Před 14 lety jste si na čtvrtku nakreslila obal desky se svým jménem a názvem a vystavila na noční stolek. V říjnu se vaše vize stala skutečností, na světě je váš hudební debut Sami. Jak moc byla trnitá cesta od snu k jeho splnění?
Nějaký ten rok to trvalo, ale nevím, jestli cesta byla trnitá. Já si užívala i roky, kdy deska ještě nebyla na světě a kdy jsem ani nevěděla, jestli vůbec někdy bude.
Jedenáct písní, jedenáct textů, jedenáct emocí. Řekla byste o sobě, že se v životě řídíte spíše emocemi než rozumem?
Určitě spíš emocemi. Vědomě se ale snažím do toho rozhodování dostat taky trochu racia.
V jednom rozhovoru k vaší premiérové desce jste vyjádřila mírnou obavu, že nevíte, zda se s posluchači pochopíte. To jsou vaše texty tak symbolické či složité?
To vůbec ne, ale mám pocit, že každý z nás vnímá svět kolem sebe úplně jinak, v jiných rozměrech, v jiných intencích. Nikdy nevíte, jestli to, co jste řekli nebo zazpívali, dorazilo k uším posluchače tak, jak jste to mysleli.
Od mládí si píšete básničky, dokonce by příští rok měla vyjít vaše poetická sbírka. Myslíte si, že v dnešní internetové, a hlavně videové, době bude o verše vůbec zájem?
Ona u nás stále existuje poměrně široká básnická komunita, jen není tak nablýskaná a hlasitá, člověk si cestu k ní musí najít sám. Myslím si ale, že je potřeba ji udržovat živou, dát o ní vědět světu. S mým editorem třeba plánujeme sbírku zpracovat velmi aktuálně, zapojit moderní technologie tak, aby to bylo zajímavé i pro člověka, který by si v knihkupectví jen útlé pěkné knížečky normálně nevšiml.
Jak velkou roli hraje podle vás v hudební branži štěstí a náhoda?
Je to podle mě všechno spíš nějaká zvláštní kombinace štěstí, správného načasování a hlavně nastavení v hlavě. Moc nevěřím na náhody.
Z uměleckého důvodu jste si do jména přidala Marii, na počest vašich prababiček. To nebývá právě zvykem, že by se mladá generace obracela tolik let zpátky. Na vás měly obě ženy nějaký mimořádný vliv?
Myslím si, že je hrozně důležité znát své kořeny a být tak nějak ukotvený tady na zemi. Pro mě to je krásné spojení s ženskou linií mojí rodiny. A taky to jméno miluju.
Do Prahy jste se přistěhovala kvůli studiu na Univerzitě Karlově. Co jste studovala a proč právě tento obor?
Studovala jsem sociologii a sociální antropologii a šla jsem tam tenkrát myslím proto, že mě moc bavila a zajímala sociologie na střední škole. Měli jsme skvělou učitelku, která s námi často pracovala na živých projektech – nebiflovali jsme se jenom hluše jména, data a teorie. V tomhle oboru byla navíc právě i kulturní antropologie, která se zabývá významem kultury pro člověka v průběhu celé historie, zkoumá různá společenství, od starých indiánských kmenů až po nejrůznější sociální uskupení třeba i tady u nás, v České republice.
Kde v metropoli bydlíte a jak se vám tu žije?
Bydlím na kraji města, v Modřanech. Není tu sice metro a v centru jsem tak za půl hodinky, ale mám tu modřanskou rokli a řeku. To bych jen tak neměnila.
„Dneska bych místo celého hubnutí došla dát tomu klukovi pár facek“
Má Praha podle vás nějaké slabiny?
Asi stejné, jako každé velké město – občas je hodně hlučná a pořád ve spěchu.
Mrzí vás hodně, že covid-19 zavírá bary a restaurace?
Mrzí mě, že nemáme jako stát dostatečně propracovaný a systematický plán toho, jak tahle místa zachránit. S obrovskými pražskými nájmy, dalšími provozními výdaji a skoro nulovou podporou zvenku se může stát, že velká spousta krásných míst s úžasným geniem loci zanikne. A to samozřejmě neplatí jen pro Prahu.
Pokud se chcete hudbou živit, ale pandemie by neumožňovala živě vystupovat a hrát, máte náhradní plán, jak získat finance? Šla byste si třeba sednout za kasu supermarketu?
