Regina Spektor patří se svým neobvyklým hlasem, virtuózní hrou na klavír a křehkými písněmi k nejosobitějším a nejsledovanějším písničkářkám současnosti. „V zahraničí ji přirovnávají ke Kate Bush, Joni Mitchell, Björk a zvlášť k Amandě Palmer či Tori Amos,“ říká Zlata Holušová, ředitelka a dramaturgyně festivalu. V Ostravě představí svoji zatím poslední desku Far, díky které prorazila definitivně na světovou scénu. „Regina Spektor je to nejlepší, co dalo Rusko světu, hned po vodce,“ napsali o ní v americkém tisku. „Jsme rádi, že se nám po loňské premiéře Jamieho Culluma podaří poprvé představit další výraznou osobnost – tentokrát zpívající klavíristku,“ doplňuje Zlata Holušová. Vedle Reginy Spektor přibyla do line-upu Colours další dvě velká ženská jména: Mori Karbasi, okouzlující izraelská zpěvačka přirovnávaná k Marize či Yasmin Levy, a Maria Kalaniemi, virtuózní finská akordeonistka.
Letos třicetiletá Regina v sobě ukrývá mnoho protikladných poloh: od zdánlivé radostně skotačivé naivky po dospělou a drzou pozorovatelku života; vzdělanou, sebeironii nepostrádající intelektuálku i rozervanou názorovou ostrostřelkyni s vrozenou východoevropskou obavou, že za každou špatností se může skrývat něco daleko horšího. Regina Spektor – s líbezností nevyzpytatelné kočky paralyzující písničkářka za klavírem Steinway, co má ráda Dylana stejně jako Rachmaninova. Holka z moskevského Rudého náměstí, která na rozdíl od romantického velikána v newyorském Bronxu vypráví velmi nepravděpodobné příběhy, ale jistí si tím nejste. Měla z ní být klavírní virtuózka, namísto toho zpívá písničky s citacemi od Borise Pasternaka nebo Madame de Pompadour a inspiraci k názvu mezinárodního albového debutu Soviet Kitsch si nalistovala v Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí.
Ke Kunderovi ji váže podobný osud: emigrantka hledající od svých devíti let na Západě novou identitu bez rušivého přejímání vzorů. V mnoha případech jí také rozumíme. „Když jsme překročili železnou oponu, celý měsíc jsem jedla v obrovských kvantech mandarinky,“ vypravovala novinářům. V roce 1989, když Gorbačov během perestrojky umožnil ruským Židům opustit Sovětský svaz a u nás proběhla sametová revoluce, skončila Regina po rakousko-italské anabázi v New Yorku. Klavír sice z nouze vystřídal okenní parapet, ale nakonec jeden objevila v místní synagoze a začala studovat klasiku bez pomyšlení na kariéru popové hvězdy. „Když hrajete každý den takovou vynikající hudbu, pak to poslední, po čem byste toužily, je zkoušet sám napsat něco, co bude primitivnější a horší.“
První dvě alba (11:11 a Songs) si po letech vystupování po newyorských klubech a kavárnách vydala Regina Spektor sama, následující – Soviet Kitsch a Begin To Hope už u velké firmy. Vyjela na turné s The Strokes, její hudba se objevila ve filmech, reklamách a televizním seriálu Kriminálka New York, ale teprve s vynikajícím a svým dosud nejlepším albem Far vloni zaslouženě prorazila na světovou scénu (ve Spojených státech se stalo třetím nejprodávanějším). Z newyorské anti-folkařky se na Far za spolupráce s věhlasnými producenty (Mike Elizondo, Jeff Lynne, Garrett Lee a David Kahn) stala jedna z nejobdivovanějších a nejsledovanějších písničkářek současnosti, navozující údajně pocit jako „kdyby Ella Fitzgerald zpívala Björk a Paul McCartney Edith Piaf“.
