Jste paní Macháčková pražskou rodačkou. Ve které čtvrti jste prožila dětství?
Mé dětství nebylo přímo pražské. Otec působil nejprve v Pardubicích, poté v Realistickém divadle v Praze, odkud musel v roce 1952 odejít. Od té doby jsme žili v Českých Budějovicích, kde oba rodiče pracovali v divadle, táta jako herec a režisér, máma byla operní pěvkyně. Protože byla maminka delší dobu v sanatoriu, střídala jsem pobyty mezi Českými Budějovicemi a Rakovníkem, kde jsem byla u babičky. V Praze jsem natrvalo zakotvila až kolem šestnácti let, kdy jsem byla v 1. ročníku na gymnáziu, tehdy SVVŠ. Před tím jsme pár let žili v Bratislavě a nějaký čas jsem chodila do školy i v Martině. Dá se říci, že jsem projela téměř celou republiku. V Praze jsme se nejdřív usadili na Vinohradech v Čáslavské ulici. Shodou okolností jsme se často stěhovali v den mých narozenin.
Maminka toužila po větším bytě a s otčímem Otto Haasem si nakonec pořídili dům. Od tehdejšího Národního výboru si měli možnost vybrat mezi domem na Klárově, kde později žila Slávka Budínová, nebo domem u kaple sv. Rocha na Strahově, kde je dnes muzeum Miró. Zvolili Strahov, kam jsme se stěhovali kolem roku 1966, v den mých narozenin.
A ve kterých pražských čtvrtích jste od té doby bydlela?
Postupně jsem žila na několika místech, v jedné místnosti na Janáčkově nábřeží v Praze 5, pak v suterénu v Dačického ulici v Praze 4, kde se narodil můj syn, potom zase v bytě u strýce na Janáčkově nábřeží, následovalo sídliště Letňany, poté Bubenečská ulice v Praze 6, později byt ve Hvězdově ulici. Dům na Strahově jsem po úmrtí maminky a otčíma musela časem vyměnit za dům v Lysolajích… Všude, kde jsem byla, mě potkalo něco jiného, v každém bytě, či domě jsem se do čtyřiceti sama bála… pak jsem se s duchy sžila…
Jste z umělecké rodiny. Věděla jste, že jste měla hereckou dráhu před sebou vyšlapanou, nebo jste chtěla být něčím jiným?
Maminka o tom uvažovala, ale já jsem to tak nalinkované neměla. Od dětství jsem hrála dětské role v Českých Budějovicích, už od pěti let, ale zároveň mě velmi bavila matematika. Nějak jsem o tom nepřemýšlela. V 60. a 70. letech minulého století však nebylo pro dívky mnoho studijních možností a umělecký směr byl jednou z cest, kde jsme se mohly prosadit.
Už na gymnáziu jsem hostovala v Hudebním divadle v Karlíně v muzikálu
Gentlemani, začala jsem natáčet a poté mě přijali na DAMU. Po škole jsem pokračovala ve filmování a nastoupila do Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla pod Palmovkou, kde jsem strávila přibližně čtyřicet pět let.
Měla jste už ze začátku nějaké herecké vzory?
Vše jsme se učili přímo ve škole, v divadle, před kamerou. Nastoupila jsem na DAMU v roce 1968 — éra 60. let byla velice kreativní. Vzory byly všude kolem nás. V divadlech se v té době hrály moderní inscenace, točily báječné filmy, žila jsem v uměleckém prostředí divadelníků, filmařů, hudebníků, malířů…
V televizi i v kinech běžely vynikající italské a francouzské filmy, hostovala tu nejlepší divadla, takže jsme měli opravdu čím se inspirovat. DAMU i FAMU byly tehdy velmi propojené, tvořily jakýsi umělecký celek. K oslabování atmosféry došlo až po našem absolutoriu kolem roku 1972, i když první personální zásahy začaly už dřív — například Rudolf Hrušínský, který nás učil, musel po dvou letech odejít.
Přesto byl tehdejší styl výuky výborný. Po revoluci prošla škola řadou reorganizací a podle mě ne všechny změny byly k lepšímu. Jsem zastáncem toho, že se studenti musí nejprve naučit řemeslo od základů, nelze hned jít cestou „dílen“ a „přesahů“.
,,Jsem zastáncem toho, že se studenti musí nejprve naučit řemeslo od základů, nelze hned jít cestou „dílen“ a „přesahů“.“
Jak vnímáte mladé herce? Například zde, v Divadle v Řeznické, zkoušíte s Janem Dlouhým.
