V pátek a v sobotu půjdeme v Praze k volbám. Budeme rozhodovat o zastupitelstvech městských částí i o složení pražského magistrátu, v některých obvodech také o senátorech. A čím víc se blíží okamžik, kdy se otevřou volební místnosti, tím odvážnější plány kolem sebe slyšíme.
Města a městské části by podle mě měly jít v ekologických opatřeních příkladem. Jenže nestačí něco označit za zelené a získat na to dotaci. Musí to fungovat v běžném provozu a dávat smysl i ekonomicky. Právě podle toho se snažíme rozhodovat na Praze 13.
Nové technologie jsem vždy podporoval. Radnice se nemá bát pokroku a nemá zůstat stát někde v minulém století. Umělá inteligence nám může pomoci zrychlit práci, ušetřit peníze a zbavit lidi zbytečné administrativy. Jenže existuje hranice, za kterou bychom podle mě jít neměli. Radnice není e-shop ani automat. Je to místo, kam přichází člověk se svým problémem. A tam musí na druhé straně zůstat člověk.
Načítaní obsahu...
Když se řekne kvalitní škola, každý si možná představí něco jiného. Pro mě je její základ poměrně jednoduchý. Škola má děti především dobře připravit na život. Má je naučit číst, psát, počítat, dobře se vyjadřovat, domluvit se v cizím jazyce a dát jim všeobecný přehled. Stejně důležité ale podle mě je, aby se děti naučily spolupracovat, respektovat druhé, převzít odpovědnost a fungovat ve společnosti.
Praha potřebuje nové byty. Samotná výstavba ale bytovou krizi nevyřeší, pokud město nebude současně připravené na tisíce nových obyvatel a jejich každodenní život. Rozvoj města podle mě není soutěž v počtu postavených domů. Je to schopnost plánovat několik let dopředu.
Čtyři roky se mohou zdát jako dlouhá doba. V komunální politice ale někdy utečou dřív, než se vůbec poprvé kopne do země. Nevolám po prodlužování volebního období. To vůbec ne. Jen po letech na radnici dobře vím, jak dlouhá cesta vede od dobrého nápadu k hotové škole, školce nebo parkovacímu domu.
Pro mě má každá městská část svůj vlastní příběh. Některé se vyvíjely stovky let, jiné vznikaly postupně a organicky. A pak je tu Praha 13 — místo, které se během několika málo let proměnilo z malých Stodůlek v plnohodnotné město. Tahle dynamika, ten obrovský skok, je něco, co nás dodnes odlišuje od ostatních městských částí. A právě proto je pro nás tak důležité mít jasnou identitu.
Když se bavíme o sousedství, lidé mají pocit, že se svět strašně změnil. Podle mě ne. Základní pravidla jsou pořád stejná — a vlastně platí úplně stejně jako v manželství. Pokud má vztah fungovat, potřebujete respekt, toleranci, odpovědnost a nadhled. Bez toho se soužití rozpadne, ať už sdílíte domácnost, nebo jen společnou chodbu.
Podpora místních podnikatelů není jen o ekonomice. Je to o životě v městské části, o vztazích, o tom, že se lidé znají jménem a vědí, kdo za nimi stojí. Když fungují lokální firmy, funguje i každodenní život — od služeb až po veřejný prostor.
Načítaní obsahu...
Lidé chtějí vědět, co se v jejich městské části děje, a mají na to plné právo. Ne každý má čas sledovat všechny kanály, ne každý se orientuje v technických dokumentech a ne každý ví, kde přesně informace hledat.
Když se dnes bavím s lidmi na třináctce o tom, jak tráví volný čas, je vidět, že se jejich návyky po covidu opravdu proměnily. Někteří zlenivěli — to je prostě realita. Ale zároveň vznikla velká skupina lidí, kteří si zvykli být venku. Na kole, při běhu, na procházkách. A já to vidím všude: v Centrálním parku, na stezkách, na hřištích. Lidé začali brát volný čas vážněji. Ne jako něco, co „možná vyjde“, ale jako součást života.
Dobrá radnice není o oceněních ani o moderní budově. Poznáte ji podle toho, jak se k vám chová, když něco potřebujete.
Zeleň není výdaj, který se musí nějak přežít v rozpočtu. Je to investice. Investice do kvality života, do zdravého města, do toho, aby se nám tady žilo dobře i za dvacet let. A Praha 13 je toho důkazem.
