První koalice během války Říma s Makedonií
Během války Říma a Makedonie v roce 215 př. n. l. se podařilo Římanům přemluvit aitolský spolek, aby vystoupil proti Makedoncům a pomohl jim ve válce. Vlažné boje Řeků a Makedonců trvaly deset let, nicméně makedonskému králi Filippovi zabránily, aby vytáhl na pomoc Hannibalovi do Itálie.
Druhá makedonská válka v roce 200 př. n. l. začala kvůli Filippově zájmu o Řecko, protože Filipp nemohl Řekům zapomenout, že stáli na straně Říma. Spojené římské a řecké vojsko pak roku 197 př. n. l. porazilo Makedonce u Kynoskefal (https://www.antickysvet.cz/25985n-bitva-u-kynoskefal-197-pred-n.l. ) a vítězný římský konzul Flaminius pak nadiktoval Filippovi mír. Makedonie musela snížit stav vojska a uznat svobodu řeckých měst. To na mnohé Řeky velice zapůsobilo, ale ne na všechny.
Některá řecká města počítala s tím, že jim jako odměna připadnou nějaká makedonská území, ale to Flaminius odmítl. Pak tu byl spartský král Nabis, který sice bojoval po boku Římanů, ale poskytl krétským pirátům svůj přístav, takže piráti mohli napsat římské obchodní lodě a v Gytheionu se skrývat před římskou spravedlností. O válce Sparty proti Římu a zbytku Řecka jsem psal.
Nabis prohrál, přišel skoro o všechny spojence a zůstala mu jen Sparta. Po další válce s achájským spolkem byl Nabis zavražděn a Sparta se stala poníženým členem spolku.
Ponížená Sparta hledala v Římu oporu
Uplynulo několik let, obchod mezi Římem a Řeckem jen vzkvétal a Římané zde stále pevněji zapouštěli kořeny. Sparta se v té době nacházela ve stavu těžké horečky, měla zeslabené tělo a sotva slézala z postele. Po porážce krále Nabise, bylo hrdé město v naprostém podrobení achajského spolku, kde mělo to nejposlednější postavení. To bylo pro Spartu naprosto neslýchané a ještě před pár lety absolutně nemožné.
Za vlády krále Nabise našlo mnoho spartských exulantů útočiště v Římě, kde se jim dostalo vlídného přivítání. Římané vždy obdivovali spartský vojenský systém, učarovala jim spartská heroická historie, takže byla pro ně pocta potomky mužů, kteří bojovali s Persií, hostit ve svých domech. Díky tomu se Sparťané v Římě seznámili s vlivnými lidmi, senátory i vojáky. A spartští exulanti, kteří se po Nabisově smrti vrátili do vlasti, této situace začali využívat a snažili se senátory přesvědčit, aby jim pomohli navrátit bývalé postavení Sparty.
A Římané jejich prosby vyslyšeli a skutečně pomocí diplomacie, se snažili Spartě vyjednat více svobody. Toto snažení přineslo plody v letech 180-179 př. n. l., kdy bylo Spartě dovoleno mít armádu a město smělo znovu postavit hradby. Ale achajská liga skřípěla zuby a přítomnost Římanů v Řecku byla Řekům stále více proti srsti.
Makedonci s Římany prohráli a pak to začalo
Po smrti makedonského krále Filippa V. nastoupil na trůn jeho syn Perseus a ten nasadil tvrdý protiřímský kurz. Roku 171 př. n. l. vypukla tzv. třetí makedonská válka. Po tři roky se v ní Makedoncům dařilo, pak ale přišla známá pohroma u Pydny (https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Pydny), kde se římská a makedonská armáda střetla nedaleko Soluňského zálivu.
Zpočátku přálo štěstí Makedoncům a jejich silná falanga rychle vytlačovala Římany z bojiště. Když se ale boj přenesl do vlnitého terénu u římského tábora, falanga se rozpadla a Římané vnikli do vzniklých mezer. Pak došlo k boji na meče a za hodinu bylo po všem. Perseus z bojiště utekl, ale nakonec se stejně dobrovolně vzdal a vyčkal v zajetí na ortel.
