Ubírá se v současnosti Západ stále směrem, kterým se ubíral po roce 1989?
Určitě ne, to je víc než třicet let. Za tu dobu se atmosféra, priority i něco, co můžeme nazvat „ideologickým étosem“, posunuly směrem, který lze zjednodušeně označit jako levicově liberální.
Co si pod tím označením můžeme představit?
Jednou ze zásadních charakteristik levicově liberálního směru je především jakási hypertrofie lidských práv. Individuální lidská práva, jakým je právo na svobodu, na majetek a celá řada dalších práv, se v tomto pojetí světa mění na kolektivní nároky. Tyto kolektivní nároky jsou vynutitelné a má je garantovat státní moc. To znamená, že v levicově liberálním pojetí společnosti dochází k neustálému nárůstu byrokracie a regulace. Jejich cílem je garantovat nároky různých skupin, které mohou být definovány věkově, profesně, sexuálně nebo jakkoliv jinak. Původní ušlechtilá myšlenka individuálních práv a svobod se proměnila v myšlenku zajištění co největších kolektivních a vynutitelných nároků, za které odpovídá stát. Tím jsme se posunuli směrem ke kolektivismu.
Pojmy jako „kolektivismus“ a „vynutitelnost státní mocí“ připomínají socialistickou etapu před sametovou revolucí, ve které lidé naopak toužili po individuální svobodě, státem co nejméně omezované. Tedy po svobodě, kterou jsme tehdy viděli na západ od nás.
Tak jistě, že hesla sametové revoluce jako „zpět do Evropy“ a „patříme na Západ“ symbolizovala touhu odpoutat se od komunismu. Vystihovala směřování tam, kde jsme viděli ideál svobodné společnosti. Už tehdy nebyl stoprocentní, ale byl bližší tomu ideálu, který jsme chtěli, než jaká je situace teď. Tehdy ještě mnozí úplně přesně nevěděli, co všechno se pod pojmy „Západ“ a zkráceně „Evropa“ skrývá. Dnes už to lidé vědí asi trochu víc.
Tehdejší Západ neprošel zkušeností, kterou jsme prošli my a další postkomunistické země. Je proto pravděpodobné, že může snadno vstoupit do podobných vod, které státy bývalého východního bloku už zažily a nechtějí je opakovat?
To, že bývalý Západ nemá tuto zkušenost, neumožňuje jeho elitám rozpoznat určité trendy, které jsou pod povrchem. Já si samozřejmě nemyslím, že se řítíme zpátky do nějakého totalitního režimu, identického s předlistopadovou dobou, ale můžeme se dostat do režimu, který bude obsahovat nepříjemné prvky, které jsme si nikdo v roce 1989 nepřáli.
,,Odhalení sochy Karla Marxe mi střeva netrhá“
Jak vnímat fakt, že předseda Evropské komise Jean Claud Juncker v roce 2019 během svého působení v čele Evropské unie slavnostně odhalil v německém Trevíru čtyřmetrovou sochu Karla Marxe, navíc darovanou Čínou? Pro české politiky by to bylo nemyslitelné.
Přiznám se, že zrovna tohle v celé řadě podivností považuji za krok méně významný a střeva mi netrhá. Samozřejmě to mnozí panu Junckerovi „omlátili o hlavu“, ale na druhou stranu Karel Marx je historicky významnou postavou, ať se nám to líbí, nebo ne.
Nejde tedy o symbol směřování Evropské unie k marxismu-leninismu?
Panu Junckerovi samozřejmě do hlavy nevidím a stalo se to naším předmětem jeho kritiky za to, že nebere ohledy na pocity ve střední a východní Evropě, která marxistickou ideologií trpěla víc než čtyřicet let. Jinak jsme si z toho museli dělat až legraci, jak se to sečetlo, když sochu Marxe jako dar z Číny odhalil slavnostně v bývalém východním Německu.
Západ se rychle mění. Dřív existovala celkem jasná hranice mezi pravicí a levicí, ale kde je ta hranice teď?
Když budeme mluvit o levici a pravici, evropské i u nás, pak často levice starého typu, taková ta „starosocialistická“, překvapivě podobně jako konzervativní pravice, je schopná odhalovat, reagovat a upozorňovat na nebezpečí vyplývající z postmoderního progresivistického levicového liberalismu.
Svoboda médií, svoboda podnikání, přesvědčení, že rozhodovat má spotřebitel, jeho poptávka a trh, takové a další hodnoty stále více narážejí na nařízení, regulace, směrnice státních a evropských institucí – zkrátka na rozhodování politiků a úředníků kdesi „od stolu“. Připomíná to analogii k socialistickému centrálnímu plánování.