Jsou jiní, doba je jiná. Letošní 4. ročník, který máme, je velmi kreativní. Bratři Dlouzí pocházejí z herecké rodiny, mají tedy přirozené vnímání tvorby, divadelní i před kamerou, je jim vlastní divadelní prostředí. Ale to mívají i studenti s úplně nedivadelním zázemím. Janík je navíc výjimečný v tom, že zcela odmítá internet — nemá chytrý telefon, používá jen jednoduchou Nokii, vnímá život jinak. Je introvertní, je velmi soustředěný. Jirka je rovněž velmi citlivý a vnímavý… přestože často visí na mobilu… Takže v tom to asi úplně nebude. Neexistuje pravidlo.
Mám však pocit, že dnešní doba hereckému vzdělání úplně neprospívá. Společnost je hodně materiální, vše je ve spěchu, studenti často vidí svou budoucnost v televizi, natáčení, my jsme byli nadšeni hlavně divadlem. Ale. Minulý rok jsme měli první ročník a s ním zvláštní zkušenost – mnozí studenti nečetli, nebyli v divadle, neviděli filmy, žili s mobily, jiní naopak byli velmi daleko, sečtělí a během roku se všichni obdivuhodně propojili, jsou velice soudržní, empatičtí a hlavně kreativní, začali už s vlastními, velmi zajímavými projekty.
Jsem jako pedagog docela přísná – jde mi o dodržování pravidel, dochvilnost. Když mají zaznamenat, co jsme v hodině dělali, své pocity, chci, aby je nenahrávali, ale psali, aby dokázali formulovat názory a třeba jim je i opravuji. Kromě herectví se snažím, aby si doplňovali i všeobecné vzdělání.
Kolega, který je ve věku mého syna, říká, že je dnes jiná doba — to je pravda, ale nemůžeme rezignovat, rozmělňovat se. Všechno se zjednodušuje a stává povrchnějším, ale lidské vědění je hluboké a nelze ho jen tak šmahem přeskočit. Pak přijde výpadek elektřiny, internet nefunguje a člověk si uvědomí, že bez vlastních znalostí a zkušeností neobstojí.
Zkoušíte zde hru Monstrum, která má premiéru 3. prosince. O čem hra je a jakou roli v ní hrajete?
Hra se věnuje problematickému dítěti a jeho začlenění do výuky i společnosti. Hraji babičku tohoto chlapce, ale nechci příliš prozrazovat.
Hlavním tématem je, jak přistupovat k dětem, které mají specifické potřeby, nebo problematické chování — a co mohou učitelé i rodina udělat, aby je podchytili. Jak správně poznamenal Janek Dlouhý, téma se v jistém ohledu dotýká i toho, co se odehrálo na Filozofické fakultě. Jak s některými jedinci pracovat dříve, než dojde k tragédii.
Je to silné a velmi aktuální téma, náročné, ale rozhodně významné.
Vím, že nejen hrajete, ale také dramatizujete. Máte chuť napsat vlastní hru?
Ano, ale teď dramatizuji texty především pro Konzervatoř. Mívám chuť napsat i vlastní hru – témata i žánr se průběžně nabízejí. Já jsem vlastně začala s psaním v době, kdy jsem moc nehrála, ani netočila. První věc, kterou jsem dala dohromady, byly deníky mého táty z Bohnic, kde byl hospitalizovaný. Chtěla jsem, aby to nezůstalo schované v šuplíku, tak jsem to, pokud možno. věrně přepsala, doplnila drobnými poznámkami a vznikly z toho Zápisky z blázince. Název se mi líbil a dobře vystihoval atmosféru. Ve Wikipedii přitom dnes stojí, že můj táta „byl blázen”. Tomu ani nechci rozumět.
Tehdy jsem neměla žádnou práci, byla jsem po čtyřicítce. Korekturu mi pomáhal dělat můj syn. Vlastně mě k vydání přivedl jeho spolužák ze žurnalistiky Jarda Sedláček, že bych to měla vydat. Tak jsem odvážně zašla rovnou do nakladatelství Český spisovatel – a oni to mimo ediční plán za tři měsíce vydali. No, a zrovna když jsem uzavírala korektury, tak jsem dostala nabídku na Život na zámku. V té době jsme měli premiéru Polské krve zrovna v Řeznické. A najednou přišla velká role v době, kdy jsem na nic neměla čas. Tak to v životě chodí.
