Jako patnáctiletý jste vystoupil s Royal Philharmonic Orchestra v Londýně. Má Česko nové talenty? Někoho, kdo by mohl v patnácti vystoupit se světoznámým orchestrem?
Určitě. V každé době se u nás najdou talentovaní mladí lidé, kteří mohou obstát ve světové konkurenci. Bohužel ale svoje schopnosti nemohou na této úrovni prezentovat. Nikdo se o ně totiž nestará. Já jsem měl obrovské štěstí, že jsem potkal v důležitých životních meznících ty správné lidi a byl jsem připraven. Dodnes to považuji za zázrak.
Každoročně se mladým talentům věnujete také v našem kraji, konkrétně v Luhačovicích. Kolik houslistů již prošlo Vašimi letními kurzy?
Letos jsme „oslavili“ deset let v Luhačovicích a celkově se konal již 12. ročník Akademie Václava Hudečka. Přesné číslo nevím, ale bude to kolem dvou stovek účastníků.
Je někdo, kdo Vám utkvěl natolik v paměti, že ho pravidelně zvete také ke spolupráci? Rok co rok se svými žáky připravujete vánoční turné, jak je to letos?
Samozřejmě všichni naši vítězové. Průběžně je sleduji a mám-li příležitost si s nimi zahrát, tak ji využívám. Před dvěma lety jsme pozvali všech deset vítězů na závěrečný galavečer k 10. výročí Akademie, který natáčela i Česká televize. Byl to úžasný koncert a „naši nejlepší“ potvrdili, že jsem se v jejich ohodnocení v žádném případě nezmýlil. A to mně posílilo.
„Dnes je úplně jiná doba, než když jsem začínal já.“
Jací jsou současní mladí houslisté? Co se týká generace, mají nějaké neduhy, které se dříve ve Vašem mladém věku neobjevovaly? Nebo naopak – je něco, co jim nyní závidíte?
Dnes je úplně jiná doba, než když jsem začínal já. V té době jste byli konfrontováni pouze se světovou, ale i naší muzikantskou špičkou. Dnes se bohužel neposuzuje kvalita, ale spíš schopnost na sebe upozornit. Potom už je úplně jedno, jestli jste muzikant, výtvarník, režisér či spisovatel. Co nejčastější výskyt na večírcích, na kterých se vyskytují média, bývá „důležitější“ než úmorné cvičení. Vůbec těm mladým poctivým umělcům nezávidím.
Vrcholoví sportovci končí kariéru z důvodu stárnoucího těla. U umělců je to však většinou zcela naopak a koncertují až do pozdního věku. Jak je to vůbec možné? Máte nějaký recept, jak zůstat stále v kondici?
Je to velmi individuální. Někdo vydrží hrát skvěle i v osmdesáti letech a jiní jsou za zenitem již ve čtyřiceti. Já sám se udržuji přiměřeným pohybem, chodíme se ženou hodně na procházky do přírody, jíme mořské ryby, ovoce a zeleninu, a kdykoliv máme příležitost si zaplavat, tak ji využijeme.
Kdybyste se znovu narodil, měl být muzikantem a nemohl být houslista, co byste si vybral?
Chtěl bych umět psát krásnou hudbu.
Které skladby patří k Vašim nejoblíbenějším a proč? Můžete vyjmenovat některé oblíbené skladatele ze staré muziky a oblíbené současné autory?
Je tolik nádherných skladeb pro housle, že je ani všechny za život nestihnu nastudovat. Mám rád vše, co právě hraji, protože si „zaplať pán bůh“ mohu dovolit ten luxus, hrát pouze to, co mně oslovuje. Ze současných autorů jsem měl moc rád bohužel nedávno zesnulého skladatele Milana Kymličku. Patřil vedle Jana Hammera mezi skutečně světové české skladatele. Žil od roku 1968 v Kanadě a zvláště v oblasti filmové hudby se dokázal prosadit. Za svoji práci získal jedny z nejprestižnějších ocenění. Do seriálu „O ztracené lásce“, který moje žena napsala podle svojí stejnojmenné knížky, zkomponoval nádhernou původní hudbu, podtrhující úžasný příběh. Takových kumštýřů je u nás moc málo a moc nám chybí.
