Pocházíte, paní Houdová, ze Dvora Králové nad Labem a už v dětství vás silně ovlivnil váš otec, který vás brával do kina. Pamatujete si film, který vás poprvé zasáhl natolik, že jste si řekla: „Toto je moje cesta“?
Ano, mám vzpomínku na můj první film v kině Svět… Byl to film pro mě úplně magický, Dolce vita od Felliniho. Nevím, jestli to byla moje cesta (kterou jsem ještě asi v mém věku neviděla), ale tatínkova cinefilie mě asi k tomu dovedla. On chodil rád do kina, a tak jsem viděla také film Nosferatu a jiné.
Vaším prvním „kontaktem“ s filmem byla účast v komparsu u filmu Hoří, má panenko. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?
Bylo mi 14 let a byla to velká událost. Žila jsem ve Vrchlabí a Miloš Forman přijel natáčet Hoří má panenko. Bylo nás mnoho mladých, kteří jsme byli vybráni abychom tančili jako kompars v tom velkém sále. Na co si nejvíc vzpomínám, to je že Miloš Forman a jeho kameraman Miroslav Ondříček dali vymalovat několikrát ten sál, aby se to konečně oběma líbilo. Byla to otázka škály barev. A my jsme mezitím čekali a byli placení! Ve filmu vidíme tančit jen moji sukni a střevíčky, co jsem si schválně koupila.
Po roce 1968 jste odešla do Belgie. Jaké bylo začínat nový život v cizí zemi?
Nejdříve jsem jela do Paříže se studentským zájezdem, kde jsem zůstala až do února 1969. Vydělávala jsem si trochu peněz jako au-pair, hlídala jsem děti, žehlila a uklízela. Seznámila jsem se v Paříži ve středisku české emigrace Svědectví s Pavlem Tigridem, který mě doporučil do Belgie na stipendium u Patera Pira, který se staral o uprchlíky a který měl prostředky, protože dostal Nobelovu cenu za mír. Jeho prostřednictvím jsem dostala stipendium v Belgii a také byt u jedné učitelky v Bruselu. Vystudovala jsem na filmové škole INSAS a hned jsem začala stříhat, později režírovat filmy. Začátky byly tuhé, neboť jsem neuměla vůbec francouzsky, tak jsem chodila do Filmotéky a učila se francouzštinu z filmových titulků…
Jak vás formovalo studium na bruselském institutu INSAS a čím se belgické filmové prostředí tehdy lišilo od československého?
INSAS byla škola velice pokroková, měli jsme výborné profesory, hlavně filmaře z Francie, například Ghilaina Cloqueta, který pracoval s Robertem Bressonem, ale také například Belgičana André Delvaux, který se proslavil mnoha filmy v zahraničí. Jeho filmy Muž s oholenou lebkou nebo Jeden večer, jeden vlak vyzařují ten belgický, pochmurný a surrealisticky svět. Jelikož jsem odjela velice mladá, nemohu porovnat obě filmová prostředí. Já jsem se v Praze chtěla přihlásit na Filmovou školu v Čimelicích, ale nevzali mě kvůli špatnému kádrovému posudku…
Jak jste vnímala český exilový kulturní život v Bruselu v 70. a 80. letech minulého století?
Je nutné říct, že jsem byla skoro 10 let v Belgii “réfugiée politique”, a že jsem tím pádem neměla absolutně žádný kontakt s českým exilovým kulturním životem. Žila jsem v určité úzkosti… Byl tam krajanský spolek, do kterého jsem nechodila ze strachu, že tam budou nějací donašeči, neboť jsem v mé zemi byla odsouzena na 9 měsíců vězení za opuštění republiky… Ale měla jsem ze školy přátele mnoha národností, a také za manžela Čecha, který studoval architekturu v Bruselu.
Organizovala jste festival českého filmu v Bruselu. Jak české filmy vnímalo belgické publikum?
Neorganizovala jsem ten festival, ale podílela jsem se na tom. České filmy byli velice navštěvované a milované, hlavně filmy Miloše Formana, ale také Jaromila Jireše, Věry Chytilové, Jiřího Menzela a Juraje Herze. A když jsem žila v Bruselu, tak mě tam brzy uvítala Retrospektiva českého filmu v Národní královské Filmotéce!! Tak jsem viděla filmy, které byly stále v republice zakázané… a nepotřebovala jsem titulky. Udělala jsem si svoji osobní českou filmotéku! Všechna přestavení byla vyprodaná, ale já měla volný lístek, protože jsem pomáhala Filmotéce překládat titulky němých českých filmů. Nezapomenu nikdy na film Zdenka Sirového Smuteční slavnost a film Drahomíry Vihanové Zabitá neděle…
Vaše dokumenty často propojují osobní pohled se společenskými tématy. Podle čeho si vybíráte náměty?
