Až do devíti let jste bydlel na Ukrajině. Co vaše rodiče přivedlo do České republiky?
Bydleli jsme v malé vesničce a moji rodiče se rozhodli, že chtějí, abychom my, jejich děti, žily lépe. Tak si tady našli práci a po půlroce vzali do Čech i nás, abychom začali lepší život. Jsem jim za tohle rozhodnutí vděčný.
Ve škole vás šikanovali, protože jste byl snědý cizinec. Jak jste toto období dokázal přežít?
(Se smíchem) Ano, máte pravdu, jsem taková hříčka přírody. Všichni v mojí rodině jsou normální Evropané s bílou pletí, jen já jsem trošku snědší. A také je pravda, že jsem si v dětství za to prošel dost drsnou šikanou. Hlavně od spolužáků. Dokázal jsem to přežít tak, že jsem si říkal: Já problém nemám, problém mají asi ti lidé, kteří tuto zlobu šíří. Nebylo mi z toho dobře, ale dokázal jsem se přes to přenést, a když jsem se svěřil učitelkám nebo doma rodině, vždy našli pochopení a situaci uklidnili. Dodnes si pamatuju nejoblíbenější přezdívku, kterou mě moji spolužáci častovali – Černobyl. Ty děti si mnohdy ani neuvědomovaly, kolik bolesti a lidských životů se skrývá za tímto slovem…
Byl parkour, kterému jste se začal věnovat ve 12 letech, vaším únikem před smutnou školní realitou?
Vždy jsem inklinoval k pohybu a moc mě bavilo pořád něco dělat, šplhat po stromech, metat kotrmelce (úsměv). Když jsem byl už starší kolem těch 12 – 13 let, hledal jsem světové parkouristy. Viděl jsem film YAMAKASI a začal jsem se pomalu učit jejich techniky. Jsem vděčný za to, že tyhle světové hvězdy dávaly vždy důraz na bezpečí a na způsob, jak bezpečně padat.
Co vás na parkouru nejvíce přitahovalo?
Samozřejmě hlavně svoboda pohybu. To, že si každý člověk může zvolit cestu, kterou se dá a jakým stylem ji projde. Namotivoval jsem se také díky akčním filmům s herci (např. Jackie Chan), kteří neznají v podstatě žádné hranice (smích).
Kdy jste si při parkouru, jak se lidově říká, nejvíce nabil hubu?
Několik let zpátky jsem se rozhodl naučit se dvojité salto dopředu. Samozřejmě jsem začal bezpečně na trampolíně. Celkem mi to šlo, tak jsem se rozhodl, že si to dám naostro a pořádně. Jak jsem se ale pořádně namotivoval, salto jsem přetočil a místo na nohou jsem skončil krásně přímo na hlavě. Hnul jsem si pořádně krční páteří a problémy s tím mám bohužel dodnes. Naštěstí jsem neměl nikdy nic zlomeného a nebyl jsem na žádné operaci.
Stále žijete v Říčanech u Prahy. Netoužil jste se někdy přestěhovat do naší metropole?
Žiju tam od roku 2002 a Říčany jsou opravdu kousek od Prahy. Na rozdíl od ní jsou klidnější, v Praze je moc lidí a chaos a já, jak jsem neklidný člověk, tak jsem rád, že si můžu vychutnat svůj klid. Zatím o tom tedy opravdu neuvažuju.
Jaká je Praha vašima očima?
Praha je krásné město, jezdím do ní často. Prozkoumávám i pražská místa, která nejsou známá, vybírám si je na sportování i natáčení. Prahu opravdu miluju, protože je to jedno z nejhezčích měst v Evropě.
Když Prahu porovnáte s nějakým ukrajinským velkoměstem, třeba Kyjevem – která z aglomerací je na tom lépe?
V Kyjevě jsem byl teprve před pár lety (úsměv). Praha mi přijde architektonicky mnohem zajímavější než Kyjev a hlavně v Praze na vás dýchne kultura a historie. Kyjev je podle mého soudu modernější město.
Na vašich webových stránkách píšete, že jste youtuber a rebel. Ve světle uplynulých týdnů se dá říci, že jste oboje v jedné osobě… Nicméně – jaký máte nesplněný rebelský sen?
Dávám slovo „rebel“ vždy do uvozovek. Mám rád, když dělám něco, co je na hraně. I parkour je v podstatě sport na hraně a zároveň adrenalin. Ale zase je to sport, který mě baví. Pro spoustu lidí je tento pohyb nepřirozený a zvláštní, i proto si myslím, že se dá říct takový „rebelský sport“ (úsměv). Baví mě i natáčení zajímavých a netradičních videí, která umí překvapit a divák to ocení. Důkazem toho jsou vlastně odběratelé na mém kanálu, kterých je skoro 700 000. Takže asi to mé diváky baví (úsměv). A můj rebelský sen? Já asi nesplněný rebelský sen nemám. Parkour miluju a dělat ho je v podstatě druh rebelství (úsměv).
Nedávno jste rozvířil hladinu internetu tím, že jste v jedné videonahrávce malému chlapci odpověděl, že nemá dostatek peněz na to, aby si koupil tepláky vaší značky. Hned je z toho skandál, byť jste byl jen upřímný. Ale slovy zavátých politiků – jaké jste si vzal poučení z tohoto krizového vývoje?
