autor Jan Bělohubý, foto archiv kapely
Jste z muzikantské rodiny – od kolika let jste sahal tátovi (Jiří Urban st. – s Alešem Brichtou spoluzakladatel a dodnes kapelník Arakainu) na kytaru?
Myslím, že od batolete jsem se tátovi motal kolem jeho kytar a poslouchal, když skládal muziku nebo cvičil. S oblibou říkám, že Arakain je můj další brácha. Vyrůstali jsme s bratrem Štěpánem podle metalových not. Lucce Bílé jsme říkali Teto a všichni ostatní rockoví muzikanti byli strejdové, ať to byli Maťo Ďurinda nebo Petr Janda. Dalším strejdou byl Aleš Brichta, ale ten jako opravdový strýc, protože si vzal sestru mojí maminky. Takže kytara a muzika byla každodenním chlebem.
Někde jsem četl, že váš táta spolu s Alešem Brichtou prý měli první koncert Arakain v roce 1982 v klubu SSM Cíl?
Ano to je pravda, CÍL na Zahradním městě byl opravdu Arakainí premiérou. Dnes je tam obchod oblečením. (smích)
Jaký byl váš další vývoj – směřoval víc k muzice nebo pohybu, kterému jste se věnoval profesionálně?
Napřed to byla liduška a klasická kytara pod vedením Jiřího Vrbíka, který mimochodem stále učí a teď dokonce i moje dva kloučky Jakuba a Matyáše. Což je hrozně vtipný a zároveň příjemný, historie se opakuje. Ale jak šel čas, tak jsem samozřejmě zjistil, že krom kulometů, indiánů, BMX kol a fotbalu jsou i nějaký holky a když mě máma přivedla ke své kamarádce do taneční skupiny, nastaly v mém životě změny. No, a jelikož mě tanec začal bavit a dostala se ke mně přihláška na Konzervatoř, zkusil jsem přijímačky a oni mě přijali. Pak už následovalo 8 let každodenního trénování a výuky u těch nejlepších profesorů klasického baletu u nás. Po absolvování konzervatoře jsem dostal nabídku od Vlastimila Harapese, šéfa baletu, do angažmá Národního Divadla, kterou jsem samozřejmě přijal. Před nástupem se mi ale ještě naskytla možnost odjet na roční stáž do Anglie, tak jsem toho pro své zdokonalení využil. Po návratu domů jsem nastoupil do ND, ale už pod vedením nového šéfa baletu Petra Zusky a tančil na hlavní scéně ND krásných 9 let. Měl jsem možnost tančit s našimi prvními sólistkami jako je třeba Nikola Márová, Tereza Podařilová. Zatančil jsem si hlavní roli Zlatovlásky ve Zlatovlásce (smích) nebo třeba Le Petite Mort od Jiřího Kyliána nebo Carmen od Matse Ekka, či známého a stále vyprodaného Louskáčka. Vůbec jsem měl na jevišti štěstí. Dokonce jsem mohl být na prknech, co znamenají svět, vedle Jiřího Kodeta nebo Aloise Švehlíka. A později na pódiích nahrát několik desek s Alešem Brichtou nebo s Vaškem NOIDem. Hrát s Dymytry dvě tour s Arakainem. Jsem fakt šťastnej a pyšnej.
V Praze žijete od malička. Jaká místa máte spojena se svým dětstvím a dospíváním?
Vyrůstal jsem ve Strašnicích, tam jsem chodil do školy i na fotbal a proháněl své noblesně upravené kolo BMX. Potom chodil na koncerty Arakainu na Barču (KD Barikádníků) a navštěvoval divadlo Járy Cimrmana. A od 5. třídy pak už mě pohltila Státní taneční konzervatoř a své dospívání jsem strávil v úplném centru Prahy v ulici Křížovnická, s výhledem na Pražský hrad. To byly nádherný léta, první cigárka na zadních schodech legendárního Rudolfína a pendlování mezi budovami Konzervatoře se šatnou v budově na Rejdišti s výhledem na známý židovský hřbitov.