V roce 1977 jsem natočila film o uruguayské emigrantce v Paříži, která skládala hudbu, spolupracovala s Pierre Henrim, slavným skladatelem elektro-akustické hudby a také trpěla tím steskem, jako já – po své rodné zemi, “Renée Pietrafesa dirigeante d’orchestre”. Ona měla problémy, aby řídila, jakožto žena, orchestr v Paříži. Vypráví ve filmu, jak si musela hledat autoritu…
Co mě pak nejvíce zajímalo v 80. letech, to byl osud mých kamarádů Čechů v Belgii (a také můj) vzhledem k exilu, životu v cizině a smutku ze vzdálenosti, která byla mezi Belgií a naší republikou. Ten film se jmenoval Na Západ aneb hrdost českého krystalu. Ten stejný námět jsem zopakovala později, když jsem ty stejné kamarády z filmu Na Západ následovala do jejich rodných krajů v republice, po 90. roce minulého století. Ten film se jmenoval Závorka anebo Návrat do vlasti. Mezitím jsem natočila film Portrét skupiny s dalekohledem, který se odehrával v Bruselském planetáriu-observatoři, kde staří astronomové sní o objevech asteroidu na bruselském nebi. Ale oni už vlastně nic nemohou vidět, jelikož to nebe je úplně zatažené kvůli znečistění vzduchu. A na pozorování musejí jezdit až do Chile… Byl to humorný film o snech, které se snažíme uskutečnit. Výběr mých námětů byl vždy dost intuitivní, ale samota lidí v exilu je vždy můj první podnět k filmovému zamyšlení… Jako můj film Mluvte s nimi, který zpovídá tři generace žen: babičky, matky a dcery ze tří rozdílných národů – vietnamského, španělského a kosovského, žijících v Belgii.
Spolupracovala jste s významnými tvůrci, například s Věrou Neubauerovou. Která spolupráce byla pro vás klíčová?
S Věrou Neubauerovou jsem pracovala jako střihačka na jejich prvních dvou filmech, v době, kdy jsem žila jeden čas v Londýně. Jsme stále ve styku jako přítelkyně. Vždy jsem ji obdivovala, její práce jsou tak vynalézavé a zároveň humorné. Je to pro mě jedna z největších autorek animovaného filmu.
Jste režisérka, střihačka, skriptka i pedagožka. Jak vás jednotlivé role obohacují a mění váš pohled na film?
Od roku 1985 až do roku 2021 jsem učila ve třech filmových školách, v Bruselu: INSAS, IAD, a v Marrákeši (ESAV). Učila jsem střih a zkušenost s mladými studenty byla obohacující. Sledovat jejich úspěchy a neúspěchy a jejich vývoj vás nutí k určité skromnosti a možnosti se stále přizpůsobovat jejich pohledu na společnost, na řemeslo a na filmovou tvorbu. A to mě velice obohatilo. Ale byl velký rozdíl mezi studenty z Bruselu a z Marrákeše. Cítila jsem mnohem větší zájem a větší motivaci u studentů v Marrákeši, neboť sociální podmínky nejsou stejné. Někteří studenti v Marrákeši neměli ani peníze na to jít do kina, všechny filmy viděli jen na DVD nebo na sítích. Často dojížděli do školy autobusem ze vzdálených vesnic. Naopak evropští studenti si časem myslí, že už všemu rozumějí a mají míň trpělivosti se podřídit určitým požadavkům, které si profesor myslí, že pro ně jsou důležité.
Dnes žijete v Bruselu, ale často se vracíte do Prahy. Jak byste popsala kulturní a filmovou atmosféru těchto dvou měst?
Musím vás opravit, už dva roky žiji v Praze, v Praze 7, a do Bruselu jezdím čas od času navštívit moji vnučku a její rodinu. Mám tam také přátele především okolo filmu, se kterými jsme zůstali jsme ve styku. Kulturní a filmová atmosféra je v obou městech velice podobná, jsme v Evropě a kultura je jedna z kategorií, která nemá hranice, takže když jedu do Bruselu, tak tam vidím často filmy nebo výstavy, které pak přijdou také do Prahy nebo naopak… Ale co se tyče alternativních událostí, například ateliéry, divadelní stáže a celá tvorba underground je (mám dojem) bohatší a aktivnější, vice pestrá, v Praze. V Bruselu je problém toho rozdělení mezi Flámy a francouzsky mluvícím Bruselem. Flámská tvorba je ukryta na jejich zemi, takže to nemohu posoudit do hloubky. Nemluvím flámsky a žiji v Bruselu ve francouzské čtvrti.
Co mají podle vás Praha a Brusel společného a v čem by se naopak Praha mohla inspirovat?
Jak jsem říkala, žijeme ve dvou evropských státech a ten život je skoro, i sociálně, velice podobný. V čem by si Brusel mohl vzít příklad od Prahy, to je místní doprava! Úplně žasnu, když vidím, že mi v Praze tramvaj přijede na minutu přesně podle rozvrhu, síť dopravy je ohromná a všude se dá dostat rychle a bez čekání. V Bruselu čekáte na autobus nebo tramvaj dlouho a často skoro v beznaději. Jen metro je spolehlivé.
Kde v Praze bydlíte a proč jste si zvolila právě tuto čtvrť?
