Jak se nyní žije profesionální tanečnici, zvyklé být neustále mezi lidmi, během pandemie covidu-19?
Musím říct, že mi nevyhovuje sedět doma na gauči a nesmět trénovat nebo být mezi lidmi. Jsem velmi společenská a tohle zkrátka není pro mě. Studuji na vyšší odborné škole herecké a vyučování máme online. I když mě studium velmi baví, tak online vyučování není to pravé ořechové, ale alespoň mám přes den pár hodin nějaké aktivity. Místo tance pak chodím běhat, také se snažím vymyslet něco, co bych mohla podniknout po nouzovém stavu, až se svět vrátí do normálu. Mít zkrátka nějaké projekty.
S partnerem Janem Onderem jste rozjeli taneční kurzy v Praze a Karlových Varech, ale vládní hygienická opatření je stoply. Dokážete si sama sebe teď představit, jak doplňujete zboží v supermarketu nebo rozvážíte balíky?
Ano, dokážu, práce se nebojím. Už mě samozřejmě napadlo najít si brigádu. Nemůžu říct, že bych z toho byla nadšená, ale pokud nebude zbytí, tak mi taková práce nevadí. A myslím, že na tom není nic špatného, aspoň bych v životě zkusila něco jiného než jen tanec.
Studujete Vyšší odbornou školu hereckou v Nuslích. Herectví chcete mít v záloze, pokud by situace dlouhodobě nepřála výuce tanců?
Pro tuto školu jsem se rozhodla, protože v dětství bylo mým snem stát se herečkou. Řekla jsem si, že si dám pauzu od soutěžního tancování a zkusím hereckou dráhu. Zda je to ta správná cesta nevím, ale rozhodně mě zákulisí tohoto oboru velmi vzrušuje. Obdivuji mnoho herců a samozřejmě ráda chodím do divadel a sleduji filmy. Jako tanečnice jsem si už pár cílů splnila, takže bych se logicky ráda posunula. Doufám a věřím, že mám i jiné schopnosti.
Máte nějaký herecký vzor?
Obdivuji mnoho profesionálních herců. Například Matouše Rumla, se kterým jsem trávila mnoho času v období StarDance, před tím jsem ho znala jako Lexu z Comebacku. Když jsem ho poznala jako člověka, tak ho obdivuji ještě více. Mezi mé oblíbené české herečky patří i Anna Geislerová. Jsem si ale vědoma skutečnosti, že každý úspěšný herec je úspěšný díky své originalitě a jedinečnosti. Nechtěla bych být tedy jako někdo, chtěla bych být sama sebou.
O tancování tvrdíte, že je to terapie a očista duše. Můžete to něčím doložit?
Mohla bych vám celý průběh „terapie“ popsat, ale nejde to, musí se to prožít. Při tanci se toho o sobe mnoho dozvíte, jaký jste uvnitř i jaké jsou vaše pohybové schopnosti. Velké plus je, že zjistíte i jak vyjdete se svým protějškem. Zároveň se u tance odreagujete od reality. Rozhodně při 1,2,3 chacha nepřemýšlíte nad tím, zda jste doma vypnuli žehličku nebo co musíte udělat zítra v práci.
„Někdy se na soutěžním parketu objeví pár, který ostatním dělá naschvály“
Už za vámi někdy přišel manželský/milenecký pár a poděkoval, že se právě díky vaším tanečním lekcím dal dohromady?
S tímhle za mnou ještě žádný manželský pár nepřišel. Naopak se svěřili, že se při tanci stihli trošku pohádat a tím se zbavili napjaté energie, kterou si přinesli z domova. Přijdou pak po kurzu domů a jsou šťastní a usmíření. Jiní mi poděkovali za společně strávený čas jinde než před obrazovkou na gauči, a že si to spolu moc užili.
Vaším největším úspěchem bylo semifinále mistrovství světa v latinskoamerických tancích do 21 let. Pro mne, pro laika, je ale vždy poněkud podezřelé chování poroty, protože si myslím, že nemůže v prvních kolech soutěže pořádně uhlídat a ohodnotit všechny taneční páry na parketu. Myslíte si, že hodnocení je opravdu objektivní?