V dubnu a květnu budete vystupovat i na open air akcích včetně pražských majáles. Tam byste měli být u převzetí klíčů od Prahy… Co vy, stál byste o to získat na chvíli „klíče“ od metropole a něco tu zlepšit?
To je záludná otázka, protože vždy je co zlepšovat. Nicméně si nemyslím, že bychom tady na tom byli nějak extra špatně oproti jiným světovým metropolím. Já osobně žiju v Praze 10 už malička a řekl bych, že se může řadit k těm zelenějším částem Prahy. Jsem rád, že si naše děti mají kde hrát, kde jezdit na kole nebo stavět bábovky. Za mých mladých let nám muselo stačit jedno pískoviště a pískové hřiště u ZŠ Barikádníků. Dnes je i pro děti lepší vyžití, všude jsou prolejzačky, vtipná a důmyslná dětská hřiště, dětské koutky atd. Na druhou stranu problémy: třeba v mém okolí je opravdu celkem problém s parkovacími místy. Musím se přiznat, nebýt parkoviště nejmenovaného obchodního řetězce, asi snad auto prodám. Další věc jsou popelnice a jejich okolí často nebo ve většině případů přístupné pro bezdomovce. Po náletu těchto nezvaných nákupčích zůstává okolí jako na smetišti a vítr to pak rozfouká po celém sídlišti.
–
Je pravda, že při vystoupeních předvádíte i hvězdy na jedné ruce a s kytarou v druhé?
Ano je tomu tak. K tomu se váže historka z účinkování v Aleš Brichta Bandu, kde jsem hvězdu zkusil poprvé. Bylo to na slovenském festivalu, kde jsme hráli před 12 tisíci lidmi s kapelou Olympic a kluci mě tak vyhecovali, že jsem jí při bubenickém sóle poprvé vyzkoušel s kytarou v ruce! A co se nestalo? Při hvězdě jsem si asi vykloubil rameno, ale jelikož publikum začalo nadšeně burácet, tak jsem jí musel ještě jednou zopakovat a tím jsem si rameno nejspíš vrátil zpět. Diváci byli nadšení, jen já jsem pak týden nemohl pohnout rukou. (smích)
Když to zobecníme – dá se říci, že Dymytry není jen muzika, ale komplexní jevištní show?
Stoprocentně. Chceme dávat svým fanouškům, naší Dymytry rodině, víc než jen přehrávání písniček. Chceme, aby to bylo audiovizuální představení na světové úrovni. Minulý rok se nám podařilo uskutečnit projekt Monstrum a vyprodat s ním Malou sportovní halu v Praze, Forum Karlín a v Ostravě halu Karolína. Byla to speciální pódiová show, ušitá na míru pro oslavy 15 let kapely. Scénu projektoval již zmíněný designér Martin Hruška, který navrhoval velká pódia například pro Leoše Mareše nebo Návrat Lucie v O2 aréně, nebo třeba i pro Madonnu. Jako třešničku na dortu jsme si dovolili pozvat televizního moderátora pana Alexandra Hemalu, který nám namluvil desetiminutový medajlonek o kapele a který se promítal na obří led projekci v rámci večera. Všechny tři koncerty měly neopakovatelnou atmosféru, která je zachycena na dvou DVD. Ty následně vyšly jako příloha velkoformátové fotografické knihy včetně audio CD, plakátu a dokonce i papírové verze naší masky. No, nabušená kniha.
A s tím vlastně souvisí i historie vzniku vašich masek? Tušil jste, že to je image kapely na léta dopředu?
