Pocházíte z rodiny hudebníků. Byl to ten důvod, proč jste se dala na zpívání?
Maminka učila v Lidové škole umění hru violoncello, tatínek zase hru na dechové nástroje, takže jsem měla k hudbě blízko, navíc maminka vyučovala i doma. Mohli jsme se díky tomu považovat za hudební domácnost. Navíc bratr sledoval českou a zahraniční pop music a kupoval si snad všechny vydané singly. Bydleli jsem na tehdejší Lenince prakticky naproti Supraphonu, měl to tam blízko a žádná vydaná novinka mu neušla. Dost mě tím ovlivnil. Samozřejmě i já jsem chodila do lidovky, kde jsem se učila sólový i sborový zpěv, klavír, pohybovou výchovu. Ve třinácti jsem uspěla na soutěži porubského domu pionýrů Zlatý klíč, kde jsem získala cenu diváků.
Kdy jste se pustila do zpívání s kapelou?
Začala jsem zpívat na gymnáziu, kde se zformovala kapela, brzy se však rozpadla. Chodila jsem tehdy do tanečních a tam nám hrála kapela Proměny, v níž kdysi zpívala i Věra Špinarová. Měli vždy dvě zpěvačky, jedna jim tehdy odešla a hledali náhradu. O přestávce tanečních to hudebníci rozhlásili, holky ukázaly na mě, že zpívám a oni mě pozvali na zkoušku. Zazpívala jsem písničku od Bonnie Tyler a vzali mě. Tím začalo mé martyrium ve škole a s otcem, který byl proti.
Otci se zpívání nelíbilo, přestože sám byl hudebníkem?
Ne, byl zásadně proti tomu. Nicméně jsem se díky koncertování už ve čtvrtém ročníku gymnázia stala finančně soběstačná a otec se vlastně o mě přestal starat. Myslím si ale, že maminka by ze mne měla dnes radost, zvlášť když jejím tajným přáním bylo stát se barovou zpěvačkou. Bohužel zemřela mi, když mi bylo jedenáct let.
Jak se k vám chovali hudebníci?
Budete se divit, ale dokonce suplovali mého tátu. Když za mnou přišel kapelník z Bukanýrů a chtěl mě přetáhnout, rozebírali to se mnou a tlačili na mě, ať nejdříve dodělám školu. Kdybych k nim odešla, maturitu bych neudělala. Ve svých osmnácti letech Později jsem s Jiřím Bořutou nahrála písničky pro Český rozhlas v Ostravě a pak odjela s Pavlem Novákem do německého Hamburku, kde jsme vystupovali v barech. Pátky, soboty a neděle jsme hráli až osm hodin denně a musím říct, že to bylo dost kruté. Jsem ale za tu zkušenost vděčná. Po návratu mě oslovil Ivo Pavlík, který v té době profesně končil s Věrou Špinarovou.
Ještě se vrátím ke vztahu s otcem. Usmířili jste se?
Ne, neusmířili. Po smrti maminky se už nedalo hovořit o dětství. Natočila jsem o tom dokonce pořad 13. komnata. Natáčení bylo hodně bolestné. S otcem jsme se do jeho smrti nikdy nedali dohromady, on zatvrdnul a já taky.
Proč vám rodiče dali jméno Heidi?
Podle knihy Heidi děvčátko z hor. Údajně se kniha stala předlohou filmu se Shirley Temple, ten jsme ale neviděla. Knížku znám, je v mé knihovně. Jméno Heidi mám v občance i křestním listě. Teta mi vyprávěla, že byla v té době velká anabáze, aby na matrice zapsali takové nezvyklé jméno, které ani není v kalendáři.
Kdy tedy slavíte jmeniny?
Když jsem ve svých osmnácti letech přijela do Hamburku, pátrala jsem, kdy je jméno Heidi v kalendáři a kdy bych měla slavit svátek. Zjistila jsem, že Heidi je zdrobnělina od jména Adelheid a ta má svátek 16. prosince. Jenže svůj svátek jsem stejně nikdy neslavila. Buď si na něj nevzpomenu vůbec anebo pozdě.
Heidi zní jako pseudonym. Pomohlo vám v kariéře zpěvačky?
Docela ano. Nemuseli mi nic vymýšlet, Heidi je krátké a výrazné jméno. Když jsem začala zpívat s Ivo Pavlíkem, chtěl mě stylizovat do podoby české Neny, a ta měla také jedno jméno. Pod jménem Heidi mě znali fanoušci. Problémy nastaly v televizi, kde se musela povinně uvádět obě jména. Takže když avizovali písničkový pořad, často mě krátili a objevilo se, že účinkuje H. Janků. A nikdo nevěděl, o koho jde.
Jak se zdrobňuje Heidi?
Už by se zdrobňovat nemělo, protože samo o sobě je zdrobnělinou. Ale samozřejmě maminka mi říkala Heidinko, Hajdalenko, Hajdulenko.