Porotci bývají dlouholetí tanečnici a trenéři, takže profesionálové. Podle mě jsou nejtěžší právě úvodní kola, a to jak pro porotce, tak pro tanečníky. Na parketu je třeba 15 párů a tančí se 90 vteřin. Porotci tedy mají pouhých šest vteřin na to, aby ohodnotili každý taneční pár a rozhodli, koho pošlou do dalšího kola. Tanečníci musí zaujmout a stoprocentně ukázat, co všechno umí. Slabší chvilka může být osudná a zkazit postup. A názory poroty jsou profesionální, ale zároveň musím říci, že i subjektivní.
Tancujete od pěti let. Vyskytují se v zákulisí tanečních soutěží různé naschvály, aby se snížily šance soupeřů zvítězit?
V zákulisí se mi to nikdy nestalo. Je ale pravda, že si to tanečníci někdy vyříkají na parketu. Občas se najde pár, který vám schválně vleze do vašeho prostoru a znesnadní vám tím zatancovat nacvičenou choreografii. Může se stát, že vás i uhodí nebo do vás malinko strčí. Většinou je to omylem, ale možná se najdou i tací, kteří to udělají naschvál.
Vystupovala jste v pořadu StarDance, ve kterém jste s Matoušem Rumlem skončili na druhé místě. Co vás na této soutěži nejvíce bavilo a co naopak rozčarovalo?
Nejvíce mě bavilo poznávat nové lidi a získat zkušenosti. Když vzpomínám na naše tréninky s Matoušem, je mi do smíchu, protože byly zábavné. Navíc to bylo vážně super, protože mu to krásně šlo. Také mě bavilo cele zákulisí během příprav na přímý přenos. Jako tanečnice jsem nikdy neměla takový komfort jako ve StarDance. Jeden mi česal vlasy, druhý líčil a třetí oblékal. Rozčarovaná jsem začala být až poslední týdny. To už to taková sranda nebyla, zvláště když jsem musela mít hotovou choreografii během dvou dnů a třetí den už ji Matouš musel umět se mnou zatancovat na hudbu. To bylo období, kdy jsem si říkala, zda jsem si toho nenabrala nějak hodně. Byla jsem v maturitním ročníku a musela chodit i do školy.
Jste rozená Pražačka. Co se vám v hlavním městě (ne)líbí?
Když jsem byla malá, bydleli jsme v Nuslích, ale pak jsme se přestěhovali do Modřan. Bylo to kvůli mému astmatu a Modřany se jevily jako lepší místo, protože jsou u vody. Momentálně jsem střídavě v Modřanech a v Nuslích u babičky nebo u přítele, který tu také žije. Jsem městský typ a Nusle jsou pro mě příjemnější. Všude je to kousek a mám to tam opravdu ráda. Hlavně náměstí Bratří Synků, kde mám oblíbenou restauraci, kam chodím na zapečené lilky s kozím sýrem. V okolí je také mnoho divadel, kde mohu trávit večery.
Je Praha dokonalým místem k práci i k životu, nebo jí něco pořád schází?
První, co mě napadá, je, že Praze schází moře a pláž. Jinak bych jí nic nevytkla. Miluji všechny památky a staré historické domky. Nejkrásnější pohled na Prahu je podle mě večer, když je tma a všechna ta světýlka svítí na historické památky. Jsem pyšná na to, kde žiji.
Co by vám do konce roku udělalo největší radost?
Kdyby se už ta věc s koronavirem dala do pořádku a my všichni mohli dělat to, co bychom za normálních okolnosti dělali. Vůbec to nechci zlehčovat, ale ráda bych už chodila na tréninky a taneční kurzy, tancovala na vystoupeních a věnovala se škole. Současnou situaci beru jako pár měsíců, které jsme většinou strávili tím, že jsme seděli doma a neužívali si život tak, jak bychom měli a mohli.