Takže jen holá fakta. Videonahrávka, která obletěla internet, nebyla celá. Byla vytržená z kontextu a byla to jen diskuze mezi kupujícím a prodávajícím. Nic víc. Uznávám, že to bylo třeba řečeno nevhodně, jako hloupý vtip, nicméně nešlo vůbec o jakýkoliv komentář sociální situace toho chlapce nebo jeho rodiny. Hlavně ve druhé polovině videa, které se už k lidem tak rychle nedostalo, se klukovi hned omlouvám, na otázku normálně odpovídám a uvádím důvody. Děsí mě fakt, že cokoliv vytržené z kontextu může vyvolat až takové vlny nenávisti a zloby. To, že jsem jeden z nejsledovanějších lidí na českém YouTube, mě samozřejmě staví do roviny, že už musím opravdu přemýšlet, co a jak budu vydávat. Beru to jako fakt a velký pocit zodpovědnosti vůči svým odběratelům a fanouškům. To je asi velké poučení pro mě.
Poodhalíte něco z youtuberského zákulisí, o čem se příliš neví či nemluví?
Spíš bych uvedl to, co úplně nechápu. Čím dál víc se na internetu objevují „bulvární“ kanály.. Ale vlastně se ani nedivím. Lidé mají rádi drby, drama.. Nevím proč, ale pro lidi je tohle asi zajímavé. To je mi opravdu líto. A o čem se nemluví? Já jsem sice dostal děti od počítačů k pohybu, ale řeší se cokoliv jiného negativního. A když už se nic nenajde, tak se to aspoň vyrobí. Některé kanály popouzí lidi proti sobě a šíří a dmýchají v nich nenávist. Sám jsem byl svědkem obrovské hádky dětí, kdy každé z nich mělo na sobě merch svého jiného oblíbence a přiznám se, že tolik zloby a nenávisti jsem už dlouho neviděl. Diváci a hlavně děti totiž docela snadno podlehnou a vydávají pak názor někoho jiného za vlastní.
Jaký máte názor na youtubery – vyděrače? Není to tak dávno, co se jeden nepohodl v jedné restauraci v Praze 4 a pak vyzval svoje příznivce, ať podniku na facebooku sníží hodnocení. A jeho „stádo“ to skutečně udělalo. Takové neprofesionální chování youtuberské komunitě nevadí?
Přesně o tomto mluvím. Je to zodpovědnost každého influencera na sociálních sítích, co komunikuje a kam vede své fanoušky. Takový směr se mi naprosto nezdá správný a myslím, že každý by měl mít spíš vlastní hlavu a tvořit si vlastní úsudek. I když chápu, že je pohodlnější si jen cizí názor přebrat, pokládat ho za správný a zachovat se podle něj. Celkově je na internetu a na YouTube množství závadného obsahu. Klasicky se ale chytá jen ta velká ryba, jako to bylo i v mém případě. Když jsem začal natáčet motivační videa, netušil jsem, kam se celá YouTube scéna posune a jsem z toho trošku smutný.
Co myslíte, že bude mladé lidi bavit na sociálních sítích třeba za pět let?
Lidé budou chtít sledovat totéž, co nyní. To, co je baví. Velkým fenoménem je natáčení disstracků jeden na druhého. Ale obecně bych řekl, že to je a bude honba za senzací a čísly za každou cenu. A já můžu za sebe říct, že i moje tvorba za pět let bude opravdu jiná, protože se vyvíjím každým dnem.
Jaké jsou vaše nejbližší pracovní plány?
Chci pokračovat tam, kde jsem začal a kvůli čemu mě diváci a fanoušci mají rádi. Jsem vděčný za to, že jich mám tolik a že jsou v nejtěžších chvílích se mnou, za což jim opravdu moc děkuji. Chci dál natáčet, motivovat, učit… Prostě dělat něco, co má opravdový smysl a hmatatelný výsledek.
Možná jednou se současným způsobem obživy „seknete“ a budete chtít dělat něco jiného. Co by to bylo?
Nemám v plánu s ničím, co dělám s mým týmem, jak říkáte, „seknout“. Jen jsem si vědom toho, že jsem a budu pod strašlivým drobnohledem a kdokoliv se okamžitě bude snažit použít cokoliv proti mně. Já s tím v podstatě i tak nějak počítám. A jak to řešit? Prostě dělat minimum chyb a přešlapů, na což si dám určitě velký pozor.
Prozraďte – jaký typ dívky vás nenechá chladným?
To vám řeknu úplně přesně. Našel jsem ji před sedmi lety a jmenuje se Stáňa (úsměv). Maximálně podporující, vtipná, pozitivní – to vše je ona a moc mi to vyhovuje.
A jak nejraději trávíte volný čas?
Určitě s přítelkyní nebo s rodinou. Výlety a hlavně společné chvíle. A samozřejmě parkour. Někdo si řekne – to je ale práce. Já mám ale velkou výhodu, za kterou jsem moc vděčný, že parkour je zároveň i mým koníčkem.
Pokud byste měl o své osobě natočit výstižné video, o čem by bylo a jak by se jmenovalo?
Tak tohle je naprosto trefná a přesná otázka. Vyšlo video o mně s názvem JÁ JSEM TARY. Takže díky za skvělý dotaz a můžeme čtenáře nasměrovat přímo na můj YouTube kanál, kde video najdou (úsměv) a najdou tam také další díly svých oblíbených, ale i nových sérií.
Taras Povoroznyk alias Tary
narozen 22. 11. 1992 v Ternopilu
vzdělání: středoškolské s maturitou
za největší úspěch pokládá to, že se mu podařilo rozpohybovat masu lidí
svobodný, bezdětný