Ten byl celkem milosrdný, senát mu vykázal nucený pobyt v Albě a dal mu dokonce i malou rentu. Hůře dopadla Makedonie, kterou Římané rozdělili na čtyři vazalské státy a roku 148 př. n. l. ji senát prohlásil za svou provincii.
Římský vojevůdce se do Sparty zamiloval
Lucius Aemilius Paullus, vítěz na Makedonci domů nepospíchal a místo toho podnikl cestu napříč celým Řeckem. Jednalo se vlastně o takový výlet a Řecko Paullusovi opravdu učarovalo. Nejdéle se pak zdržel ve Spartě, která Římana úplně fascinovala. Paullus tam vzdal hold její historii a válečnickému stylu života a užíval si pohostinství, které mu Sparťané bohatě dopřávali. Za Paullusem přijížděli do Sparty další Římané, přičemž se jednalo o synky z bohatých rodin, kteří tu měli ochutnat život pravých válečníků.
Spartu toto významné postavení pochopitelně těšilo a snažili se ho využít. Roku 147 př. n. l. vystoupila Sparta z achajského spolku a okamžitě požádala Řím o pomoc. Achajský spolek si to pochopitelně nenechal líbit a začal mobilizovat. Sparta neměla proti Achajcům šanci a vsadila všechno na jedinou kartu. Buď jí Řím pomůže a nebo bude zničená.
Šance přišla, když byl Řím v nesnázích a Řekové zradili
Řím v té době vedl třetí válku s Kartágem a pokusil se znepřátelené strany posadit k jednacímu stolu. Ale Řeky v achajském spolku římské rady nezajímali a jejich vojska vytáhla na Spartu. Řím do Řecka okamžitě vyslal senátní komisi, která se pokusila Achajce zastavit. Vůdci spolku Římany příkře odmítli se slovy ,, Chceme respektovat Římany jako přátele, ne však jako pány! “
Achajskému spolku tehdy dominoval Korint a tomu zase sebevědomý stratég Diaiem. A ten dotlačil spolek k naprosto sebevražednému činu a Achajci vyhlásili Římu válku. Bylo to velmi špatné rozhodnutí, přestože se Řím nacházel ve válce s Kartágem. Diaiem s tím počítal a myslel si, že pozice Římanů bude touto válkou oslabená a nebudou mít sil na akt války reagovat a Spartě nepomůžou.
Římané tento čin svých přátel brali jako největší zradu, bylo to pro ně jako dýka, kterou jim přítel vrazí do zad. Římská delegace se urychleně vypravila domů a senát vyslal do Řecka legie.
Řím vyrazil na odplatu proti vzpurným Řekům, Sparta byla na straně Říma
Legiím velel konzul Lucius Memmius a měl k dispozici 23 000 pěšáků a 3500 jezdců. Řekové dali dohromady méně mužů, podařilo se jim zmobilizovat méně než 20 000 vojáků. Jejich síly navíc Diaiem neuváženě oslabil, když vyslal některé jednotky, aby sloužily ve vybraných městech jako posádky. K achajskému spolku se přidala jen některá města a většina jich zůstala neutrálních.
Sparta logicky podporovala Řím, ale její podpora byla spíše symbolická. Ke Spartě se pak připojily i Athény, které poskytly Římanů své lodě. Diaiem se pokusil zastavit římskou armádu u Megapole, ale tam byla jeho armáda poražena. Po této porážce se Diaiem stáhl ke Korintu, kde se hodlal opevnit a odrazit všechny římské útoky. Měl pod svým velením 14 000 hoplítů a 600 jezdců a další posily měly být na cestě.
Římané ho pomalu následovali a v létě roku 146 př. n. l. rozložili tábor před Korintem. Hned první noci se Diaiem rozhodl, že překvapí legionáře noční útokem a za tmavé noci vyvedl své muže z města, aby překvapivě udeřil na spící Římany. Tento útok měl obrovský úspěch. Římský tábor byl útokem dokonale rozvrácený, pod meči Řeků zemřely stovky Římanů a nechybělo málo a zahynul i sám Memmius. Pak však rozhodla dokonalá disciplína legionářů a konzulovi se je podařilo sešikovat do obranného čtverce. Diaiem potom rozumně přerušil útok a odvedl se své muže nazpět do města.
