Která místa v Praze máte, paní Tomsová, ráda?
Ta tichá, bez turistů… Kdysi jsem ráda procházela Starým Městem i Karlovým mostem, bydleli jsme v centru, v Mikulandské ulici. Ale dnes, s davy cizinců, to už není ono. Ale pořád se nemůžu nabažit pohledu na Hradčany z nábřeží, z Vyšehradu na Vltavu, nádherné jsou všechny pražské parky, a v době covidové izolace jsme objevovali neznámá zákoutí na okrajích Prahy, kde si připadáte jak na venkově.
Co se Vám na Praze naopak nelíbí a co byste, kdybyste mohla, ráda změnila?
Dopravní situaci. Praha je pořád plná aut, trpí chodci i řidiči, nesmyslná je z obou pohledů, soustava jednosměrek a omezení pro řidiče a ucpané silnice plné plynů z úrovně chodce, široké tramvajové zastávky v místech, kde nikdo nečeká, na úkor tramvaje, aut i cyklistů, a do toho neustálá dopravní omezení bez výstrahy….
Krátká zelená na semaforech pro chodce, málo parkovacích míst pro rezidenty i na odstavných parkovištích….
Také bytová problematika – nemožnost získat byty pro mladé lidi, protože jsou strašně drahé. Ještě stále existují vybydlené zdevastované domy bez majitelů, stejně jako vraky aut, hyzdící jinak krásnou tvář Prahy.
Od roku 1977 jste byla televizní hlasatelkou Československé televize. Co bylo na této profesi pro Vás nejtěžší a co nejsnazší?
Nejtěžší bylo zůstat přirozená, i když jsme byli svázaní blízkým záběrem kamery, absencí čtecího zařízení (všechny texty jsme museli umět nazpaměť), vědomím, že na vás kouká „celý televizní národ“(jiné stanice neexistovaly), pokud ovšem bylo na co koukat, včetně těch dohlížitelů, kteří hlídali každé slovo.
Nejsnazší? Hezké bylo uvádět Večerníčky, to jsem si představila ty malé děti na nočníčkách, jak čekají na svou pohádku na dobrou noc… Krásné bylo být průvodkyní televizním Štědrým večerem. Moc mě naštvalo, když jsem si nedávno přečetla rozhovor s kolegyní Martou Skarlandtovou, že Štědrý večer byl v TV za odměnu pouze za stranické zásluhy. Není to pravda. Já, Hanka Heřmánková i Saša Burešová jsme jako romantické typy a bez červené knížky sloužily Štědrý večer mockrát! Na rozdíl od novoroční služby.
Už jste zmínila, že v tehdejší době nebyla čtecí zařízení. Jaký nejtěžší okamžik jste v živém přenosu měla?
Když mi „vypadl“ text z hlavy, to okno, nekonečné vteřiny, které se v tu chvíli změnily v hodiny, kdy nevíte, jak dál, než to „naskočí“ zpět.
Hrála jste také v několika filmech a televizních inscenacích samu sebe. Například ve filmu Slunce, seno a pár facek nebo s Milošem Kopeckým v TV inscenaci Když vy jste taková jiná… Jaká byla pro Vás tato natáčení? A využila jste z nich něco později i ve své profesi televizní hlasatelky?
Bylo to obráceně, „zahrála „jsem si až poté, co jsem se objevila na obrazovce. Většinou v obýváků běží v pozadí televize a tam nějaká hlasatelka „nastavuje zrcadlo“ (nejslavnější je asi v tomhle Marie Poláková ve Vesničce mé střediskové), já jsem se zhmotnila Miloši Kopeckému ve whiskovém opojení z obrazovky do obýváku v TV hře Když vy jste taková jiná, a hodinu s ním konverzovala. Ale úplně první roli mi dal Petr Weigl pro fyzickou podobu se skutečnou šlechtičnou Marusjou, žačkou skladatele Skrjabina. Ten film tady neběžel, byl natočen pro německou TV.
No a ve filmu Slunce, seno a pár facek jsem si zahrála afektovanou televizní reportérku při návštěvě kravína a vesnice. A nakonec samu sebe, tedy hlasatelku při TV vstupu v televizní mystifikaci Jitky Němcové Taneční zábava, kde mě přímo při uvádění pořadu přepadl s pistolí „násilník“ herec Vladimír Marek.