Jmenovala jste se Hantlová, takže jméno Janků máte po prvním manželovi. Vztah vám ale dlouho nevydržel.
Vdávala jsem se z lásky, ale roli sehrál i fakt, že můj vztah s otcem nefungoval. Když jsem jej přišla otci představit, skončilo to tak, že jsem z domů odešla s kufry. Má první tchýně byla výborná ženská, měla jsem ji moc ráda. Našla jsem u nich útočiště, mohla jsem se k nim nastěhovat. Naučila mě vést domácnost, prostě senzační ženská . S prvním manželem se ale nepotkáváme. Nesl hodně špatně, že naše manželství tak brzy skončilo.
Někde jsem četl, že pracoval jako horník.
Ano, ale zrovna to beru jako svůj velký kříž. Stal se horníkem proto, aby mě uživil. Kvůli mě nedostudoval báňskou a šel pracovat do dolů. Vydělával, abych mohla nastartovat svou kariéru.
Kam jste se chodili v Porubě bavit?
Z gymplu jsme chodili na Alšák do cukrárny v prvním patře. Když jsem chtěly být za dospělé, šly jsme do baru naproti domu sester a v centru Ostravy do vinárny Rubín.
Proč jste se s manželem odstěhovali do Prahy?
V Československu ležela Ostrava na docela strategickém místě. Měli jsme to měli stejně daleko do Prahy i na Slovensko, kam nás často zvali. Po rozdělení republiky jsme najednou zůstali na východě, na Slovensku nebyla práce, na Ostravsku také moc ne, takže jsme odešli do Prahy. Je tam zcela jiné prostředí, člověk se nesmí zastavit. Určitě mi to v kariéře hodně pomohlo, dnes ale paradoxně mám více práce tady na Ostravsku.
Jaký je váš recept na mladistvý vzhled?
Těžko říct. Nikdy jsem nekouřila, také věřím, že mi pomáhá dlouhý spánek, často vyrážíme na čerstvý vzduch, v poslední době jsem začala cvičit, používám kosmetiku. Razím zásadu, že se má jíst všechno a když vydáváte hodně energii, musíte ji také přijímat.
V roce 1990 jste jako jedna z prvních zpěvaček nafotila akty. Jak k tomu došlo?
Byla jsem druhá, jako první fotila akty Bára Basiková. Tehdy nastal boom s takovými časopisy, my zjistili, že v zahraničí se stejným způsobem fotí celebrity. Nabídka přišla v době, která pro mě a manžela Ivo Pavlíka byla hodně těžká. Po revoluci jsme dostali nabídku odstěhovat se do Francie a Ivoš měl skládat hudbu pro kreslené filmy. Na stěhování padly všechny naše peníze. Firma však zkrachovala a my zůstali bez prostředků. Po revoluci jsem nezpívala, dívali se mna mne jako na zpěvačku, která zpívala v minulém režimu, tady se začala hrát úplně jiná muzika. I proto jsem kývla na nabídku a šla jsem do toho i proto, že mě fotil můj známý fotograf. Neměla jsem vizážistu, oblékla jsem se do svých kostýmků a šla fotit. Z pohledu dnešní doby to byl miniaturní honorář, v té době ale byl docela slušný. Časopis se dobře prodával, lidé si uvědomili, že tady jsem a i tyto fotky mi docela slušně pomohly nastartovat znovu kariéru zpěvačky.
Nedostala jste později další nabídky na focení?
Nabídek jsem dostala několik. Jedna přišla i z časopisu, který vydal fotky Marcely Březinové, Kateřiny Kornové nebo Terezy Pergnerové. Jenže podle mě tam nejde o erotiku, to je už gynekologie. Focení mi nabídli před pěti lety jako dárek k mým čtyřicátinám. I když byl honorář hodně vysoký, odmítla jsem to, takové fotky se mi nelíbí.
Prozradíte, v jaké výši se pohyboval honorář?
Dosahoval několika milionů. Původně nabídli dva miliony a když jsem focení odmítla, začali přidávat. Třeba by se honorář mohl pohybovat kolem tří až čtyř milionů. Podívejte se na to ale z druhé strany. Dělám hodně pořadů pro děti a takové fotky by s tím nešly dohromady. Navíc se mi líbí erotické fotky, které nejsou vulgární a přisprostlé. A v tomto případě jsem měla jiný pocit. Jedna zkušenost s focením mi stačila.
Jak komunikujete s fanoušky?
Docela často přes mé webové stránky www.heidi.cz. Mám tam svůj mail, fandové mi píší dotazy, postřehy a já se snažím odpovídat. Na stránkách fuguje i fórum, kam mohou posílat vzkazy. Najdou tam zajímavosti, fotky, mé koncerty, mohou si koupit cedéčka, uslyší ukázky písniček.