Ideologické základy zasahování státu do tržního prostředí se tvořily desítky let. V poslední době dostaly navíc v souvislosti se životním prostředím nálepku ochrany planety a klimatu. To má v sobě zase znova marxistickou stopu hledání ideálu. Já si z toho dělávám legraci takovou zkratkou, že kdysi bylo ideálem vytváření beztřídní společnosti a dnes máme ideál vytváření společnosti bezuhlíkaté. Jednu utopii vystřídala druhá, tentokrát zelená.
Utopické ideologie končívají katastroficky. Nikdo asi nemůže mít nic proti ochraně klimatu. Ne každý ale vidí v prosazovaných nařízeních ušlechtilé cíle. Například elektromobily jsou údajně bezemisní. Tím se ale myslí jen jejich provoz. Jejich výroba je silně emisní, jejich baterie jsou silně jedovaté, jejich likvidace je nejasná a o dalších aspektech se radši nehovoří vůbec. Drahé kovy pro baterie se těží daleko, není výjimkou Afrika s pomocí dětské práce. Nejvíce nalezišť patří Číně. Výroba aut v Evropě klesá, zatímco v Asii roste. Při tom Evropa na rozdíl od Asie dbá na přísné ekologické standardy. Nehledě na to, že evropský automobilový průmysl doteď patřil ke světové špičce a této výsady se Evropská unie vzdává, na což může dramaticky ekonomicky doplatit. Zároveň dobrovolně předává žezlo Číně, kterou považuje za svou hrozbu. To přece nedává smysl. Neprospěje to ani Evropanům, ani světovému klimatu.
Skutečností je, že se vytvořil velice silný ideologický proud, tedy zelená ideologie, která je navázána z velké části na aktivisty 60. let. Ti jsou dnes příslušníky establishmentu v nejlepším produktivním věku a je to pro ně vrchol jejich politické činnosti. Během své cesty na vrchol ovšem dotlačili ideály, které jako dvacetiletí tehdy nosili, až ad absurdum. Mám tím na mysli už zmíněnou hypertrofii lidských práv. Jde jinými slovy o „přefouknutí“ ideálů do rozměrů, které umožňují jejich zneužití.
Teorií, jaké jsou příčiny globálního oteplování, je několik, ale ne všechny mají stejný prostor. Tady spatřuji určitou analogii s vývojem za socialismu, kdy se bralo jako hotová věc, že v něm jde o vyšší pokrokovou formu společenského uspořádání. V zelené ideologii se také vybrané teorie berou jako hotová věc. A jak známo, byznys se vždycky dokáže přizpůsobit situaci. Navázal se tedy na tu ideologii, která mu přinese zisky. Vidí, že díky ní je možné získávat pro průmysl různé úlevy, granty, programy a dotace, tak proč by to nevyužil.
Základní problém je, že se Evropské unii nepodařilo přesvědčit ostatní svět, aby ji slepě následoval. Chce jít příkladem a myslí si, že ostatní naskočí do rozjetého vlaku. Uzavírají se různé mezinárodní dohody, jako například Pařížská klimatická dohoda, které sice všichni podepíší, ale dodržovat ji nebudou. Maximálně si vytvoří vlastní program snižování skleníkových plynů tak, aby jim vyhovoval. Tím pádem největší znečišťovatelé jako Čína nebo Indie jsou z celkového schématu vyjmuti. To pro Evropskou unii z dlouhodobého hlediska bude znamenat pokles ekonomické výkonnosti. Když to shrneme, je to celé kombinace ideologie a byznysových zájmů. Nově vznikající ekologicko-průmyslový komplex se rozhodl využít možnosti, které jim politici a na ně navázaná byrokracie nabízejí.
Nakonec z toho ale nejvíc vytěží znova Čína a my Evropané budeme dovážet přes půl světa automobily z Asie. Jak vysvětlit paradox, že politika Evropská unie dlouhodobě vedla k energetické závislosti na Rusku a k ekonomické závislosti na Číně, tedy na mocnostech, které byly zároveň terčem kritiky a nedůvěry?
Před několika lety Američané s úděsem přišli na to, že Čína posílila tak, že jako jediná může USA ekonomicky a politicky konkurovat. Byli to sice oni, kteří Čínu neustále do světového ekonomického dění vtahovali, žili ale v naivním západním přesvědčení, že když se do globálního trhu a světové kapitalistické ekonomiky zapojí, proběhnou v ní dříve nebo později také politické reformy směrem k demokracii. Tato úvaha se ukázala v praxi jako naprosto nesmyslná. Čína využila své ekonomické zapojení a politický režim si ponechala.