Vaše housle na každém koncertě dokonalé zní. Staráte se o ně sám nebo je svěřujete do péče specialistů?
O nástroj se mně pravidelně stará jeden z našich nejlepších houslařů Mistr Karel Vávra.
Který nástroj je Váš nejoblíbenější nebo na který máte nějaké zvláštní vzpomínky? Vybíráte si housle podle nějakých speciálních aspektů? Jaké byly ty Vaše první?
První housličky, které jsem dostal v pěti letech, byly čvrtky za 150 Kčs z národního podniku „Cremona Luby“. Od té doby jsem si pořídil řadu vzácných instrumentů. Mám je rád všechny, protože mají všechny duši a to doslova. (Pozn.: Duše se říká kolíku spojujícímu vrchní a spodní desku).
Ve Zlínském kraji každé léto trávíte spoustu času. Konkrétně jezdíte společně se svojí ženou do Luhačovic. Jaký dojem na Vás tyto lázně zanechaly?
Luhačovické lázně je jedno z nejkouzelnějších míst v naší zemi. Když se dívám z balkónu hotelu Smetana, mám pocit, že se přede mnou odvíjí zpomalený film. Jakoby všichni přestali spěchat a užívají si pobytu v lázních. Navíc jsou tam samí skvělí lidé. Majitelé i vedení lázní, jakož i města Luhačovice jsou vstřícní k mému luhačovickému konání a velice nás podporují. Za to jim patří můj dík.
Proč letní kurzy pro mladé talenty organizujete právě na Moravě? Má snad tento region v sobě kus nějaké inspirace?
Začínali jsme v Kroměříži a původně jsem se k této činnosti dostal náhodou, když jsem byl požádán svým učitelem z dětství, abych mu pomohl rozjet jeho kurzy. On nakonec z projektu odstoupil a zůstalo to na mně. Vše je to velká náhoda, ale nedovedu si dnes představit jiné místo pro tuto činnost. Luhačovice jsou náš druhý domov.
Máte na žáky ve výuce nějaké speciální techniky? Jak vůbec poznáte, kdo si zaslouží během kurzů to nejvyšší ocenění?
Na naší Akademii se oceňuje nejen výkon na koncertě. To by potom byla obyčejná houslová soutěž. V Luhačovicích se posuzuje schopnost studenta učit se, vystupování, technika, muzikálnost, pohotovost při řešení „neočekávaných událostí“, jako je například výpadek paměti a podobně. Prostě vše, co je důležité pro dráhu houslisty – sólisty. Žádné speciální techniky nepraktikujeme, protože na housle se hraje už přes 300 let a moc nového toho už od dob Nicollo Paganiniho nikdo nevymyslel.
Kdo je Vaším největším kritikem?
To opravdu nevím.
Kde naopak hledáte inspiraci? Je Vaším „hnacím motorem“ právě Vaše žena?
Moje žena je neobyčejně citlivý a vnímavý člověk. Navíc hýří skvělými nápady, a to nejen jako autorka krásných knížek. Mnohokrát mně už přivedla na dobré myšlenky. Nakonec i současná podoba luhačovické Akademie byl její nápad. Název Akademie zase vymyslel náš přítel Libor Lukáš.
Co je pro Vás největší odměnou? Potlesk posluchačů na koncertě nebo něco zcela jiného?
Největší odměnou je to, že již více než 40 let mně posluchači stále plní sály. Dnes už i vnoučata mých prvních posluchačů, kdy jsem byl ve věku svých dnešních studentů. Ta věrnost mně fascinuje a zároveň zavazuje nezklamat je a stále přinášet hudbu, aby se rádi vraceli. Jsem jim za to moc vděčný.
