Ještě před několika lety nám bylo často vysvětlováno, že mladá generace bude automaticky liberálnější, stále více „evropská“ a že národní stát pro ni bude postupně ztrácet význam.
Jenže realita začíná vypadat jinak.
V Sasku-Anhaltsku získala AfD 43,8 procenta hlasů, zatímco CDU skončila na 17,2 procenta. Volební účast dosáhla 77,8 procenta. AfD přitom mimořádně bodovala také mezi mladými – podle povolebních průzkumů byla nejsilnější i mezi nejmladšími voliči.
To je podle mě jedna z nejzajímavějších politických zpráv současné Evropy.
Nálepky přestávají fungovat
Zemská organizace AfD v Sasku-Anhaltsku je tamním úřadem na ochranu ústavy klasifikována jako prokazatelně pravicově extremistická. Ostatní velké německé strany vůči AfD dlouhodobě udržují takzvanou politickou „protipožární zeď“ a odmítají s ní spolupracovat. Přesto strana získala téměř 44 procent hlasů.
Co nám to říká?
Podle mě především to, že politické nálepky na velkou část společnosti přestávají fungovat. Pokud člověku několik let říkáte, koho nemá volit a který názor je už za hranicí přijatelnosti, zatímco jeho vlastní zkušenost mu říká něco jiného, začne se nakonec rozhodovat sám.
A přesně to je podstatou demokracie.
Nemusíme souhlasit se vším, co AfD prosazuje. Ale téměř polovinu voličů nelze jednoduše odepsat jednou nálepkou. Politik by se měl především ptát, proč mu tolik lidí přestalo věřit a proč hledají změnu jinde.
Něco podobného jsme zažili i u nás
Také SPD se v České republice objevovala ve zprávách ministerstva vnitra o extremismu a předsudečné nenávisti. Hnutí se proti tomu obrátilo na soudy.
V letošních sporech Obvodní soud pro Prahu 7 opakovaně konstatoval, že ministerstvo vnitra zařazením SPD do příslušných zpráv porušilo její práva. Tato rozhodnutí však zatím nejsou pravomocná. V jednom z případů soud uvedl, že z předložených důkazů bylo možné za předsudečně nenávistné označit pouze dva výroky z posuzovaného období.
Pro mě z toho plyne jednoduché poučení.
V demokracii nemůže o přijatelnosti politické strany rozhodovat politická nálepka. Rozhodují voliči, zákony a nezávislé soudy.
Mladí chtějí něco úplně normálního
Právě výsledek mezi mladými považuji za nejzajímavější část německých voleb.
Možná jsme si příliš dlouho představovali mladého Evropana podle určité šablony. Jenže mladý člověk řeší především vlastní budoucnost. Bude mít na bydlení? Dokáže založit rodinu? Bude mít dobře placenou práci? Bude se ve svém městě cítit bezpečně? A bude se mít díky vlastnímu úsilí jednou lépe než jeho rodiče?
To jsou naprosto legitimní otázky.
Stejně jako není nic špatného na tom, když je mladý Čech hrdý na svou zemi. Národní hrdost není extremismus. Je přirozené mít rád svoji zemi, její historii a kulturu a chtít je předat vlastním dětem.
Evropa nemůže být projektem zákazů
Evropská spolupráce má smysl tam, kde evropským zemím pomáhá. Neměla by se ale měnit v systém, v němž občané získávají pocit, že o stále větší části jejich života rozhoduje někdo daleko od nich.
Green Deal, emisní povolenky ETS2, migrace nebo další regulace nejsou abstraktní bruselská témata. Jejich dopady se mohou promítat do cen energií, dopravy, bydlení i fungování evropského průmyslu.
Pokud lidé nabudou dojmu, že je politická reprezentace neposlouchá, začnou hledat někoho jiného.
A volby v Sasku-Anhaltsku ukázaly, jak silná taková reakce může být.
Budoucnost není permanentní strach
Podobnou změnu začínám vnímat také v České republice.
Setkávám se s mladými lidmi, kteří nechtějí slyšet, že jejich budoucností musí být stále dražší bydlení, další regulace a nejistota, co všechno bude za deset nebo dvacet let zakázané či nedostupné.
Chtějí pracovat, slušně vydělávat, mít vlastní bydlení, založit rodinu, vychovávat děti a žít v bezpečné zemi. Chtějí mít možnost něco vytvořit a vědět, že jejich práce a schopnosti mají smysl.
To není radikalismus. To je normální lidská touha po dobrém životě a budoucnosti.
Časy se mění
Výsledek v Sasku-Anhaltsku proto nevnímám pouze jako vítězství jedné německé strany. Vidím v něm širší zprávu.
Lidé jsou ochotnější zpochybňovat politické škatulky a rozhodovat se podle vlastní zkušenosti. A mladá generace v tom není výjimkou.
Evropa se mění. A možná se znovu učí něco, co by mělo být samozřejmé: že demokracie znamená také právo odmítnout dosavadní směr, chtít změnu a být hrdý na vlastní zemi.
Budoucnost patří mladým. A oni si stále hlasitěji říkají, jakou ji chtějí mít.
Milan Urban, předseda zastupitelského klubu SPD na MHMP a kandidát na primátora