Zhruba před třemi až čtyřmi lety se Američané probrali a řekli si dost: Čína už není náš kamarád, ale politický a ekonomický rival. Ke společnému konfrontačnímu kursu začali nutit také Evropskou unii, která ale takový kurs přijala s rozpaky. Několik evropských politiků v záchvatu náhlé upřímnosti celkem správně řeklo, že celá evropská prosperita po pádu železné opony, tedy od začátku devadesátých let, byla založena na dvou věcech: na levném ruském plynu a na levné čínské pracovní síle.
Přesto se politika Evropské unie začala postupně ke konfrontačnímu tónu přidávat, a to především ze strachu, že ji Čína může ekonomicky převálcovat. Například právě díky elektromobilům. Teď je vidět snaha se od Číny ekonomicky odpoutávat, ale to bude velmi komplikované, protože vazby některých evropských zemí na Čínu jsou hodně hluboké. Speciálně je to případ Německa. Tomu se nechce vyhlásit Číně ekonomickou válku nebo svazky úplně přetrhat, na druhou stranu je pod tlakem Američanů. Teď Němci neví, co přesně udělat. Navíc tajné služby vycítily příležitost k neomezené působnosti, od oprávněných kroků až po šíření hysterie a paranoi, že agenti jsou naprosto všude.
Do toho jako blesk přišla naprosto nepochopitelná a nesmyslná agrese Ruska na Ukrajině, která rychle stlačila Evropskou unii a Ameriku dohromady. Tím více teď Evropa kopíruje americké postoje. Někdo to dělá s nadšením, jako Polsko nebo Česká republika, někdo s dobře skrývaným nenadšením, jako Francie nebo Německo. Je otázka, jak dlouho to potrvá a jestli se k naprostému antirusáctví přidá totální antičínství a nakonec spadne nová železná opona mezi euroatlantickou civilizací a ostatním světem.
Čína mezitím využila své nově nabyté ekonomické moci, aby si k sobě přikoupila to, čemu se dnes říká „globální jih“. Tedy výraznou část Asie s výjimkou Japonska a Jižní Koreje, výraznou část Afriky s několika málo výjimkami a Latinskou Ameriku. Jak je tedy vidět, Číně se podařilo vytvořit velmi rozsáhlou antizápadní globální alianci, kterou je potřeba brát vážně. Můj názor, který momentálně není ve většině, je ten, že jedinou cestou, jak z této situace vyjít se ctí, je najít s Čínou novou rovnováhu, nový modus vivendi, a nesnažit se jít cestou konfrontace.
Provokovat Tchaj-wanem je nebezpečné
Třaskavé téma konfrontace je pro Čínu prokazatelně Tchaj-wan.
Někteří nechápou, jak citlivá otázka Tchaj-wan pro Čínu je, a že jde pro ni o otázku národní existence. Čínská lidová republika vedená komunisty považuje Tchaj-wan za součást Číny. Vnímá ji jako vzbouřeneckou provincii, kterou je ochotna tolerovat. Neuznává ji sice jako stát, ale toleruje tamní vládu jako jakousi pseudovládu s tím, že se Čína může kdykoliv rozhodnout vzít si tuto provincii pod svou vládu zpátky. Čína říká, že to nechce provést násilnou cestou, ale cestou postupného splývání, tedy postupné konvergence. Nicméně také říká, že pokud bude Západ provokovat Tchaj-wan k vyhlášení nezávislosti, bude muset k násilí přikročit.
Pokud by totiž Tchaj-wan samostatnost vyhlásil, výrazně by to posílilo separatistické tendence v jiných oblastech Číny, například v Tibetu a dalších. Územní dezintegrace pro Čínu v minulosti vždy dopadla špatně, a tedy si ji nemůže dovolit. Územní celistvost je pro čínské vedení natolik svatá, že je připraveno ji hájit za každou cenu, a to i za cenu třetí světové války s USA.