Několik dalších textů jsem napsala, některé nápady mám dodnes. Na VOŠce se hrála má dramatizace Nabokovovy novely Kokain, dramatizovala jsem i Utrpení mladého Werthera, které se hrálo na Palmovce a různé kratší práce. Baví mě to. A teď upravuji texty studentům – myslím, že je důležité vidět věc i z druhé strany. Když jste herec, máte představu, jak to budete hrát, jak budete na jevišti fungovat. Bývá v tom i trochu režijního pohledu. Můj táta byl herec i režisér – profese striktně odděloval, texty uměl perfektně od 1. zkoušky nazpaměť, byl velmi disciplinovaný. Režie měl důkladně připravené, bohužel často kvůli tomu, že byla období, kdy nemohl režírovat.
Podle mě je velká chyba, že dnes si scénáře, zejména ve filmu, často píše režisér sám a dramaturg často úplně chybí. Dřív na to byl tým: autor, dramaturg, režisér. Každý dal inscenování, nebo natáčení, něco jiného, jiný pohled. Dneska si vše většinou režisér „udělá sám“, což vede často k zjednodušování, k doslovnosti. Zmizela nevyřčenost, nuance. Dřív jste mohl vidět film, kde herci hrají nonverbálně a kamera a zvuk nesou význam – dnes se musí všechno říct polopatě.
To je strašná devalvace. Vlastně se předpokládá, že divák je hloupý. A přitom by nebyl, kdyby mu nebylo pořád takhle podstrojováno. Seriály jako Ulice… viděla jsem kdysi díl, kde postava nabídla kafe, a o půl roku později jsem zahlédla, že si ho vypila. Ten čas v tom seriálu pro mě běží úplně podivně. Ale diváci ho milují, asi je chyba ve mně a mé staromódnosti… V seriálu Život na zámku – byly charaktery, vztahy, vývoj postav. A hlavně situace! Text se dá hrát jen tehdy, když stojí na situaci a vztazích postav v určitém ději. Větu samotnou hrát nemůžete, ale CO tím říkáte, často si myslíte něco úplně jiného. Dnes se hlavně vše říká.
Všechno se musí dělat rychle. Natáčí se mnohem méně dní. My jsme třeba 3 měsíce točili film, dnes se točí i týden, deset dní. Neznamená to nižší kvalitu, život se zrychlil, technika zdokonalila. Dřív byly filmy tvořené pro velké plátno – obraz, hudba, zvuk, ticho. Filmový materiál byl drahý, scény se důkladně zkoušely.
Když se vrátíme k Praze – máte nějaká oblíbená místa?
Já jsem teď nejraději doma, v Lysolajích, celé okolí směrem k Úněticím – staré osídlení, kopce, zeleň je nádherné. Praha je plna krásných míst. Centrum je nádherné, ale trpí tím, čím dnes trpí všechna velká města: je přeplněné turisty. Třeba přechod Karlova mostu už nemá ten půvab.
A co vám na Praze vadí? Co byste ráda změnila?
Hlavně dopravu. Nejde jen o auta, jde i o MHD. O koncepci. Do metra, autobusu se mnohdy nevejdete, ke mně autobus nejezdí v dobu, kdy bych potřebovala, třeba večer z divadla po 40 minutách, bez návaznosti spojů, pak kus pěšky, což je pro starší, představením unavenou herečku, neřešitelné. Pokud řeším cestu částečně autem ke spojům, které jezdí častěji, nezaparkuji tam… Přibyla tu tak třetina obyvatel, ale úzká, serpentinovitá silnice, víc vozidel nepojme. Tu narazíte na cyklistu, který jede cikcak, nemůže vyjet kopec, navíc se sluchátky nevnímá okolí. Po Praze se zavádějí zbytečné jednosměrky, vznikají bludné okruhy, hlavně všude cyklopruhy. Přitom Praha je dost kopcovitá, pro běžnou, každodenní dopravu nevhodná. Před 25-30 lety lidi motivovali, aby se stěhovali ven z Prahy, že mohou do práce dojíždět – a dnes se nikam nedopraví, nejsou záchytná parkoviště, všude přeplněné parkovací zóny. Pat.
Vadí mi i modernizace bez citu – třeba nový Máj. Obchodů s anglickými názvy je bezpočet, všechno je stejné, mizí charakter města. Na Malé Straně, Kampě… všude jsou generické podniky, které nerespektují atmosféru místa.
A jak relaxujete?
Potřebuji hlavně klid. Čtu, často detektivky a thrillery, abych si „vyčistila kazety“. Dívám se na filmy, cizí detektivní série. Poslouchám hudbu. Potěšilo mě, že zhruba v posledním čtvrt roce Česká televize k archivu uvolňuje skvosty z archivu…
Děkuji za Váš čas a za tento rozhovor.
