Jste, pane Mangu, pražský rodák. Která pražská místa jste měl v dětství rád?
Já jsem sice vyrůstal v Praze, ale když to tak vezmu, tak skoro na vesnici, protože mně byla nejbližší Hanspaulka. Vyrůstal jsem totiž na Babě, takže hlavně Praha 6, konkrétně místa nad Juliskou. Nebyl jsem takové opravdu pražské dítě, které by chtělo být v centru města nebo na sídlišti. Měl jsem naopak radši klidnější prostředí, například Šárecké údolí. A v dospělosti jsme samozřejmě chodili popíjet do různých pražských kaváren a restaurací.
Byl jste tzv. dětským hercem, kterého nejvíce proslavila role Vaška Karase v seriálu Cirkus Humberto, který Vám přinesl velkou popularitu. Ale také pozdější problémy – s alkoholem a s malým sebevědomím. Kdybyste se mohl v čase vrátit, šel byste do toho zase?
Určitě. Jsem člověk, který bere všechno, co přijde, že to přijít mělo a je strašně důležité se nějakým věcem postavit čelem a nějakým způsobem s nimi bojovat. Jít tomu naproti a prostě jít dál. V životě se bohužel stanou šílené věci a opravdu mám pocit, že lidem se stávají mnohonásobně horší věci, než se staly mně. A také je zvládli. Takže bych určitě do toho šel znovu, protože na jednu stranu to bylo nádherné.
Uváděl jste, že jste přišel díky herectví trošku o své dětství, byl jste v té době v okolí starších herců, a i jiných starších lidí.
Ano, to je pravda. Už od 13 let jsem byl dospělý – pil jsem, kouřil, a i sexuálně žil. Ano, určitě to nebylo dětství, jak by mělo být. Ale na druhou stranu mi to hodně dalo, to se prostě vzít nedá.
Nechtěl bych toto dětství vymazat, ale spíš by mě zajímalo, jaké by to bylo, kdybych měl dětství standardní. Možná, že bych se divil, že by to bylo ještě horší, než jaké to bylo a je. Protože teď to vůbec hrozné není.
Zmínili jsme Vaše problémy s alkoholem a malým sebevědomím. Jak jste se z této situace dostal a kdo Vám pomohl nejvíce?
Rodina a přátelé. Je to vždy hrozně těžké. Spousta lidí, i když ví, že je to už přes hranu, tak vám to kolikrát neřeknou. Nebo řeknou, aly vy to nechcete slyšet.
A málokdo vám to dokáže opravdu říct úplně na férovku, anebo tak, abyste se neurazil, protože člověk má tendenci, když má nějaký problém a je to jedno, jestli je to alkohol nebo drogy, vše bagatelizovat, a naopak to svádět na druhé. Takže je hrozně těžké, když vám někdo řekne na férovku: „Chlastáš! A je to s tebou hodně špatné a za chvíli skončíš v pekle!“ si to uvědomit. Každopádně je důležité, aby to člověk pochopil sám, že přešel přes nějakou hranici a že to není už úplně normální. Umět si přiznat tento svůj problém a začít ho samozřejmě řešit. Určitě je důležitá rodina, mít někoho vedle sebe, kdo vás v tom podrží. A u mě to byla určitě moje žena, moje dcera a paradoxně to byl člověk, do kterého bych to ve finále neřekl, protože to byl člověk z mého zaměstnání, se kterým jsem si nebyl až tak blízký, a navíc to byl nadřízený člověk. Takže je to o to příjemnější, že to byl člověk, který opravdu pomohl, podal pomocnou ruku a který věřil, že to nejsem já.
Tak to je perfektní, protože takových lidí není moc.
Asi není. Když teď nad tím zpětně přemýšlím, tak má opravdu člověk tendenci, si stále říkat, že to není tak hrozné, že to zase bude v pohodě, ale když to zkoušíte už po x-té a výsledek je stále stejný, tak potom si člověk uvědomí, jako jsem to udělal já, že je lepší se prostě na to vykašlat úplně. Proto jsem našel psycholožku a s ní jsme začali klíčovat, jaké problémy mám, a právě paradoxně to pak odnesla moje psychika. Někdy si to člověk uvědomoval díky tomu chybějícímu dětství a díky nastartování dospělosti v brzkém věku. Nedávno jsem si uvědomil, kolik jsem toho od těch 13 let propil a prokouřil! Teď se divím, že jsem to řešil až o dost později.
I když jste i později dostával další filmové a televizní role, dá se říci, že nepřijetím na pražskou konzervatoř se Vám život nečekaně otočil naruby?
Já bych řekl, že k lepšímu, protože aniž jsem si to tenkrát uvědomil, uzavřelo mi to hereckou cestu. Přišla nová herecká generace, už mě jako komunistickou hvězdičku nechtěli, navíc bez konzervatoře. Tak jsem šel na obchodní školu a pak do praxe. Možná mě to hodně pomohlo, protože jsem byl pořád na očích, lidé mě stále poznávali, tak jsem si nemohl, co se týče alkoholu, dovolit nějaké excesy. Držel jsem se tedy pořád nějakým způsobem na úrovni a vytrhlo mě to z toho bohémského života. Takže jsem musel fungovat normálně, mezi „normálními lidmi“. Kdybych se dostal na konzervatoř, v tom bohémském životě bych žil víc a víc, a tak by mě ten alkoholový démon a ty různé psychický problémy spolykaly ještě víc.
