Jak daleko se pantomima posunula od zažité představy mima v pruhovaném tričku, který tahá neviditelné lano?
Tahle trošku stereotypní představa o pantomimě vystihuje jenom jednu její část, imaginární pantomimu, kterou proslavil Marcel Marceau nebo u nás Ladislav Fialka a především Boris Hybner, který byl mým učitelem. Ale pantomima je umění nejen gesta, ale celého těla – tělesný mimus dokáže rozehrát všechny svaly a vyjádřit pocity a emoce právě nejen gestem a grimasou, ale celým tělem. Pantomima pouze nepopisuje a nenapodobuje, můžeme jí vyjádřit všechny myslitelné pocity a stát se téměř čímkoliv, co nám fantazie dovolí. Je to imaginace, která jde za vnější podobnost. Dnes už nejde o to manipulovat neviditelným předmětem a zobrazovat konkrétní situace, ale zhmotnit vnitřní vesmír člověka, jeho pocity, touhy, strachy…
Pantomimu ovlivnily principy moderního a současného tance, a naopak taneční choreografové se velmi inspirují pantomimou. Mim už nepotřebuje speciální kostým, ani masku, nemusí mít bílou tvář (i když já třeba ve své inscenaci Sólo tradiční bílé líčení používám). Má jen své tělo, kterým může ztvárnit i abstraktní, i hrůzné výjevy, jít od velké stylizace k úplné civilnosti.
Nemáte někdy chuť během představení přece jen vykřiknout či říci alespoň pár slov?
Slovo v pantomimě není tabu, jen není hlavním vyjadřovacím prostředkem, protože její poezie je v gestu, v pohybu a emocích, které procházejí skrze pohyb a výraz těla. Neznamená to ovšem, že by byla znakovým jazykem. Ten nesupluje, protože její hlavní funkce na jevišti je umělecká. Ale hlas a zvukové projevy k pantomimě patří, protože jsou to projevy fyzického těla v akci, zdůrazní třeba dojem tělesné námahy, iluzi zvuků přírody, hlas zvířete, které hrajete. Jedna z postav, které ztvárňuji ve svých etudách, mluví, respektive pokouší se mluvit, ale nikdo jí nerozumí, a to zvýrazňuje její křehkost a zranitelnost. Někdy mám chuť zakřičet, když během představení zlobí technika, ale to si nechám až po představení do zákulisí. (smích)
Co dokáže mima na jevišti rozhodit? Blikající mobily v hledišti, šustění pytlíků od bonbónů, nebo snad nic takového?
Zvuky z hlediště, pokud to nejsou reakce publika na představení, samozřejmě rušivé jsou. Vidíme rozsvícené displeje mobilních telefonů, a v divadlech je většinou také na jevišti velmi dobře slyšet, když si diváci povídají. To mě dokáže rozlítit. (smích).
Jeviště je pro mě něco jako posvátný prostor a mrzí mne, když to divák necítí stejně. Stále mám před představením takovou tu zdravou trému, která člověka přinutí zkoncentrovat se k výkonu. Když vejdu na jeviště, nervozita ze mne spadne, je to jako vstoupit do jiného světa, pro mě bezpečného a svobodného, ve kterém chci tvořit a sdílet s diváky. Pokud cítím, že propojení nenastalo, jsem nesvůj, ale o to víc energie se snažím do hraní vložit, aby se k divákům dostala. U představení Sólo je vždy zajímavé pozorovat, kdy se „chytnou“. Většinou to začne být intenzivnější po dvou třech scénách, kdy si už zvyknou na můj projev, začínají reagovat a baví se. Pak je třeba dramaturgicky vhodný okamžik ukázat jim něco vážného a niterného…
Jste v soukromí spíše mlčenlivý typ jako na jevišti, nebo si to naopak mezi lidmi vynahrazujete?
Jsem odjakživa introvert, právě proto si mne asi pantomima našla. Divadlo mne vždycky lákalo, ale když jsem měl mluvit, cítil jsem se hrozně nesvůj. Když jsem objevil, že se mohu vyjadřovat svobodně i beze slov, jen skrze tělo, doslova jsem se našel. Samozřejmě jako režisér nebo umělecký šéf musím jednat s lidmi, vést tým nebo udržet autoritu jako inscenátor a trošku si zjednat pořádek, ale snažím se jednat mírně, a i když umím i zakřičet, často se to nestává. Když se hodně rozzlobím, většinou se to pozná spíš tak, že mluvím ještě méně než obvykle. Čím jsem starší, tím víc nacházím klid v tichu, raději než na party si jdu popovídat s jedním dvěma přáteli, přečíst nějakou poezii nebo na dlouhou procházku do přírody.
Nejste rodilý Pražan, ale předpokládám, že v hlavním městě bydlíte či tu máte pronajatý byt. V jaké části města a jak se vám v ní žije?
V Praze bydlím v Nuslích, což je docela klidná část města, to mi vyhovuje. V úplném centru bych asi žít nechtěl, nočního života a zážitků mám dostatek v rámci své vlastní profese v divadle. Jsem rád, když mám po náročném dni klid na odpočinek.
Kde všude vás letos Pražané mohou vidět naživo?
Ve Švandově divadle uvádím po covidové pauze svou inscenaci Sólo. Je to trochu boj s termíny, takže v této sezoně ho nakonec budu hrát jen dvakrát, 18. března a 25. května. V Laterně magice vystupuji v inscenaci Robot Radius, která volně vychází z Čapkova R. U. R. a propojuje pantomimu s novými technologiemi. Také někdy hraji ve své inscenaci pro nejmenší diváky v Laterně, v Zázraku (s)tvoření a stále ještě občas hostuji v Divadle Minor v představení Koukej, svět!, které jsem před několika lety režíroval. Tvorbu a hraní pro děti mám moc rád, je to nejupřímnější publikum. Ve Švandově divadle plánuji na podzim novou autorskou premiéru, ve které se oprostím od technologií, se kterými jsem experimentoval v poslední době, a vrátím se k čisté pantomimě.
