Ti svou divadelní verzi Chlastu postavili na ústřední pánské čtveřici: kamarádech, kteří jsou na hraně vyhoření a potýkají se s krizí středního věku. Na smíchovské scéně je ztvární Robert Jašków, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík a hostující Petr Stach. Režie se chopil Thomas Zielinski, renomovaný divadelník, který vytvořil řadu inscenací v českých i německých divadlech. Hořká komedie Chlast bude poprvé uvedena 29. dubna ve Velkém sále Švandova divadla, kde se divákům představí v české premiéře. Účast na ní přislíbil i spoluautor divadelního scénáře Claus Flygare s manželkou, dánskou herečkou Tinou Gilling Mortensen.
Může půl promile alkoholu v krvi změnit život k lepšímu? Proč muži vlastně pijí a čím mohou trpět? Pomáhá řízená opilost k úspěchu, sebejistějšímu vystupování nebo ke šťastnějším vztahům? Čtveřice hrdinů inscenace Chlast se to pokusí zjistit…
Radost, úžas, uvolnění
Vše spustí zdánlivě nevinná glosa na oslavě čtyřicátin Nikolaje (Jacob Erftemeijer), středoškolského učitele psychologie. Ten se svým třem kolegům a kamarádům zmíní o teorii filosofa a psychiatra Finna Skårderuda. Podle ní člověku chybí od narození půl promile alkoholu v krvi k tomu, aby byl kreativnější, energičtější a šťastnější. Brzy to v praxi vyzkouší Martin (hostující Petr Stach), učitel dějepisu, kterého trápí nejen apatie studentů, ale i rozpadající se rodina. Záhy jej následují Nikolaj i další dva přátelé – poněkud ušlápnutý učitel hudby Peter (Tomáš Petřík) a Tommy (Robert Jašków), učitel tělocviku, který už, jak se ukáže, o popíjení něco ví. Výsledky jejich „vědeckého pokusu“ jsou tak překvapující, že se čtveřice učitelů rozhodne zajít ještě dál. Potvrdí se, že navýšení promile úměrně zvýší i pozitivní dopady? A co nastane, když se dopracují k takzvanému zážehu?
„Divadelní adaptace Chlastu je podle mne příběhem o vztazích – k sobě a svým nesplněným ambicím, k pití, ke kamarádům a také k ženám, ať už skutečným nebo těm vysněným,“ říká režisér Thomas Zielinski. „Jde také o generační příběh – o moment, kdy čtyřicátník či padesátník začne bilancovat. V jednu chvíli se přestane hnát dopředu, ohlédne se a dostaví se deprese… Rád bych zároveň, aby tato inscenace vyzařovala i radost, nával energie, pocit uvolnění a také úžas, že nad přízemní existenci se lze aspoň chvíli povznést. I tyto emoce totiž ke stavům mírného podroušení patří,“ říká Zielinski.
Když muži nemají co ztratit
Podobně jako režisér vnímají Chlast skrze své postavy i sami herci. „Martin má práci, která ho už moc nenaplňuje, respektive studenty zajímají mnohem více jejich mobily než jeho výklad dějin,“ říká o své postavě Petr Stach. „Má rodinu, která se mu rozpadá; manželku de facto nevidí a raději moc nezjišťuje, co znamenají její ´noční´… Už nemá, co by ztratil, tak prostě zkusí onu permanentní hladinu půl promile. A je to velká paráda. Alespoň ze začátku,“ naznačuje vývoj příběhu Petr Stach.
Snadné to v životě nemá ani hrdina v podání Jacoba Erftemeijera: „Nikolaj je čtyřicetiletý učitel psychologie, má tři děti, které pořád někam lezou, krásnou mladou ženu, která má vlivného otce a v životě nestíhá nic jiného než každý den zařizovat nákupy. Už dlouho se dobře nevyspal,“ poznamenává herec.
