Jak se Vám, pane Lněničko, líbí role Jiřího v tomto filmu a v čem Vás tato role obohatila?
Zatím mě obohatila setkáním se s lidmi. V první řadě budu jmenovat paní režisérku, Zuzanu, kterou jsem předtím neznal, nepracoval jsem s ní nikdy, jsem za to teď rád. A potom kolegové, se kterými se znám a pracoval jsem s nimi, dále kolegové, se kterými se znám, ale nepracoval jsem s nimi, a poslední kolegové, se kterými jsem se ani neznal, ani s nimi zatím nepracoval. Takže nejvíce mě role obohatila setkáním s těmito lidmi.
Jsme na zámku Luka nad Jihlavou, v krásném prostředí. Přispívá toto místo k atmosféře natáčení?
To si myslím, že ano, protože tento film je tak koncipovaný, odehrává se víceméně na jednom místě. Je to takové domácí prostředí a my máme hrát, že se tady velice dobře známe a vyrůstali jsme tady. I když občas musím dojet do Prahy a přespáváme v Jihlavě, pěkně se to tady zabydlelo. Myslím si, že tomu filmu tato atmosféra velmi pomáhá. Může být pro diváky tak více uvěřitelný.
Jak toto natáčení časově zvládáte? Hrajete v Praze v divadlech.
Naštěstí jsem neměl moc představení. Ale jinak je to skutečně časově náročné.
Natáčení tohoto filmu má trvat tři týdny až měsíc.
Ano, i když ne každý den. Takže se to takto nahrnulo a skončí to brzo. Jak jsme tady pohromadě, tak se můžeme koncentrovat jen na jednu práci a nemusíme se rozptylovat jinými pracemi. To je plus. Právě ta vzdálenost je výhoda, že vypadnete ze svého komfortního života a nemusíte nic dalšího řešit.
Je tady hodně práce? Natáčí se denně hodně obrazů?
To bych neřekl. Myslím, že jsou projekty, na kterých se točí daleko rychleji. Tady se naštěstí točí pečlivěji. Mám pocit, že se nemusí pospíchat.
Takže se nepřepisují části scénáře na poslední chvíli?
Ne, to určitě ne.
V současné době běží v televizi 2. série minisérie Metoda Markovič, tedy Metoda Markovič: Straka. Jaké máte reakce na první i na tuto druhou sérii?
Na tu první sérii byly reakce nádherné. Už jsou to tři roky, co jsme to natočili, a od premiéry uběhly roky dva a pořád to má nějaké dozvuky. To je hrozně hezké. A ta druhá série je velice čerstvá, venku jsou tři díly, když se tady spolu bavíme.
Sám jsem ještě neviděl celou sérii, takže i já na to ještě čekám a dělám si na to postupně úsudek. Zatím byly hezké ohlasy, co jsem tak zaslechl, ale šestidílný seriál se má hodnotit jako celek. To si myslím, že se až pak dá objektivně zhodnotit.
Jak jste vnímal výměnu režiséra v této druhé sérii?
No, na začátku to byl trošku šok. Ale všechno jsme si vysvětlili, povídali si o tom, probrali. A já nabídku přijal. Takže ve chvíli, kdy jsem začal natáčet tuto druhou sérii, bral jsem to jako novou práci a nebylo už proč a nač se ptát. Kluci byli skvělí a jsem velmi rád, že jsem to s nimi dělal, že jsem je poznal. Uvidíme až to bude celé venku, jaký do toho vtiskli svůj rukopis. Na to jsem zvědavý a těším se. Práce na place byla celkem běžná, ty prostředky, kterými oni pracují, jsou možná trošku rozdílné než u Pavla, ale cíl byl stejný – snažit se to natočit poctivě, co možná nejvíce podle jejich představ. A oni to měli také těžké, protože dostali nás, postavy z první série. A ty už byly dané. Oni si mohly vybrat jenom nové postavy.
A u první série jste se změnil i fyzicky, přibral jste deset kilo. U druhé to asi bylo stejné.
Ano, úplně stejné jako u první série.
Jak se to dá zvládnout, takto přibrat, ubrat a zase po čase přibrat?
Tak zatím se to zvládlo. Zatím to jde, tak je to dobré.
Na co naše čtenáře můžete pozvat? Co a kde hrajete, nebo budete hrát?
V divadle? No, určitě bych je pozval do divadla v Celetné, které je moje domovské divadlo. Tak tam hraji pořád starší věci, jako Osiřelý západ a Jonáš a tingl-tangl. A teď tam zkouším novou věc – Fyzikové. Další novou věc zkouším také v Celetné, ale pod jiným divadlem, pod divadlem Verze. Hraji pořád inscenaci Lež a v dubnu bych měl v Celetné zkoušet novou inscenaci Zrcadlový efekt, která bude mít premiéru na konci dubna.
Bydlíte v Praze. Jaké části Prahy máte rád? Kde v ní relaxujete, nebo kde nabýváte energii?
Má rád Prahu celou. Jsem naplavenina, pocházím z Litomyšle, ale v Praze už žiji v podstatě skoro třicet let. Když jsem byl ještě na kolejích, tak jsem velmi rád jezdil po Praze v MHD, třeba na letiště, nebo chodil pěšky. Naučil jsem se ji znát celou. Prahu mám velmi rád, bydlím v centru, i ty divadla jsou v centru. Takže si občas musím uvědomit, jaké mám štěstí. Turisté za tím jezdí, aby to viděli, a já se tam běžně pohybuji. Mám tedy rád historické centrum, ale také mám rád Letnou a Stromovku atd.
,,Mám rád historické centrum Prahy, ale také mám rád Letnou a Stromovku.“
A co naopak nemáte na Praze rád?
Zácpy. Ale, kde nejsou, že? Jak jsem říkal, že jsem z Litomyšle, tak projet Litomyšlí je někdy složitější, než projet Prahou… Nemám také rád hlučnost a množství turistů. Někdy vidím agresivitu, poházené elektrokoloběžky a další věci, ty mě trošku štvou.
A na závěr, co byste popřál lidem, kteří začínají svoji hereckou dráhu, ať už třeba v ochotnických divadlech, nebo studentům DAMU?
Aby je to bavilo a aby měli štěstí a posouvali se dál. A také aby dospěli k výsledkům, které si sami přejí. Aby v tom prostě byli šťastní a úspěšní. Je těžké hovořit o úspěchu, každý to může mít jinak. Někoho bude bavit to, co dělá a nemusí na něj být moc vidět. Někdo naopak chce, aby na něj vidět bylo. Prostě, aby to dělali poctivě, aby si to obhájili sami před sebou a aby je bavilo se tomu věnovat, i když to někdy bolí.
Děkuji za rozhovor.