Měl jste hereckou pauzu dlouhou 24 let (od roku 1997 do roku 2021). Myslel jste si, že se k filmování ještě vrátíte?
Já si myslím, že to byla taková moje telecí léta, kdy jsem zkoušel různé jiné věci a možná trošku pozdě hledal opravdu sám sebe. Já tím, že jsem se hned ve dvaceti nebo v pětadvaceti neoženil, neměl jsem děti, začal jsem podnikat, tak jsem možná hledal, jaká bude moje další cesta.
S cirkusem jste byl i nadále v kontaktu. V roce 2013 jste byl v porotě festivalu Cirkus Cirkus a v loňském roce jste hrál ve filmu Artura Kaisera Cirkus Maximum. Co se Vám na cirkusovém prostředí nejvíce líbí?
Samozřejmě znám lidi od cirkusu, například právě Artura Kaisera. Známe se spoustu let, od mládí. Když je nějaká příležitost a oni mě pozvou, rád je vidím. Jsou to strašně fajn lidi, takže vždycky rád s mini spolupracuji.
Ve filmu Cirkus Maximum jsem si zahrál policistu, i když malého a srandovního. Takovou malou roli, ale já jsem si vždycky přál zahrát policistu.
A dá se říci, že vás cirkusové prostředí něčím přitahuje?
Cirkusové prostředí je přenádherné. Miluji zvířata, takže mě samozřejmě přitahují zvířata, ale i ti lidé, kteří jsou skutečně strašně fajn, jsou přátelští, kamarádští, dá se jim věřit, protože spoléhají vždycky na sebe, jako na rodinu. Je to skutečně velká rodina, a to jsem vždycky obdivoval. Mám rád rodiny, které drží pospolu a táhnou za jeden provaz, a to si myslím, že je důležité. To se týká i mé rodiny, protože za svoji rodinu bych i vraždil a vždycky bude pro mě důležitá. Chci, aby se oni měli dobře, více než já sám.
Váš život se stočil od herectví jinam. Máte svoji práci a také jste se stal starostou obce Trubín na Berounsku. Co Vás přimělo jít do komunální politiky?
Před 10 lety, když jsem se sem přistěhoval, tak jsem už kandidoval. Oslovil mě bývalý starosta, zda nechci s ním na kandidátku. Byl jsem uvedený na posledním místě, jenom takový ocásek, jak si říká.
A pak zasáhla náhoda, protože tady bývalá starostka z osobních příčin ukončila svoji činnost předčasně. Byly tedy předčasné volby a nejdřív se nevědělo vůbec, kdo do toho půjde a jestli vůbec někdo. Tehdy za mnou přišli kolegové a já si řekl, proč ne? Jsem člověk, který si říká, že se má zkusit všechno, takže jsem se do toho pustil. Pak přišly normální volby, které byli v září, a tam jsem byl zase zvolen. Pro mě to je zase nová životní etapa. Začal jsem si dodělávat vysokou školu – veřejnou správu, protože jsem si říkal, že chci studovat různé semináře a kurzy. Jsem šílenec, protože rád dělám všechno na 100 procent, a jelikož potřebujeme řešit školku, případně i školu, tak jsem se přihlásil ještě na MBA pro ředitele a zřizovatele škol. Učím se teď nové roli starosty, a jsem ještě k tomu takový větší školáček. Tím si možná vynahrazuji trošku dětství, kdy jsem se nemohl učit klasicky.
Čím Vás starostování naplňuje?
Velmi mě naplňuje. Jsem hrozně rád, že mě to na jednu stranu potkalo, já jsem člověk, který potřebuje pracovat s lidmi. Nemohl bych někde být zavřený v kanceláři úplně sám a tady je to přesně takové to obojí. Je potřeba zařizovat kancelářské věci – teď připravuji podklady, dotace atd. Je to pro mě sice strašné, ale je to prostě potřeba. Na druhou stranu si to kompenzují tím, že jsou tady lidé, kteří se mají občas na koho vyřvat a vyvztekat, když jsou z něčím nespokojení. Naštěstí si s nimi mohu popovídat. Mám tohle prostě rád a vím, že dělat pro lidi je to nejhorší, co může být, protože vždycky bude polovina, která vás bude milovat, a polovina, která vás bude nenávidět.
Takže si myslíte si, že je dobré dělat politiku v takovémto menším měřítku než ve vrcholové politice.
Vrcholová politika už je opravdu úplně jiná liga, nejsem si opravdu jistý, že bych byl tak dobrý herec. Každopádně si myslím, že na vrcholovou politiku je potřeba opravdu hodně, hodně zkušeností. Dokáži si ještě představit tuto komunální politiku, maximálně kraj nebo něco podobného. Ale že bych se hrnul do vrcholové politiky, tak to určitě ne.
