Hodnotíte letošní expedici na K2 jako úspěšnou?
Rozhodně ano. Libor Uher se dostal na vrchol K2, další dva členové naší výpravy Pavol Lupták a Radim Slíva vystoupili na další osmitisícovku Broad Peak. Členem naší výpravy byl Josef Lukáš, který sjel na lyžích z výšky 6200 metrů horu K2.
Vy sám jste se ale na vrchol K2 nedostal.
Je to otázka štěstí. Když budujete jednotlivé vrcholové tábory, potřebujete si vždy odpočinout. Na horu vás pustí počasí a to se na chvíli umoudřilo v době, kdy byli na vrcholový útok připraveni Libor Uher a jeho skupina. Přestože jsem neměl za sebou dostatečný odpočinek, pokusil jsem se o výstup. Celkem nás z tábora 4 vyšlo sedm lidí. Dostali jsme se na rameno, kde foukal silný vítr. Právě na tom rameni jsme se rozhodovali, co dál. Nakonec jsme se vrátili, odpočinek nám prostě chyběl a v takových podmínkách jsme nemohli pokračovat. Bylo by to velké riziko. Libor Uher a Radovan Marek šli dál, Marek se vrátil z výšky 8300 metrů, Uher se dostal až nahoru.
Špatné počasí zkomplikovalo sestup Libora Uhra…
Přijatelné počasí trvalo jen chvíli. Zhoršilo se a Libor musel při sestupu hodně bojovat. Byly tam opravdu špatné podmínky. Naštěstí sestupoval společně s Američany a vzájemně si pomáhali. Jenže Libor Uher byl dehydrovaný, proto jedl sníh a přivodil si tak zánět hrtanu. V následujících dnech musel v horečkách ujít120 kilometrů. Hodně jej to vyčerpalo.
Oslavili jste úspěch ještě v horách?
Byli jsme rádi, že se útok na K2 podařil a v rámci možností jsme lehce slavili v prudkém vichru ve stanu. Byla to ale zvláštní situace. My slavili a vedle ve stanu oplakávali Italové smrt člena své expedice. Takové jsou prostě hory. Během doby, co jsme byli pod K2, tam zahynuli tři lidé.
Před dvěma roky se vaše expedice neúspěšně pokoušela dobýt horu K2. Proč se to nepodařilo?
Dostali jsme se do výšky 7400 metrů. Dál nás nepustilo počasí. Pak jsme seděli čtrnáct dní v základním táboře a čekali, až budou lepší podmínky. A ty nepřišly. Spojili jsme se dokonce s Radkem Jarošem a dalším členem jeho týmu a spočítali jsme si, že bychom na výstup ze třetího tábora na rameno potřebovali dvacet hodin bez fixování lany. To bylo příliš riskantní. Tehdy jsem hovořil o úspěchu, že jsme se vrátili živí a zdraví.
Jak jste se tady doma připravoval na letošní výstup?
Na nějakou přípravu jsem neměl čas. Běhal jsem po firmách a sháněl finance. Ale vážně, třikrát týdně jsem hodil na Lysou horu, abych si vylepšil kondičku. V samotném pohoří Karakorum jsme se aklimatizovali při budování cesty. Expedice pracuje tak, že nosíme materiál do vyššího a vyššího tábora, takže pořád pendlujeme. To je hodně fyzicky náročné a pomalé posouvání se do větších výšek znamená aklimatizaci.
Nakousl jste finance. Kolik stála letošní expedice?
Náklady se blížily ke třem milionům korun. Bez podpory města Ostravy, firem HUDY sport, Geofin, Meta, Soft Tronik, RWE Transgas a dalších bychom expedici vůbec nemohli podniknout.
Je složité organizovat himalájskou expedici z Ostravy? Nesehnal byste finance lépe třeba v Praze?
Těžko říct, nikdy jsem to v Praze nezkoušel. V Ostravě a okolí je spousta nadšenců, kteří nám fandí a kteří se o horolezectví zajímají. Lidé tady mají blíž k horám.
Kde jste sháněli výbavu?
Vše, co jsme potřebovali, jsme měli ze sítě prodejen Hudy Sport. Jen v Ostravě jsou dva tyto obchody a z nich jsme se vybavili stany, spacími pytli, vařiči, ešusy, kompletním oblečením od spodního prádla až po bundy, bot, přilby, svítilny, lana, karabiny, skoby. Rád nabízím výrobky, které jsem si sám vyzkoušel. To zaručuje jejich kvalitu.
Popište, jak se v horách stravujete.
Vezli jsme s sebou plévky bramborovou kaši v prášku, čaje. V základním táboře nám vařil kuchař, ve výškových táborech jsme využívali speciální sušenou stravu, která se zalije čtyřmi decilitry horké vody a je z ní docela chutný pokrm. Vzal jsem si i sardinky ve vlastní šťávě.
Takže vám nic nechybělo?
Jedině pivo. To jsem s sebou opravdu nemohl tahat.
Můžete popsat, jak vypadá při výstupu osobní hygiena?
Většina výprav si vozí malý stan o rozměrech 1,5 krát 1,5metru, který slouží jako toaleta. My si ovšem v základním táboře postavili záchod kamenů a stan sloužil jako sprcha. Člověk si v něm dřepnul a poléval horkou vodou. Ve vyšších výškách si horolezci stanoví místo, kam si odskočí. Někdy je to opravdu složité, musíte se ve vichru držet lan. Jinak to ale nejde řešit.
Jak jste se dostal do expedice na Mount Everest?
Expedici organizovali v roce 1991 Italové. Jeden člen onemocněl a hledali náhradu. Šéf našeho horolezeckého svazu se s nimi znal a navrhl jim, že bych mohl jít s nimi já. Měl jsem za sebou úspěšný výstup na Dhaulágiri, sedmitisícovku Nanda Devi a neúspěšný pokus o Mount Everest v roce 1987. Italové neměli žádné finanční požadavky a já se na nejvyšší vrchol světa dostal prvovýstupem přes Nortonův kuloár v severní stěně.
Už víte, kam vyrazíte příště?
Chtěl bych podniknout výpravu na nejvyšší hrou Ameriky Aconcagua vysokou 6996 metrů.
Do Himalájí se nevrátíte?
Bude záležet na okolnostech a financích. Takže ani to nevylučuji.
Foto: Robert Mročka