Chtěli jsme se odlišit, to byl hlavní záměr. Nové kapely to mají všeobecně nesmírně těžké v té záplavě zábavy z domova i ze světa. Jen u nás jsou tisíce kapel. První tvář kapely jsem kdysi postavil na výrazném líčení barvami, ale bylo to dost nepraktické. Nebyly moc ideální podmínky v klubech, kulturácích nebo na festivalech. Člověk si neměl kam dojít na záchod, natož se někde umejt. Potom přišel zpěvák s návrhem, proč nevyrobit masky. No, a jelikož jsem v tu dobu ještě působil v Národním divadle, oslovil jsem našeho tehdejšího divadelního maskéra Jakuba Žida a ten myšlenku převedl v život a masky byly na světě. Lidem se tahle image zalíbila. Byli jsme a dodnes jsme fakt ojedinělí.
Co masky jednotlivých členů kapely vyjadřují?
První masky vycházely z mírně hororového hmyzího světa a postupem času se přetvořily až do dnešní podoby, kde se nacházíme někde mezi predátorem, hmyzem a zombie. Prostě samé krásné a romantické atributy. (smích)
Kdo byl váš hudební vzor?
Určitě nás maskované velké kapely také ovlivnily a dodaly i odvahu do toho jít. Nejvíc z nich asi Slipknot, to byl ten největší vzor, co se týká masek. Jinak, jak jsem zmínil, pro mě byli a jsou vzor Arakain, a na čem se shodneme i v kapele, je samozřejmě Metallica, Pantera, z těch novodobých třeba Parkway Drive. Ale po koncertě, když vlítneme do šatny, pouštíme si třeba popovou kapelu Toto, to je velká pohodička.
–
Máte čas zajít do hospody s kamarády?
Tak s kapelou, co roste víc a víc a člověk je více méně celý rok na cestách a v pauzách se snaží být co nejvíc s rodinou, už toho volného času moc nezbývá. A navíc toho pivka si celkem užijeme i na koncertech. Naším partnerem je pivovar Svijany, s kterým jsme vytvořili už čtvrtou generaci vlastních obalů jejich ojedinělého balení plechovkové dvanáctky 450. Nicméně když to jde, rádi s bráchou zajdeme za tátou do jeho rockového klubu Kain na Žižkově. Nebo všichni tři do pivnice U Kašpárka u nás ve Strašnicích na tankovou dvanáctku.
Právě vám začalo české turné, čím bude nové, překvapíte své fanoušky?
My už to máme asi v kapelní DNA stále něčím překvapovat. Řekl bych, že jako jedni z prvních tady u nás, jsme začali tu koncertní prezentaci řešit opravdu do detailů. Když pominu masky, které k nám už za těch 15 let patří, tak je to celková jevištní show naprogramovaná na vteřiny. Jedná se hlavně o počítačem řízená světla a obří LED obrazovky s obrazovými animacemi, které vizuálně dotváří ten někdy až monumentální celek. A vše jsme ještě doplnili čtyřmi velkými automatizovanými rameny se světly, jež nám navrhl Martin Hruška, renomovaný český stage designer. Ramena se pomocí motorů zvedají na povel až do výšky 4 metrů. Scéně věnujeme opravdu hodně práce i financí. Ale aby toho nebylo málo, na novou sezónu jsme připravili opět něco speciálního a tím jsou zbrusu nové masky z dílny Jakuba Grundlera, který má zkušenosti i z několika velkofilmů zahraničních produkcí.
Komu ze stár byste toužili dělat předkapelu, třeba na Strahově (nemyslím Honzu Nedvěda…)
Za mě je to určitě Metallica!
Celý rozhovor na www.nasepraha.cz
**
Medailon
Jiří „Dymo“ Urban ml.
37 let, ženatý, dva synové
Narozen a bydliště: Strašnice
Zakladatel a kytarista kapely Dymytry
Pět nejvýznamnější kapel za 30 le podle Dyma:
- Metallica
- Guns n Roses
- Slipknot
- Pantera
Foto archiv Dymytry a Jiří Urban ml.
-nebo dám jména fotografů podle použitých fotek