A jaké problémy nyní na úřadě řešíte?
Většinou docela běžné. Teď jsem zrovna řešil zatékání vody do sklepa Nebo nepříjemnosti se zatoulanými pejsky, nové dotace do chodníků a návesních rybníků. A další věcí je školství. Právě se nám podařilo s Královým Dvorem domluvit spádovou oblast na školu první třídy od letošního září. To je skvělé, protože my, ač jsme obec blízko Berouna, jsme neměli dořešenou spádovost na školu a školku. Takže bohužel občané neměli jistotu, kam vůbec budou děti dávat. Teď je aspoň škola zajištěná, protože na školu jsme malá obec, abychom měli vlastní. Ale školku bychom určitě postavit měli. Takže doufám, že ač je potřeba šetřit v rámci celé republiky, že úplně neskončí dotace na výstavbu mateřských školek, abychom si ji mohli dovolit.
Ví se, že jste se v mládí věnoval gymnastice, což Vám určitě významně pomohlo pro roli v Cirkusu Humberto. Sportujete i dnes a jaký sport máte nejraději?
Když se podívám na svůj pupek, tak řeknu, že nesportuji. Ale já jsem vždycky miloval sporty, které nejsou míčové, i když jsem třeba tenis chodil hrát nebo nohejbal. Měl jsem ale vždy rád jakékoliv sporty, kde se sportovalo s vlastním tělem, to znamená právě gymnastika. Jezdil jsem na kolečkových bruslích, lezl se po skalách – bouldering. Bohužel potom, jsem nějak z toho sportu utekl. Dneska by už byl i na sport čas, ale už jsem trochu líný, takže jenom nějaká procházka. Naposledy, když jsem si řekl, že si půjdu zase zasportovat, tak jsem si totálně rozlámal kotník, takže teď už si asi ten nohejbal ani nezahraji.
,,Možná proto, abych nezlobil, tak o to více jsem začal pracovat. Abych neměl myšlenky třeba na lumpárny.“
Práce, starostování, rodina. Jak se vše dá zvládnout? Co Vám při tom pomáhá?
Možná proto, abych nezlobil, tak o to více jsem začal pracovat. Abych neměl myšlenky třeba na lumpárny. Je tedy pravda, že se doma zrovna moc nezdržím a odnáší to holky, tedy žena a dcera.
Ale je to opravdu těžké. Původně jsem si myslel, že roli starosty zvládnu jako neuvolněný. Tak to začalo a docela dost dlouho jsem se to snažil dávat se svým zaměstnáním. Každopádně jsem po tři čtvrtě roce zjistil, že bych to vydržel možná ještě tak rok. A pak by mě odvezli někam na ARO. Tak jsem radši pochopil, že to už skutečně nejde, proto jsem si nechal jenom starostovské křeslo, protože když si mě lidé tady zvolili, tak já opravdu nerad dělám něco napůl. Když do něčeho jdu, tak bohužel po hlavě a stoprocentně. A to bohužel platí i u těch neřestí. Takže jsem se rozhodl, že se musím věnovat naší obci a musím dělat co nejvíc pro to, abych nemusel chodit kanály a nemusel jsem mít hlavu svěšenou, ba naopak, abych mohl být hrdý na to, že jsem tady starostou a že jsem něco dokázal. Já mám výzvy rád. Jsem možná v tomhle egoistický, že si musím trošku dokazovat, jako asi každý chlap, že jsem tady správně a že to dává smysl.
Jste velmi vytížený muž. Jak nejraději relaxujete a „dobíjíte baterky“?
Doma prací na zahradě. A můžu si potom nadávat, že jsem zase rozlámaný, jelikož na to moje tělo není zvyklé. Je mi jedno, jestli vezmu zednickou lžíci a jdu nahazovat svoji dílnu nebo jestli jdu jenom sekat trávu nebo štípat dříví. Máme starší dům, který jsme už hodně předělali, ale myslím si, že nadosmrti tam máme práce dost.
Možná je to tím, že u toho moc nepřemýšlím, sekám trávu a koukám se, jak je všude krásně. Také mi nevadí řídit na cestách. Já se hrozně těším, až pojedeme s rodinou skoro za měsíc a půl do Chorvatska. Držím volant, nekoukám na cestu a prostě všechno vypouštím. Celý den přemýšlím nad prací, tak prostě při tom pěkně relaxuji.
Máte nějaké sny, které byste si chtěl splnit?
Určitě bych se hrozně rád, což dneska není takový problém, podíval někam opravdu daleko do zámoří, do Indie. Ale to není opravdový sen. Já budu rád jenom, když budeme se ženou a s dcerou spokojení a zdraví a budeme v pohodě tady v Trubíně žít a budeme se mít rádi. To mi bude stačit. Já myslím, že svět je už tak zvláštní a lidé jsou na sebe strašně moc naštvaní a nepříjemní, že si myslím, že to je to nejlepší přání, aby se všichni měli víc rádi a přestali být na sebe takoví, jací jsou.
