O dostupném bydlení se dnes mluví téměř neustále. Jenže pod slovem „dostupné“ si každý představuje něco trochu jiného.
Pro mladého člověka může znamenat byt, na který vůbec dosáhne s hypotékou. Pro rodinu dostatečně velké bydlení za cenu, která nespolkne většinu příjmů. A pro člověka, který na hypotéku nedosáhne nebo se kvůli ní nechce zadlužit na desítky let, může být řešením kvalitní nájemní bydlení.
Právě nájemní bydlení bude podle mě v Praze stále důležitější.
Devadesátá léta se už opakovat nebudou
Musíme si přiznat jednu věc. Situace z devadesátých let, kdy proběhla rozsáhlá privatizace bytového fondu a řada oprávněných nájemníků mohla získat bydlení za podmínek, které byly z dnešního pohledu mimořádně výhodné, se už opakovat nebude.
Dnešní mladá generace startuje v úplně jiné situaci. Ne každý člověk ve třiceti letech má příjem a naspořené peníze, které mu umožní vzít si několikamilionovou hypotéku. To ale neznamená, že nemá mít možnost slušně bydlet a založit rodinu.
Chceme levnější byty? Musíme je také nechat stavět
Praha potřebuje stavět, ale současně se proti nové výstavbě často zvedne odpor právě ve chvíli, kdy má vzniknout někde konkrétně.
Rozumím člověku, který nechce přijít o výhled z okna nebo má obavu z dopadů nového projektu na své okolí. Lidé mají právo se ptát a hájit prostředí, ve kterém žijí.
Pokud se ale stavby na dlouhé roky zaseknou v námitkách, odvoláních, peticích a sporech, má to svoji cenu. Příprava se prodlužuje, náklady rostou a nakonec se promítnou i do ceny bydlení.
Nemůžeme si stěžovat na nedostatek bytů a zároveň odmítat téměř každý nový dům.
Nejdřív musíme vědět, kdo v nových domech bude žít
Stejně špatná by ale byla opačná cesta: povolit co nejvíce bytů a všechno ostatní začít řešit až ve chvíli, kdy jsou domy hotové.
Každá tisícovka nových obyvatel znamená další děti ve školkách a školách, pacienty u lékařů, cestující v MHD i auta v ulicích. Znamená také větší nároky na veřejný prostor a další služby.
Na Praze 13 proto dlouhodobě sledujeme demografický vývoj a počty obyvatel. Kapacity škol a školek nemůžeme začít řešit až ve chvíli, kdy před jejich dveřmi stojí rodiče s dětmi a není je kam umístit. Stejně dopředu musíme přemýšlet o zdravotní péči a další vybavenosti.
Příprava nové školky nebo polikliniky může trvat čtyři roky i déle. A pak ještě musíte zajistit peníze na samotnou stavbu.
Demografická křivka je proto pro starostu stejně důležitá jako stavební mapa.
Developer nemá být nepřítel
Často slyším jednoduché dělení: na jedné straně město a jeho obyvatelé, na druhé developer. Takto podle mě moderní město fungovat nemůže.
Developer přichází se svým podnikatelským projektem. Úkolem radnice je vyjednat, aby se spolu s ním rozvíjelo také jeho okolí a aby se na tom investor odpovídajícím způsobem podílel.
Proto se na Praze 13 snažíme, aby byl developer partnerem, nikoli nepřítelem. Aby jeho zájem nekončil na hranici pozemku, ale počítal také s tím, jak projekt ovlivní místo, ve kterém už dnes lidé žijí.
Myslím, že právě na Třináctce se nám tento přístup daří.
Rozvoj znamená dívat se dopředu
Praha se nemůže přestat rozvíjet jen proto, že růst přináší nové nároky. Musí je ale umět předvídat dřív, než se z nich stanou problémy.
Právě v tom podle mě spočívá rozdíl mezi samotnou výstavbou a skutečným rozvojem města.
Dobrá radnice se nepozná podle počtu jeřábů na obzoru. Pozná se podle toho, zda je připravená na lidi, kteří se do nových domů nastěhují.
David Vodrážka, starosta městské části Praha 13