V roce 1992 byl uzavřen tzv. Tchaj-wanský konsensus, podle kterého si každá ze stran ponechá svou vlastní interpretaci toho, co znamená pojem „jednotná Čína“ a bude zachován status quo. To umožnilo dříve nemyslitelné. Najednou mezi Čínou a Tchaj-wanem začala fungovat čilá obchodní a dopravní spolupráce. To se stalo pod vedením tchaj-wanské politické strany, která se ale později dostala do opozice. V devadesátých letech se totiž objevila jiná strana, DPP, Demokratická pokroková strana. Ta začala hrát silně s kartou nezávislosti a tím začala Čínu provokovat. Vyhrála po sobě volby dvakrát a v provokování Číny pokračuje v přesvědčení, že kdyby šlo do tuhého, tedy kdyby Čína byla vyprovokována k vojenské invazi na Tchaj-wan, tak by v tom Spojené státy Tchaj-wan nenechaly.
Osobně si myslím, že by pro USA nebylo jednoduché zůstat stranou, když už do tohoto tématu investovaly tolik politického kapitálu. Zároveň ale už z USA zaznívají hlasy volající po deeskalaci napětí a po návratu k příjemnému soužití Číny a Tchaj-wanu z 90. let. Do této situace někteří politici vstupují tím, že si provokací Číny zajišťují pouze vlastní palcové titulky v médiích, aniž by tušili, do jak nebezpečné hry vstupují. Takovou byla například návštěva Nancy Pelosiové, která nic jiného než body její popularitě na účet zvýšeného napětí okolo Tchaj-wanu nepřinesla.
Jak chápat rétoriku, že nebýt vpádu Ruska na Ukrajinu, nebyla by energetická krize v Evropě? Tím se přece říká, že kdyby Rusko na Ukrajinu nevpadlo, tak máme plnou závislost Evropské unie na ruském plynu a jsme spokojeni. Nedává přece smysl vnímat někoho jako hrozbu a současně na něm budovat svou závislost.
V zásadě ano, prosazovalo to především Německo, ostatním státům to bylo v podstatě jedno.
Měla Česká republika vůbec nějakou možnost nebýt závislá na ruském plynu, když je součástí evropské rozvodné sítě, lidově řečeno trubky k nám vedou z Německa?
Byla možnost se ze závislosti na ruském plynu vyvázat, nebo ji alespoň snížit už v roce 2009 díky projektu Nabucco, ve kterém jsme se angažovali a ve kterém sehrál svoji roli při jeho prosazování premiér Topolánek. Dokonce i Evropská komise se klonila k tomu, že by bylo možné takový projekt vytvořit a financovat. Zajistil by dodávky plynu ze zemí střední Asie do Evropy mimo Rusko. Vytvořilo se konsorcium a projekt následně zkrachoval v důsledku ruského lobbingu, kdy Rusové „zlobbovali“ Německo a Rakousko, aby z projektu odstoupily.
Část veřejnosti je přesvědčena o tom, že Česká republika byla poslední roky pročínská a proruská, zatímco naši západoevropští spojenci nebyli. To je ale v rozporu s tím, co se fakticky dělo a děje. Česká republika měla naopak podstatně méně kontaktů, obchodních i politických, jak s Čínou, tak s Ruskem. Jak tento rozpor vysvětlit?
O tom byla přesvědčena ta část veřejnosti, která byla hlasitě slyšet. Uvěřila odpůrcům Miloše Zemana z řad politiků a médií, kteří neunesli jeho vítězství v prezidentských volbách, dokonce opakované. Když ho neporazili v domácí politice, rozhodli se použít jako obrazně řečeno klacek politiku zahraniční. Vytvořili až hysterii, že jsme byli kvůli Miloši Zemanovi pročínští a proruští, což ale bylo ve srovnání s jinými evropskými zeměmi nesmysl.
Celá EU je bohužel závislá na dodávkách z Číny. Jakou tedy máme obchodní bilanci s Čínou ve srovnání s jinými zeměmi, například sousedním Německem?
Zanedbatelnou. Lze říci, že česká ekonomika slouží ve vztahu k Číně jako subdodavatel německých exportů do Číny.
Hovoří se o dezinformacích, ale na tomto příkladě je jasně vidět, že k tomu, aby se vytvořilo jiné povědomí o realitě, stačí, aby se některá fakta nezmiňovala. Zkrátka aby se říkala jen část pravdy, která se někomu hodí k nějakému účelu.
Jasně, že ano.
Utajené informace mohou být stejně nebo i víc nebezpečné než dezinformace. Nelze je totiž ověřit, když o nich nikdo neví.
To je pravda.
Obecně se málo informuje o dění v Evropském parlamentu. Tím opakovaně hýbá kromě jiného i téma přesunu dalších pravomocí z národních úrovní do Bruselu, zrušení práva veta apod. Například významný europoslanec Verhofstadt se už před rokem na úvod našeho předsednictví EU ostře opřel do premiéra Petra Fialy, kdy mu téměř rozkázal, aby aktivoval článek 48. Co to vůbec je?
