„Právě jsem přišel o automobil,“ uvítal mne Václav Neckář na prahu svého domu. „Načepoval jsem do něj místo nafty deset litrů benzínu. Naštěstí jsem ho nenastartoval a Vašek (syn – pozn. red.) ho musel odtáhnout do servisu.“
Tak to není moc dobrá zpráva na úvod našeho rozhovoru. Jako by symbolizovala podivný letošní rok…
To je pravda. S kapelou jsme hráli jen v lednu a v únoru. Od března už s tím byl problém, pak se to na chvíli uvolnilo, ale stejně jsme odehráli jen pár koncertů. Třeba v září v Boskovicích s Olympikem, to byl náš premiérový dvojkoncert. A pak byl zase konec. (Václav Neckář vstává, přináší si útlý diář a vypočítává zrušené koncerty do konce roku). Všechno je to pryč. (Do rozhovoru vstupuje syn Vašek): Ono je to tak, že nejen že zakázali návštěvu divadel a koncertů, ale když už se omezení zruší, tak se lidé na představení bojí chodit. Takže pořadatelé, pokud akce nezruší, z nich mají stejně málo peněz. Je to začarovaný kruh, ze kterého se jen tak nedostaneme, možná za rok. Proto si myslím, že žádný koncert zhruba do února neodehrajeme. Na příští listopad a prosinec máme naplánováno vánoční turné, které mělo být letos. Ale jestli se uskuteční, to je otázka…
Zažil jste někdy na tak dlouhou dobu přerušenou aktivní činnost?
Jednou, v roce 1974, kdy naše kapela dostala zákaz vystupovat po dobu tří měsíců. Hráli jsme tehdy venku na „dožínkách“ ve Znojmě a našemu kytaristovi Otíku Petřinovi vlály ve větru jeho dlouhé vlasy. Někdo ho vyfotil a fotografii poslal do Národního shromáždění. Ke snímku připsal: „Jak mají naši družstevníci plnit plán práce, když k nám posíláte takové umělce…“ A my dostali stopku na tři měsíce. Ota se nechtěl ostřihat a nesměl na jevišti vystupovat, vrátil se k nám až v roce 1988.
Covid-19 mimo jiné zapříčinil, že hodně lidí má více volného času. Jak jste ho využil? Četbou?
Já jsem rád, že si můžu přelouskat noviny. Na vrtání v zahrádce moc nejsem, tak si rovnám svůj archiv.
Televizi nesledujete?
Mám od rána zapnuté zpravodajství, ale střídám to se sledováním sportu a detektivek. Ale také si někdy zapnu ČT 3, kde jsem před nedávnem viděl koncert Pepíčka Zímy k jeho osmdesátinám. Tak jsem mu pak hned volal, že se mi to moc líbilo. Říkal mi: „Taky si připadáš v dnešní situaci jak Václav na Bezdězu?“
Nemáte strach z covidu-19?
Nemám. Chodím pravidelně k přátelům doktorům, takže jsem stále pod dohledem.
Blíží se Vánoce. Jaké jsou vaše klukovské vzpomínky na toto období?
My jsme s bratrem Honzou bydleli v Ústí nad Labem v prvním patře domu, kde žilo šest partají. Já s bráchou a s naším kamarádem, sousedem Jirkou Grögerem, jsme vždy sestavili vánoční pásmo z vtipů a písniček a mezi Štědrým dnem a Silvestrem jsme doma pořádali představení. Měli jsme obývací pokoj oddělený posuvnými dveřmi, takže to vypadalo, jako když se roztáhne opona.
Byli jste s bratrem natěšení, co dostanete pod stromeček?
Brácha je o šest let mladší, ale když povyrostl, společně jsme se klíčovou dírkou dívali do zamčeného obýváku, zda už tam Ježíšek neodložil nějaké dárky. Ještě si pamatuji, že jsme s maminkou pekli vanilkové rohlíčky. A také že jsme krájeli jablko a pouštěli doma v umyvadle svíčky v ořechových skořápkách.
Dodržujete vánoční tradice i v jídle?
Václav: K večeři mám třeboňského kapra. Vždy mi ho přivezou přímo z Třeboně.
Vašek: Máme v Třeboni známého a kamaráda Milana Lišku, který v sádkách koupí pěkného kapra. Rybu očistí, naporcuje a 23. 12. ji přiveze k nám domů. K tomu máme bramborový salát, který dělá táta podle rodinného receptu.
Václav: Vánoční bramborový salát dělám od té doby, co jsem přišel do Prahy. To už je několik desítek let.
Vašek: Na salátu je zajímavé, že se do něj nedává majonéza. Místo ní je v něm hořčice utřená s vařeným žloutkem. Salát není tak mastný a déle vydrží.
Jaký dárek vám v mládí udělal největší radost?
Jízdní kolo s „berany“, to mi bylo asi 14 let. Nečekal jsem ho, máma kolo dobře schovala (úsměv).
A jaký nejlepší dárek jste někomu věnoval?
Václav (otáčí se na syna): No, jaký dárek jsem ti dal?
Vašek: Spoustu věcí, ale spoustu věcí jsem nedostal, protože je rodiče dobře schovali a pak na ně zapomněli (smích). Já byl dříve takový zvídavý, šmejdil jsem po Vánocích po bytě a povídám – tady jsem něco našel. A ozvalo se – jé, to jsme ti zapomněli dát! Ale z těch lepších dárků si pamatuji autodráhu a vláčky TT, ty mám dodnes schovány.
S vánočním obdobím je spojena i písnička Půlnoční, což byl a stále je váš velký hit. Asi vás překvapilo, s jak kladným přijetím se setkala…
Václav: To ano, moc mne to potěšilo. Půlnoční původně pro kapelu Umakart napsal Jaromír Švejdík, Dušan Neuwerth a Jan P. Muchow. Tu pak použili do filmu Alois Nebel a já ji rád nazpíval.
Vašek: Ono to tehdy mělo zajímavý vývoj. Táta písničku nahrál v zimě a nic se nedělo. V létě pak šel film do kin a v rámci propagace se natočil klip Půlnoční. A jakmile ho dali na internet, strhla se lavina…
Václav: Před pár lety mne pozvali do jedné mateřské školy. Myslel jsem si, že tam mám zpívat a povídat, ale děti mi předvedly, jak krásně zpívají Půlnoční. To mne úplně vzalo.
Co vás v tomto zběsilém roce potěšilo?
Vašek: V roce 1977 natočil táta s Bacily legendární dvojalbum ve stylu Pink Floyd jménem Planetárium. Letos při příležitosti jeho 77. narozenin Supraphon připravil reedici alba, znovu na vinylu a je nově remasterováno.
Václav: Tenkrát se toho prodalo přes 100 000 kusů, byla to podpultovka. Album je hodně zajímavé, písničky jdou za sebou bez pauz, a je proto náročné ho poslouchat. Třeba v rozhlase ho kvůli absenci pauz nehráli. Ale je zvláštní, a proto se tak líbilo.
Na závěr – co byste popřál čtenářům Naší Prahy do roku 2021?
Především hodně zdraví, protože to je nejdůležitější. Pak pohodu, a aby prošli Vánocemi společně, aby nikdo nebyl sám.