Přednosti a slabiny své postavy přesně popisuje také Tomáš Petřík: „Peter – svobodný, bezdětný pětačtyřicátník, který učí hudebku, miluje klasickou hudbu a její poslech. Je přátelský, společenský, pořádný, ne moc odvážný. Touží po dítěti, ale seznamování se s ženami mu dělá problém.“
A bez příkras a současně s pochopením nahlíží na svého hrdinu i Robert Jašków: „Tommy je unavenej, samaritánsky založenej učitel těláku, co pořád miluje svou Mette, psa Labana a pivko… Pije asi nejvíc ze všech, vlastně pořád. Jedinou útěchu – kromě pití – v tomhle životě, kterej za nic nestojí, mu přinášejí malí kluci fotbalisti, zejména pak malý, ne právě šikovný čutálista Brejla.“
Žádaný společník alkohol?
„Stejně jako filmová i divadelní verze Chlastu je lomeným žánrem,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. „Od téměř nespoutaného mejdanu a čiré komedie přechází v tragikomedii až drama, aby konec zůstal v jistém smyslu otevřený a každý z diváků jej mohl uchopit po svém. I díky tomu se vyvarujeme černobílému či moralistnímu kázání,“ dodává.
Podle ní Švandovo divadlo sáhlo po látce i proto, že téma alkoholu jako součásti našich životů považuje za velmi důležité. „Alkohol je v naší společnosti snadno dosažitelný prostředek k uvolnění, často funguje dokonce jako ´náhrada´ lehčích antidepresiv či prášků na spaní. Tolerance pití alkoholu v naší, respektive ve většině západní společnosti, je velmi vysoká. Dokonce v určitých situacích když nepijete, jste divní,“ připomíná Martina Kinská. „Vedle samotného sledování, co se s člověkem v různých fázích užívání alkoholu děje – a nelze popřít, že zprvu nás mírné množství opravdu umí zbavit úzkosti a dopadající tíhy stresu; později bohužel je daň za toto ´osvobození´ neúměrně vysoká – nás proto zajímalo i to, co stojí za potřebou, touhou či tlakem začlenit alkohol do svých každodenních životů. A právě zde nalézáme oporu i ve filmu a hře Chlast,“ říká dramaturgyně.
Martina Kinská zároveň připomíná, že v divadelních adaptacích severských filmů má Švandovo divadlo tradici: „K těm nejúspěšnějším patřila komedie Kdo je tady ředitel?, na níž navázal Kurz negativního myšlení a poté v předloňské sezóně Adamova jablka.
Kouzlo divadelního prostoru
Výhodu divadelního ztvárnění vidí Thomas Zielinski v možnosti naplno využít kouzla divadelního prostoru. „Podívaná se tu – na rozdíl od filmu – odehrává ve 3D a umožňuje nám tak citlivě vtáhnout do děje i diváky. Ti zde představují studenty, kteří alkoholovým „výkonům“ svých učitelů přihlížejí,“ říká režisér.
Prostředí střední školy – třídy i sborovny – inspirovalo režiséra Zielinského a scénografa Lukáše Kuchinku k zasazení hry do minimalistického prostoru se školními, bílými, magnetickými tabulemi. „Ty slouží hrdinům k zaznamenávání experimentu, umožňují ale i projekce a posun ve vnímání reality, jež se s užíváním alkoholu pojí – víc bychom zatím neradi prozrazovali,“ říká Martina Kinská.
Také Andrea Králová jako výtvarnice kostýmů respektuje čistotu a jednoduchost. A i ona pro diváky nachystala jisté překvapení…
Z obvyklého klišé, spočívajícího v okázalém padání a hulákání „opilých“ postav, pomohla hercům najít nevšední východisko choreografka Jana Burkiewiczová. Odborným poradcem, který dlouhodobě pracuje s lidmi trpícími alkoholovou závislostí, je psychiatr Jakub Šimek.
Náhled do křehké mužské duše
Na otázku, proč do Švandova divadla na Chlast přijít, odpovídá režisér Zielinski jednoznačně. „Protože Chlast je především o vztazích a ty jsou v životě to nejdůležitější. Mužům, těm už bilancujícím i těm teprve na prahu kariéry, nabízí vážné téma podané v podobě chytré a netuctové zábavy. A ženám zas umožňuje nahlédnutí do křehké mužské duše,“ uzavírá režisér.
Premiéra je 29. dubna ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 29. května a 15. a 22. června.