Ano, to bylo v roce 1990 a bylo to celé v přímém přenosu. Byla to v té době u nás vlastně první reality show. Jak jste vnímala ohlasy, které tato mystifikační inscenace vyvolala?
Ano, to byla vlastně první reality show, i když zinscenovaná… Hra s pozorností a ovlivnitelností televizního diváka, nakolik uvěří všemocnému médii, televizi, co je pravda, a co ne… Reakce byly strašné, hněv diváků se snesl na mou hlavu, protože mě jedinou vlastně znali, Vladimír byl do té doby neznámý herec, ale já jsem diváky v jejich očích podvedla, oklamala, protože se o mě báli a ona to nakonec byla jen hra… Těch zlých dopisů, co jsem dostala… To jsme nečekali, netušili jsme, že to bude až tak přesvědčivé… Mrzelo mě to moc.
,,Zahrála jsem si samu sebe v televizní mystifikaci Jitky Němcové Taneční zábava, kde mě přímo při uvádění pořadu přepadl s pistolí "násilník" herec Vladimír Marek.“
V roce 1995 jste odešla z České televize, abyste se mohla více věnovat svým synům. V té době jste dostala nabídku z rozhlasu. Konkrétně na stanici Frekvence 1, kde jste s bývalými kolegyněmi Hanou Heřmánkovou, Marií Retkovou, Stanislavou Lekešovou, Hanou Švejnohou, Jarkou Panýrkovou a Milenou Vostřákovou moderovala pořad Dámský klub. Byla tato rozhlasová práce pro Vás příjemnější než ta televizní? Případně v čem?
Rádio Frekvence 1 byla báječná zkušenost! Michael Fleischman v tom roce 1994 oslovil všechny TV hlasatelky, ta odvážná část do toho skočila, a ona otevřená 90. léta a šéf nám dali volnou ruku. Mohly jsem si v podstatě „dělat co jsme chtěly“, pionýrské doby, nové rádio, nová doba, autorské 4 hodiny vysílání, ve dvojicích, kdy ta druhá byla oporou, ne rivalkou, zvykání si na ženskou partnerku u mikrofonu, neskákat si do řeči, pak dát prostor a dobrou otázku hostovi, všechno to bylo nové a kamarádské, a pro posluchače nepoznané, protože do té doby nedostupné tváře z obrazovky s nimi fakt mluvily osobně do sluchátka telefonu!
Teď je to ve všech rádiích, ale tenkrát to byla naprostá novinka. Taky jsme se staly během velice krátké doby jedničkou v éteru.
V rozhlase působíte i nadále – od roku 2020 moderujete svůj pravidelný nedělní pořad na Českém rozhlase Pardubice Neděle Marie Tomsové. Jak tento pořad vznikl a jak přicházíte na zajímavá témata a postřehy?
My hlasatelky a hlasatelé jsme jako známé tváře z obrazovky (měli jsme vlastně monopol, moc nás nebylo) uváděli kdeco. Tenkrát se neznalo slovo moderátor, byli jsme konferenciéři, uvaděči, průvodci pořadem, ale moderátor je poměrně moderní termín. Uváděli jsme estrády, plesy, modní přehlídky, premiéry filmů, koncerty, křty desek i knih, losování Sportky, festivaly písní i tanců, veletrhy… Jezdila jsem s Orchestrem Karla Vlacha, Felixe Slováčka, Československé televize i rozhlasu, stejně jako s dechovkami. Většinu zpěváků znám osobně skoro od mládí,, dělala jsem rozhovory s nejrůznějšími kapacitami ze všech možných oborů…
Jsem moc ráda, že mi před 4 roky dal Zdeněk Novák, šéfredaktor Českého rozhlasu Pardubice pětiminutovku ve vysílání každou neděli. Netušila jsem tenkrát, že to vydrží déle než rok. Je těžké každý týden vymyslet nosné téma a zpracovat je do tak malého časového rozpětí. Ale aspoň mě to udržuje v jakési kondici.
Nakonec každodenní inspirace je kolem nás pořád, jen si jí všimnout. Lidi, zvířátka, situace, okolnosti,příroda, příhody… A čeština, to je nevyčerpatelný zdroj. A dokonce mi Radioservis poskytl ten servis, že mi knížku z mých fejetonů vydal!!! V létě, kdy ten nápad vznikl, jsem jich měla odvysílaných asi 150, takže jsme do knížky vybrali 55, převedli je do psané ze zvukové podoby a čtenáři ji můžou držet v rukou a číst na vlastní oči.