Guy Verhofstadt je federalista, který kromě jiného napsal knihu o potřebě vytvořit Spojené státy evropské. Před zhruba dvaceti lety proběhl Konvent o budoucnosti EU. Před nedávnem proběhla mimo zájem médií konference na stejné téma. Jeden ze závěrů byl, že je třeba evropskou integraci dále prohloubit. Klasicky se účastnili zástupci nevládních organizací, europoslanci a zástupci veřejnosti. Spíš pseudozástupci, protože veřejnost jako celek nebyla dostatečně informována. Tématy bylo omezení práva veta, společná kandidátka do Evropského parlamentu místo národních kandidátek a další, dalo by se říci, nesmysly. Guy Verhofstadt toto využil a znovu nastolil své cíle směřující k federaci.
Článek 48 by při jednomyslnosti Evropské rady umožnil přesunout některé další pravomoci z konsensuálního do většinového hlasování. Naše předsednictví tímto směrem nešlo, ani švédské, a je to tak správně. Guy Verhofstadt ale téma hluboké integrace a federace určitě neopustí.
Máme se tedy obávat tlaku na vzdání se pravomocí rozhodovat na národní úrovni?
Na tom je Evropský parlament založen: čím větší integrace, tím méně pravomocí na národní úrovni, a tím více pravomocí Evropského parlamentu. Každá instituce cílí na zvyšování svých pravomocí. Guy Verhofstadt tedy žádá o to, aby měl Evropský parlament, tedy i on sám, větší moc.
Jak je takový postoj v Evropském parlamentu vnímaný?
Je to mainstream. Na druhou stranu momentálně je překrytý jinými starostmi, především válkou na Ukrajině a problémy s energiemi.
Zamlčované informace, neúplné informace, dezinformace… Kdo stojí o relevantní fakta, má problém je v tom zmatku najít. Navíc boj proti dezinformacím by spolu s dezinformacemi mohl hodit do jednoho pytle celkem snadno i všechny kritické názory a vygumovat svobodu slova, základní pilíř demokracie. Jaký pohled na toto téma má vedení EU?
V tom Evropská unie nemá teoreticky žádnou pravomoc. Teoreticky. Přesto, samozřejmě, Evropské komise a politicky motivované osoby by se rády do této oblasti prolomily, protože cítí šanci ovládnout další část veřejného prostoru. V čele této snahy stojí Věra Jourová v roli eurokomisařky za právní stát atd. Dala si předsevzetí, že vytvoří evropské nařízení, které bude média regulovat. Protože má jít o evropské nařízení, nikoliv o zákon, nebude muset projít Evropským parlamentem a bude stačit souhlas Evropské rady.
Právě v Evropské radě probíhají na toto téma velké boje, protože národní vlády nemají chuť nechat si mluvit do svého mediálního trhu paní Jourovou, resp. tedy Evropskou komisi. Cílem je vylepšit podmínky pro veřejnoprávní média, která jsou většinově prointegrační. Obojí jde ruku v ruce: veřejnoprávní média podporují prointegrační evropskou politiku Evropské komise a parlamentu, Evropská komise chce podpořit tato média. Veřejnoprávní média navíc potřebují omezit konkurenci, a tak se jim tato politika hodí. Když se internetovým médiím ztíží podmínky, bude to odrazovat jejich inzerenty a budou mít problémy fungovat. Stačí chtít inzerenty „svlíkat do naha“ a půjdou jinam.
Další skupinou, která má na mediální regulaci zájem, jsou státní a nadstátní byrokrati. Cítí možnost získat pro sebe větší operační prostor, o kterém budou moci rozhodovat, a záminka boje s dezinformacemi se k tomu velmi hodí. Třetí skupinou, která má na tlaku přijmout mediálním nařízení zájem, jsou vybrané nevládní organizace. Ty tak mohou získávat další finance, o které samozřejmě stojí. Když vidí, že Evropská komise vyhlašuje granty na kontrolu médií, tak mají možnost se přihlásit a být z grantů financované.
Je otázka, jak moc mohou být média v takovém prostředí nezávislá, jak moc mohou být kritická k elitám, které je financují. Chtělo by se říci závěrem: Západe, sleduj, kam kráčíš. Watch your step.
Monika Hašková, autorka je bývalou poslankyní ODS, režisérkou a scénáristkou
