Předpokládám, že s nabídkou pomoci uprchlíkům před válkou jste moc neváhala.
My jsme pomáhající služba, máme to v krvi. Pomáháme prostě vždycky. Takže jsme hned na začátku volali na Prahu, že jsme připraveni. A ptali jsme se koho budeme přijímat, jestli osoby se zdravotním postižením nebo kohokoli, kdo bude potřebovat. Odezva byla vlažná, tak jsme dali výzvu na facebook, a to zafungovalo. Začali se nám ozývat neziskovky i jednotlivci, takže jsme už tři uprchlíky přijali a další tři jsou právě na cestě.
Jak to probíhá?
Když chcete někoho přijmout do sociální služby, tak musíte brát ohled na celou domácnost. Aby celá domácnost klienta dobře domácnost přijala. Potřebujete vědět, jestli jde o ženu nebo o muže a jakou péči přesně potřebuje, zda i zdravotní, protože máme služby, kde nemáme zdravotní sestru na plný úvazek 24 hodin. A jinde naopak ano. Takže některé uprchlíky jsme nasměrovali ke kolegům, kteří mají pro ně specifické lepší podmínky.
Koho jste tedy přijali přímo v Domově Sulická?
Máme dva seniory a děvče s poruchou autistického spektra. Jednáme s nemocnicí v Bohnicích o přijetí pacienta s těžkým mentálním postižením, který neměl léky a po cestě byl dekompenzovaný, tedy nyní je hospitalizovaný. Dále máme přijmout rodinu s těžce mentálně postiženou slečnou s Downovým syndromem. (Aktuálně Domov Sulická přijal už 8 klientů a další dva přijdou v průběhu dalšího týdne)
,,Je to neskutečné zoufalství, se kterým se potkáváte. Včera přijel pán a paní měla tak vyplakané oči, že to nebyl pláč na hodinu nebo na dvě. Ale že pláče celou tu dobu, co utíká z Charkova. “
Jak složité je začlenit takové lidi s mnoha komunikačními problémy, které ještě umocní, že jde o cizince?
Ti lidé přicházejí totálně vyčerpaní, utíkají, aby si zachránili holý život. Přichází bez ničeho, jejich život zůstal na Ukrajině. Dohledáváme, co berou za léky a snažíme se hlavně řešit jejich prvotní zoufalou situaci. Že se potřebují uklidnit, zahřát a vyspat. Umýt, najíst. Já nevím, jestli mluvím úplně souvisle, ale když s těmi lidmi mluvíte napřímo, tak řešíte skutečně krizovou situaci. Maminka sem dává postiženou dceru, aby si mohla najít rychle práci a mohla se o dceru postarat. Tátu nechali na Ukrajině bojovat. Maminka vlastně neví, do jaké služby dceru dává, protože není stejná jako ta na Ukrajině. Do toho právě určité jazykové překážky. A zaměstnanci zase pořádně neví, jak přesně se ke klientovi chovat, protože neznáme jeho historii, jeho návyky.
Ale poradit si musíte a umíte…
Když se to stalo, tak jsem byla mimo republiku na horách a sami zaměstnanci mě hned začali bombardovat „co uděláme“, „jak pomůžeme“. Já jsem hrozně ráda, že pracuji v sociálních službách. Tady jsou otevření lidé, pomáhající. Takže díky takovým lidem to samozřejmě zvládneme. Co mě naopak dokáže zvednout ze židle jsou komentáře lidí na sociálních sítích, co jsou schopni vám v této situaci ještě nadávat.
Povídejte.
Je to neskutečné zoufalství, se kterým se potkáváte. Včera přijel pán a paní měla tak vyplakané oči, že to nebyl pláč na hodinu nebo na dvě. Ale že pláče celou tu dobu, co utíká z Charkova. Má tady jeden batůžek a celou dobu opakuje, že se nemá kam vrátit. Teď si představte, že my nabídneme nějakou pomoc a lidi na sociálních sítích nám píšou, jestli se takhle dobře staráme o Čechy. A plný sítě jsou toho, jak budou Ukrajinci brát sociální dávky, jak nám budou brát práci. Zrovna do sociálních služeb bychom jich klidně deset zrovna přijali. Vezmeme klidně někoho do přímé péče, do kuchyně a na údržbu hned, protože ta místa v sociálních službách jsou prázdná nejenom u nás. To bych všem těmhle křiklounům vzkázala, tak pojďte k nám pracovat, ať víte, o čem to je…
Ta situace šílená, když vidíte, co si ty lidi po cestě zažili. A jak dokážeme být „milujícími“ sousedy. Jak někteří z nás dokáží upřednostnit cenu benzínu nad pomocí lidem, kteří utíkají v noci, poberou do jedné igelitky svůj život. Nikdy jsem si nemyslela, že takhle blízko zažiju válečný stav. Nikdy jsme nečelili takhle ohromnému přílivu migrantů. Nejsou to žádní ekonomičtí migranti, jsou to lidi, kteří si chtějí zachránit holý život.