Od svých čtrnácti jsem si prošla tolika brigádami a pracemi, že to ani nespočítám. Pracovala jsem třeba v lesní školce, v restauraci, za kasou infocentra, při vysoké jsem dokonce dělala noční příjmy zboží a inventury v Hornbachu… I teď pracuju na částečný úvazek – v Nadačním fondu Impuls, který se stará o pacienty s roztroušenou sklerózou. Člověk se vždycky nějak uživí, ale nepřipadá mi vůbec fér, jak se k omezení naší činnosti postavila vláda. Muzikanti a další lidé z kultury odvádí daně jako každý jiný. Jsme důležitou součástí ekonomiky a všechny ty restrikce jsou pro mnohé z nás likvidační, přesto se nikdo nezajímá o to, jak celý sektor zachránit. Jak smutno tu bude bez kultury, až budeme všichni „sedět za kasou“?
Netajíte se tím, že jste byla několik let vegetariánkou. Bylo to hlavně proto, že váš otec pracoval na jatkách a měli jste doma lednici narvanou masem?
Bylo to mimo jiné proto, že jsem na střední škole dělala praxi v kanceláři jatek. Byla jsem několik týdnů svědkem celého toho procesu, mnoho oken bylo přímo do dvora. Člověk pak mnohem více přemýšlí, co vlastně jí, když to nevidí jen jako růžový balíček ve fólii v supermarketu.
Víte o tom, že někteří odborníci na výživu nedoporučují maso zcela vynechat z jídelníčku? Člověk ho prý potřebuje, protože je mu to dáno evolučně, a organismus může absence masa rozladit…
Každé tělo je jiné a každý člověk se musí rozhodovat sám za sebe, podle toho, co mu dělá fyzicky i psychicky dobře. Mně osobně je fakt sympatické, když se někdo snaží maso v jídelníčku alespoň omezit. Už proběhlo mnoho výzkumů o tom, že jeho nadměrná konzumace tělu škodí. A to ani nemluvím o dopadu na naši planetu.
Vy jste v 16 letech zhubla za rok asi o dvacet kilogramů, protože se někdo nelichotivě vyjádřil o vaší postavě. Nyní tvrdíte, že byste se získanými zkušenostmi byla k sobě tenkrát laskavější. Co byste tedy vzkázala dívkám, které trápí podobné poznámky?
Já jsem tenkrát v posilovně zaslechla kamaráda svého přítele, jak mu jen pár metrů ode mě říká, že „má na lepší holku“. Dneska bych místo celého hubnutí došla dát tomu klukovi pár facek. Když je vám ale šestnáct, berete si věci jinak a osobněji. Hrozně bych si přála, aby mladé holky měly za kým jít, komu se svěřit, když se jim něco takového stane. Aby věděly, že jsou stejně hodnotné s pětasedmdesáti i s padesáti kily. A pokud se i tak rozhodnou zhubnout, aby to s někým pověřeným konzultovaly.
Podle mne jste poněkud dobrodružné povahy, sama cestujete do zemí typu Gruzie, Rumunsko, Izrael či Palestina. Tu samotu vyhledáváte záměrně, nebo to byla vždy souhra okolností? A pokud záměrně, třídíte si tak lépe myšlenky?
Když vyrazím na cestu sama, je to záměrně. Úplně poprvé jsem vyrazila právě proto, abych byla sama a utřídila si myšlenky – rychle jsem ale přišla na to, že když člověk cestuje sám, vůbec sám není. Jako osamocený cestovatel potkáváte spoustu lidí, kteří vám chtějí pomoci, popovídat si, mnohem snáz vás mezi sebe přijmou, když nejste součástí nějaké své vlastní uzavřené skupiny. Dostanete se k lidem blíž, lépe poznáte jejich svět, kulturu, víc se na ně v přítomnosti soustředíte… A navíc se pak strašně těšíte domů. A mnohonásobně víc si vážíte toho, co tam všechno máte.
Nebála jste se někdy na cestách? Přece jen svět nebývá příliš nakloněn mladým dívkám bez doprovodu…
Bála, a jak! Ale kdyby mě mělo zastavit, že jsem mladá dívka bez doprovodu, nepodívala bych se asi nikam… Je dobré mít nějaký soubor bezpečnostních pravidel, kterých se člověk drží a také zvážit to, jak v té které oblasti přistupují k ženám a podle toho se zařídit. Už teď je nás ale spousta, holek cestovatelek. Věřím, že to jednou bude úplně běžné.
Sledujete politické dění doma i ve světě? Co tomu všemu říkáte?
Sleduju. Je mi z toho převážně smutno. Moc bych si přála, abychom zvládli nesahat po rádoby bezbolestných a super rychlých řešeních, která nám někteří politici nabízejí. Přesně taková bývají potom cestou do záhuby. Taky by se mi líbilo, kdyby naše největší média lépe informovala o tom, co se skutečně děje, aby mohli lidé vidět souvislosti, lépe tomu všemu porozumět a lépe se potom i rozhodovat.
Prozraďte, jakou máte na nočním stolku nyní vystavenou kresbu? Kolébku? Dům? Zlatou desku?
Neprozradím. Pak by to kouzlo přeci nefungovalo…