Řekové byli rozprášeni
Pokračovat dál v boji proti sešikovaným Římanům bylo plýtvání silami a Diaiem dostal nový nápad. Tento noční útok ho přesvědčil o vlastních kvalitách i kvalitách své armády, a proto se rozhodl, že nabídne Římanům bitvu. Počítal s tím, že budou po nočním útoku otřesení, a snad si taky myslel, že mají velké ztráty. Ráno proto vyvedl armádu z města a sešikoval válečníky do falangy.
Memmius bitvu ochotně přijal, vlastně si myslím, že nemohl uvěřit svému štěstí. Obléhat Korint v cizí zemi musela být nebezpečná záležitost a určitě věděl o blížících se posilách.
Bitvu sebevědomě zahájil Diaiem, když vyslal svou jízdu proti té římské. Jeho jízda se minulou noc hodně vyznamenala a řecký stratég se zřejmě domníval, že její bojový elán bude stačit nad římskou přesilou. To se ovšem nestalo a 3500 římských jezdců rozprášilo 600 Řeků během krátké chvíle. Pak se srazila pěchota. Řekové bojovali se statečností jim vlastní a dlouhou dobu římské přesile vydrželi odolávat. Pak se však od legie oddělil oddíl 1000 mužů, který obešel bojující strany a udeřil Řekům do levé strany. Byl to manévr, který by falanga bojující v pevně sevřené formaci nemohla nikdy provést, a to byl rozdíl mezi ní a legií. Po tomto úderu se řecká formace rozpadla a Řekové se dali na ústup.
Někteří utekli pryč, ale mnoho se jich vrátilo do Korintu, kde chtěli pokračovat v obraně. Bohužel, rychle zjistili, že už nebyl nikdo, kde by jim velel. Diaiem zbaběle utekl do Megapole, kde nejdříve zabil svou rodinu a pak sebe. Bez velení se Korint rozhodl kapitulovat a doufal, trest vítězů bude mírný. V tom se ke své obrovské škodě mýlil.
Odplata Římanů byla jako vždy krutá
Memminus na přímý rozkaz senátů srovnal Korint se zemí, všechny muže dal popravit a zbytek obyvatel prodal do otroctví. Celkem se jednalo jednalo o čtvrt milionů lidí. Korint byl zničen se stejnou urputností jako Kartágo a město na stejném místě už nikdo nikdy nepostavil.
Historici z vykopávek zjistili, že Korint byl zničen ještě důkladněji než Hirošima. Senát následně rozpustil všechny městské spolky, řecká města musela zbourat své hradby a byla podrobena dozoru makedonského správce. Jen Sparta a Athéhy si udrželi formální svobodu, Sparta si dokonce jako jediná směla zachovat své hradby.
Řecko bylo Římem porobeno, ale Sparta získala statut přítele
Úplné podrobení Řecka dokončil roku 86 př. n. l. Sulla. Ten celé Řecko vydrancoval a dokonce nechal vyplenit i Athény. Byla to zlá doba, kdy mnoho vesnic zůstalo v ruinách a v Řecku vypukl hladomor. Sparta touto válečnou vřavou proplula bez větší újmy, protože ležela na jihu Řecka, kam se válka nedostala. Za římské občanské války Sparta podporovala mladého Octaviana a roku 40 tu dokonce poskytli útočiště Octavianově ženě Livii.
Vítězný Octavianus na konci občanské války udělal z Řecka novou provincii Achaie a Sparta se na dlouhý čas stala středem této provincie. Roku 21 přijel císař do Sparty na návštěvu a povečeřel tam s místními obyvateli. Tímto se kruh uzavřel a heroická historie Sparty skončila. Sparta v římské říši vegetila a užívala si obdivu, kterého jí Římané dopřávali. Jen jednou ještě musela do války, to když Řím bojoval s Parthií, ale o tom jsem už psal.
autor: Honza Řecký