Parkování v Praze se změnilo v politickou přestřelku, která často míjí realitu. Pokud ale chceme, aby město fungovalo, musíme přestat malovat čáry a začít stavět místa, kde lidé skutečně zaparkují. Bez toho se nikam nepohneme.
Sídliště už dávno nejsou místem, kterému bychom se měli vyhýbat pohledem. Naopak — jsou to živé čtvrti plné lidí, kteří tu mají své domovy, vztahy i každodenní rytmus. A právě díky nim se z někdejších „paneláků“ stala místa, která mají budoucnost.
Načítaní obsahu...
Dnešní rodiče přistupují k výchově i k životu v městské části mnohem aktivněji než generace před nimi. Očekávají prostředí, které jejich dětem nabídne bezpečí, kvalitní zázemí a reálné možnosti rozvoje. To všechno klade na radnici nové nároky — od školství až po veřejný prostor.
Bezpečí je pro většinu z nás úplně základní věc. A každý si pod ním představí něco trochu jiného.
Když jsme před dvěma měsíci dokončili rozsáhlý průzkum mezi tisícovkou obyvatel Prahy 13, potěšil mě jeden zásadní údaj: 89 procent lidí je spokojeno se životem v naší městské části. To je výsledek, který se v Praze nevidí často — a který zároveň zavazuje.
Stárnutí společnosti není hrozba. Je to realita, na kterou musíme reagovat — a zároveň příležitost, jak posílit soudržnost v naší městské části. Díky modernímu zdravotnictví a lepšímu životnímu stylu se lidé dožívají vyššího věku. A je na radnici, aby dokázala vytvořit prostředí, kde mohou žít aktivně, bezpečně a s respektem.
Poslední roky nám připomněly jednu důležitou věc: že i velké město může zůstat vesnicí v tom nejlepším slova smyslu. Praha 13 je toho krásným důkazem. Žije tu spousta lidí, kteří se nezajímají jen o sebe, ale o místo, kde žijí. A díky nim má třináctka energii, která se nedá koupit ani naplánovat.
Kdo někdy žil se psem, ví, že vztah se zvířetem člověka naučí víc, než by čekal. Nejen hezkým okamžikům, ale i tomu, že některá rozhodnutí je potřeba dělat s ohledem na druhého — a ne jen podle toho, co by se líbilo nám.
Načítaní obsahu...
Udržet městskou část čistou není jen o úklidových týmech a technice. Je to každodenní zápas s tím, jak se v ulicích chováme. A dokud se nezmění naše vlastní návyky, bude radnice vždy jen dohánět to, co po nás zůstane.
Někdy stačí pár hodin cesty, abychom si připomněli, že dovolená není o kilometrech, ale o lidech, se kterými ji trávíme. Česko je možná malé, ale umí nabídnout víc, než si často připouštíme. A zároveň žijeme v době, kdy můžeme vyrazit kamkoli, pokud nám to peněženka dovolí. Svoboda volby je možná to největší bohatství, které v cestování máme.
Práce starosty se za posledních dvacet let změnila víc, než si většina lidí uvědomuje. Dřív, když měl člověk problém, musel se zvednout, napsat stížnost, vytisknout ji, podepsat a dojít s ní na poštu. Byla to věc, kterou si člověk rozmyslel.
Když sleduji, jak děti tráví čas venku, ve školách nebo na hřištích, uvědomuji si, jak moc se svět za poslední roky změnil. Dnešní generace má spoustu možností, ale zároveň méně přirozeného pohybu. A právě proto je pro mě téma sportu tak důležité — nejen jako starostu, ale i jako rodiče.
Bavím se s rodiči a často od nich slyším obavy z toho, jak moc jsou dnešní děti na mobilech. A rozumím tomu. Je to něco nového, něco, co jsme my sami v dětství neznali. Ale zároveň vidím, že digitální svět je pro dnešní generaci prostě přirozený. Stejně jako pro nás byly knížky, hřiště nebo televize.
Když se zastavím na ulici a poslouchám, co lidé v Praze 13 řeší, vidím, jak se náš každodenní život proměňuje. A právě o těchhle tichých, obyčejných změnách se chci podělit i s vámi.