Ve svém volném čase se zajímáte o fotografii. Co nejraději fotíte a co Vás na práci s fotoaparátem nejvíce fascinuje?
Dnes už mám málo času se tímto koníčkem zabývat, nicméně propadl jsem digitální technologii, i když se mi někdy po temné komoře zasteskne. Vůně vývojky a ustalovače se nezapomíná. Musím ale jít s dobou, abych nebyl mým studentům pro legraci.
„Vánoce – to jsou koledy, Rybova vánoční mše, kapr…“
Blíží se Vánoce. Jak si představujete ideální trávení vánočního času?
Koledy, Rybova vánoční mše, kapr, stromeček, vánoční cukroví. Nic netradičního. Tak jsem byl vychován, a tak už to budu dělat pořád. Být v kruhu těch nejbližších, být doma a odpočívat po právě dokončeném vánočním turné a těšit se na příští rok.
A co novoroční předsevzetí? Dáváte si je se ženou?
Nejsme příznivci předsevzetí, která se nedodržují. To raději bilancujeme, co se zase dobrého v tom roce minulém povedlo. Z toho máte v každém případě větší potěšení a inspiraci.
Václav Hudeček se narodil 7. Června 1952 v Rožmitále pod Třemšínem. Jeho prvním učitelem byl tatínek, nadšený muzikant-amatér. Když bylo Vaškovi dvanáct let, stal se mimořádným posluchačem pražské konzervatoře a jako šestnáctiletý byl opět mimořádně přijat na pražskou AMU. Zúčastnil se řady domácích i mezinárodních soutěží, první skutečné koncertní úspěchy mu přineslo vítězství v rozhlasové soutěži Concertino Praga. Již ve věku patnácti let dne 12. listopadu 1967 vystoupil na koncertu v Londýně s Royal Philharmonic Orchestra. O den později ho slyšel legendární David Oistrach, předpověděl mu velkou budoucnost a nabídl mu pedagogickou pomoc. Od roku 1970 až do Oistrachovy smrti v roce 1974 byl žákem tohoto velkého Mistra. Od svého londýnského debutu vystupoval po celém světě na nejprestižnějších podiích (Carnegie Hall, Royal Festival Hall, Suntory Hall, Osaka Festival Hall, Sydney Opera), s nejlepšími světovými orchestry (Berliner Philharmoniker, Cleveland Symphony Orchestra, NHK Philharmonic Orchestra, Gewandhaus Leipzig, Moskevská státní filharmonie a další), jakož i na světových festivalech (Osaka, Salzburg, Istanbul, Perth, Helsinky). K odkazu Davida Oistracha a dalších velikánů ruské houslové školy se stále hlásí. A tak cílevědomě spolupracuje i dnes s nositeli tradic Oistracha, Kogana a Sitkovetského, jak dokazují jeho nahrávky u firmy Supraphon. Hudečkovo sympatické vystupování a zejména styl jeho hry spojující technickou suverenitu s vervně tvořeným a emocionálně bohatým tónem a s radostí, kterou dovede nezaměnitelným způsobem přenášet do publika, okouzluje obecenstvo bez rozdílu věku. Jeho nahrávka Vivaldiho Le Quattro Stagioni s dirigentem Pavlem Koganem je od roku 1992 stále nejúspěšnější produkcí v České republice a interpret za ni obdržel zlatou a v roce 1997 platinovou desku. Rovněž za další svoje nahrávky obdržel interpret zlaté desky. Jako pedagog předává zkušenosti i dalším generacím. Přes třicet let je ženatý s bývalou herečkou, dnes úspěšnou spisovatelkou Evou Hudečkovou, dříve Trejtnarovou. V roce 2007 mu prezident republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamenání za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. V Luhačovicích každé léto organizuje Akademii Václava Hudečka.