Těžko si představit s jakou zkušeností a pocity ti lidé přicházejí…
Každý druhý, s kým se potkám, tak se ptá po práci. Aby mohl normálně fungovat a nesedět a nepřemýšlet nad tou šílenou situací. Oni nechtějí být na obtíž. Jasně, že jdou na úřad práce. Oni přišli beze všeho. Pár z nich má nějaké hřivny, které jsou u nás nesměnitelné. Někteří, aby se sem vůbec dostali, tak zaplatili překupníkům na své straně hranice, co měli u sebe a spousta z nich opravu přichází s nulou. A to teď sem ještě přišli ti, kteří utíkali „včas.“ Někteří mají alespoň kufr. Ti další už nebudou mít vůbec nic. To se teprve ukáže, jací jsme.
Některé komentující třeba hned zajímalo, kdo to platí…
Ano, někteří jsou „starostliví“. Kdo to platí? Zatím z darů. Vybrali jsme od dárců peníze na jídlo, hygienické potřeby. Jedeme z toho, kdo co dal. Nejedeme na úkor našich klientů. Chceme také vyhlásit oficiální sbírku až budeme mít vyřízené všechny věci náležitosti.
Nejvíce zatím přispěli samotní zaměstnanci a jejich rodiny, za to jim patří velké poděkování. Věříme, že pomůže i stát, ale nemůžeme čekat. Uprchlíci potřebují pomoc hned teď a lidé se zdravotním postižením obzvlášť.
,,A to teď sem ještě přišli ti, kteří utíkali „včas.“ Někteří mají alespoň kufr. Ti další už nebudou mít vůbec nic. To se teprve ukáže, jací jsme.“
Okamžitá, základní pomoc by měla být samozřejmostí. Co podle vás budou ti lidé, převážně ženy, potřebovat v následujících týdnech?
Pochopení. Práci. Naučit se jazyk. Hlavně si nemysleme, že je tady všechny zaměstnáme jako uklízečky. Tak to není sem jdou právničky, učitelky, úřednice. Musíme vytvořit podmínky pro ně a pro jejich děti, aby dopředu nebyly dávány do podřadných pozic vzhledem k tomu, co umí, jaké mají vzdělání a zkušenosti. Ty lidi nepřišli na měsíc, aby někde hledali výpomoc pro rodinný rozpočet. Řada žen už teď ví, že má mrtvé muže, zbourané domy. Do jaké míry se budou chtít vrátit, když není kam, to je otázkou. Chtějí pracovat a chtějí, aby se jejich děti vzdělávaly. Někteří se určitě vrátí zpět na Ukrajinu, myslím, že určité procento tady zůstane a osobně nemám nic proti.
Máte představu, na co by se v důsledku uprchlické krize měly sociální služby ještě připravit?
Je velký problém najít ubytování pro rodinu, které je součástí člověk se specifickými projevy chování. Vyšší poptávka po sociálních službách obecně bude, to zažíváme už nyní. Specifické služby, které chybí budou chybět prostě více, asistenční služby, bezbariérové bydlení. Je poptávka i po ambulantních službách, kterých je málo. Ráno přijmou, večer zase klient jde domů a bydlí v rodině. Na to my se nespecializujeme, my jsme pobytová služba. Tak se snažíme alespoň poradit, kam se obrátit. Poptávka po těchto službách bude určitě velká, protože třeba maminka s holčičkou s Downovým syndromem ji někam potřebuje přes den svěřit do péče, aby si mohla najít práci a pracovat. Bude určitě velká poptávka po službách pro děti. Tady vidím jako velmi nutné umožnit navýšení počtu dětí v dětských skupinách nebo vznik nových, stejně jako navýšení počtu dětí v mateřských školách a školách obecně. Asi bude nutné vysvětlovat, že se najdou služby i práce i mimo Prahu.
Už jsem byla svědkem toho, kdy přišly dvě maminky se šesti dětmi a z toho dvě byly cizí. Byly to děti sousedů, kdy maminka lékařka a tatínek v armádě museli zůstat na Ukrajině. Ale poslali se sousedkou svoje děti, protože se báli o jejich holý život.
Člověk se až zdráhá uvěřit, že o něčem takovém opravdu mluví, že se to opravdu děje.
Je to neskutečná představa. Teď v jedné minutě se rozloučit s dětmi s vědomím, že je možná vidím naposledy. To je něco neskutečnýho. Dáte do batůžku pár věcí a vysíláte své dítě s cizím člověkem někam, kde věříte, že budou v bezpečí. Stále věřím, že v bezpečí jsme a jsou i tyto děti.
