu šumnost objevit?
Natočili jsme řadu měst, o nichž si možná mnoho lidí myslí, že na nich nic šumného není. Třeba Most, který z velké části vyletěl komínem – jak jsme o něm trochu s nadsázkou řekli, provedl se tu urbanistický holocaust. Ale každé město je výzva. Dokonce i města, která utržila nesmazatelné rány, jsou daleko větší výzvou a šancí něco nového v nich postavit a to prostředí změnit. Takže mají jakoby větší vklad modernosti. A proto se v nich pak lze v pořadu svobodněji projevit a vyjádřit obrazem. Tady v Praze se už pořádně nedá postavit nic, kromě chobotnice.
Proč jste se v případě chobotnice – čili návrhu na novostavbu Národní knihovny architekta Jana Kaplického – rozhodl angažovat? Vlastně i politicky…
V prvé řadě chci říci, že jsem se v tom neangažoval politicky. A jakmile někdo tuto diskusi mění v politickou, tak je to strašně špatně. Popírá tím existenci architektury jako svébytného umění. Naše petice byla vlastně reakcí na to, že proběhla soutěž, a politici se rozhodli, že její výsledek jejich vkusu nevyhovuje. Taková situace ale vlastně nemůže nastat. Politik není vybavený na to, aby posuzoval závěry odborné poroty. Proto vznikla reakce, že by architekturu měli posuzovat lidé, kteří k tomu mají nějaké předpoklady. A druhá věc je, že si skutečně myslím, že je to stavba, která je vizionářská, a že Praha, pokud chce být moderním městem, takovou stavbu nesmírně potřebuje.
Je možné, aby tato stavba v rámci nějakého kompromisu vznikla jinde?
Uvažovat o tom, že by tato stavba měla stát někde jinde, je absolutní nepochopení architektury. Stavby jsou vždy komponované na konkrétní místo. Přenášet tuto stavbu někam mezi paneláky, aby
někde osvěžila prostor, je nápad vulgární. Ale současně musím říci, že mě nesmírně překvapilo, kolika lidem se návrh knihovny spontánně líbí. Vůbec jsem nečekal, že více než padesát procent veřejnosti se ztotožní s touto architekturou. To je pro mě naprosto šokující poznání. Myslel jsem, že si k ní najde cestu tak dvacet procent lidí, protože tak tomu obvykle u podobných vizionářských projektů bývá.
Je Kaplického organická architektura ustupující od postmoderny počátkem nějakého nového směru?
Kdo sleduje tvorbu Kaplického, tak ví, že on tuto architekturu navrhoval už před dvaceti lety. A myslím, že jeho měkké tvary mohou města vstřebat mnohem lépe než hranaté, než různé ty postmoderní schválnosti. Organická architektura má právo na život, protože cituje tvary, které byly už viděné, a přitom nebyly stvořené člověkem. Může žít na dotek s historickou architekturou, protože je ve své podstatě tak jiná, že nereprezentuje žádný zápas. Takové stavby, pokud jsou tvořeny dobrými architekty, mohou vznikat, jak já často říkám – na třetím nádvoří Pražského hradu. A jednou se takové stavby na třetím nádvoří dočkáme.
Architekt a herec David Vávra říká: Při obnově Malostranské besedy měla dostat šanci moderní architektura
Naše petice byla vlastně reakcí na to, že proběhla soutěž, a politici se rozhodli, že její výsledek jejich vkusu nevyhovuje. Taková situace ale vlastně nemůže nastat. Politik není vybavený na to, aby posuzoval závěry odborné poroty. Proto vznikla reakce, že by architekturu měli posuzovat lidé, kteří k tomu mají nějaké předpoklady. A druhá věc je, že si skutečně myslím, že je to stavba, která je vizionářská, a že Praha, pokud chce být moderním městem, takovou stavbu nesmírně potřebuje.
Zvětšit
vavra_portret_big