Od roku 2023 žiji v Holešovicích blízko Veletržního paláce a našla jsem zde byt s pomocí jedné kamarádky, která zde taky bydlí. Když jsem jezdívala do Prahy v devadesátých letech, spala jsem u ní a tu čtvrt jsem si zamilovala. Je zde klid, Stromovka a zároveň všechny možné tramvaje a metro Vltavská.
Které části Prahy nejraději ukazujete zahraničním přátelům?
Praha je pro mě stále tak mysteriózní, jako před dvěma lety, když jsem se sem znovu přistěhovala! Ačkoliv dobře znám centrum a Holešovice, stále se snažím objevit nové čtvrtě a objevovat nová místa pro mě méně známá. Například starý Karlín a Žižkov, kde jsou nádherné procházky. Ale když přijedou kamarádi z Belgie, nejdříve jdeme na Hrad, pak na Kampu, pak na Václavské náměstí, a pak určitě na Letnou ke stadionu Sparty! Pak je provázím do uliček okolo Staroměstské radnice, a pak samozřejmě Belgičani chtějí absolutně navštívit ty pražské pivovary a pít české pivo. Oni mají také rádi pivo… Je to dost klišé, za 4 dny stačíme navštívit také krásné ulice okolo Letné, Dejvice a Vinohrady. To zaleží také na tom, co přátelé upřednostňují, jaké jsou jejich zájmy. Praha má mnoho skvostů ve všech podobách. Ale v Bruselu jsou také krásná místa – Grand Place, Atomium, města jako Gand a Bruggy. Žila jsem v Bruselu víc než padesát let, mám to město také velice ráda.
,,Nejzásadnější film mé skromné filmové tvorby je ten, který právě dokončuji… Je to film o mém stárnutí, o stárnutí mého mozku. Bloudím po Praze, bloudím v mém bytě. Rozhodla jsem se vyhledat bývalé kamarády a kamarádky. Pokládám jim otázku o stárnutí, o paměti... “
Ve vašem dokumentu La Parenthèse et le retour en Bohême jste se vrátila ke svým kořenům. Co pro vás tento film znamenal osobně?
V dokumentu Závorka a návrat do vlasti se seznamujeme s příběhy jednotlivých osob žijících v Bruselu, kteří se pouze čas od času vracejí na návštěvu příbuzných a míst svého dětství. A dobrovolně tak přijímají roli turisty ve vlastní zemi. Ve filmu často zazní otázka, kam se sami tito lidé po letech strávených v exilu řadí, zda se cítí víc Čechy nebo Belgičany. Film tak dává nahlédnout do různých osobních tragédií exilu. Příběhy propojuje zejména motiv narušení životů komunistickým režimem a emigrací, jak u těch, kteří odjeli, tak u rodin a přátel, kteří zůstali. Vyprávím zde také svůj osobní příběh. Závěr mého filmu vyznívá existenciálně, kdy na konci konstatuji, že žádné zakončení osobní zkušenosti s exilem nenacházím, a nechávám tak tuto „závorku“ svého života otevřenou.
Který ze svých filmů považujete za nejzásadnější a proč?
Nejzásadnější film mé skromné filmové tvorby je ten, který právě dokončuji… Je to film o mém stárnutí, o stárnutí mého mozku. Bloudím po Praze, bloudím v mém bytě. Rozhodla jsem se vyhledat bývalé kamarády a kamarádky. Pokládám jim otázku o stárnutí, o paměti… Snažím se znovu objevovat místa Prahy, která jsem znala dřív. Jak nás paměť klame! Mnoho se změnilo. Výsledkem těch rozhovoru s kamarády a kamaradkami je, že se začnu sama zpovídat. Rozhodnu se zajet do Dvora Králové, mého rodného města, kde se udála jedna důležitá událost v mém životě. Můj film je váhavá cesta do mé paměti, zamyšlení o duši která nemá zábrany, může pokračovat snít, pozorovat, co se děje na Zemi. Točila jsem skoro rok, a nyní střihač Šimon Špidla pracuje na konečné verzi filmu. Zbývá míchat zvuk a dokončit práci. Film mi přinesl mimo jiné zde v Praze novou přítelkyni, Editu Kainrathovou, kameramanku, která krásně natočila obraz filmu, a věrně mě celý rok podporovala. A také nového kamaráda, Leona Matrase, který ve svém studiu Taurus založil a opatroval s velkou laskavostí mých 18 hodin hrubého materiálu. Co mi tento film přinesl? Vědomí důležitosti solidarity, váhy přátelství a konec samoty.
A nakonec – jak nejraději odpočíváte a dobíjíte energii?
Nejdůležitější pro mě je si zachovat smysl pro humor: sklenička vína s kamarády a kamarádkami = 5 nových neuronů, výstava = 8 nových neuronů, kino = 20 nových neuronů, divadlo = 20 nových neuronů, túra pěšky 10 kilometrů = 30 nových neuronů, procházka v lese = 50 nových neuronů, poslouchat písničky Suchého a Šlitra = 150 nových neuronů!
Děkuji Vám za rozhovor.
