Jak jste se dostal k vaření?
Vaření mě bavilo od dětství, pořád jsem se pletl v kuchyni. Střední školu jsem si ale vybral odlišnou. Šel jsem na gymnázium do Frýdku-Místku a poté jsem nastoupil na vysokou školu – na ekonomiku služeb a cestovního ruchu do Banské Bystrice. Jenže školu jsem nedodělal. Měl jsem hodně zájmů, hrál jsem fotbal, a tak to se školou špatně dopadlo.
Kam jste to ve sportu dotáhl?
Hrál jsem fotbal za dorost Slezanu Frýdek-Místek a zažil ve Frýdku-Místku éru, kdy Slezan působil v národní lize a konkurenční válcovenští fotbalisté postupovali nahoru až do druhé a poté i do první ligy. Mým největším fotbalovým zážitkem byl dorostenecký předzápas Slezanu s Válcovnami před utkáním Válcoven se Spartou. Na stadion přišlo 11 tisíc diváků a my si v té bouřlivé kulise zahráli. V zimě jsem hrával za Slezan hokej a na Slovensku jsem během studií nastupoval za fotbalový tým v Selcích. Měl skvělé zázemí, srovnatelné v tehdejší době se Slušovicemi nebo Drnovicemi.
Když jste zanechal studií, zůstal jste v Bánské Bystrici?
Ne, vrátil jsem se domů, pracoval jsem v novém hotelu Tatra v Kopřivnici. Do té doby jsem na brigádách dělal číšníka, takže jsem obsluhoval i v hotelu. Tehdy tam byl šéfkuchařem Václav Vašek a ten si mě stáhl do kuchyně. Od něj jsem se naučil nejvíce. Poznal, že mám pro vaření vlohy, že rozumím chutím a baví mě experimentovat. Jenže po půlroce jsem musel na vojnu, do Uherského Hradiště.
Předpokládám, že jste na vojně skončil v kuchyni.
Samozřejmě. Považuji to za dobrou školu. Zatímco v hotelu jsem vařil v malém, na vojně jsem musel denně připravit jídlo pro dva tisíce lidí. Tam jsem se také seznámil s hochy, kteří už tehdy jezdili na zámořských nákladních lodích. Mělo to jeden háček, člověk musel mít odborné vzdělání. Proto jsem si po vojně dodělal v Brně dálkově střední hotelovou školu.
Opravdu bylo tak jednoduché dostat se na zámořskou loď? Stačilo jen vzdělání a přihlásit se?
Člověk si musel podat přihlášku a pak jsme s kolegou, který už na lodi jezdil a měl v Praze známosti, nakoupili slivovici a obešli pár lidí na příslušných místech. Za tři měsíce mi zavolali, že si mám vyřídit papíry a očkování, a nastoupil jsem na loď.
Jaká byla vaše první trasa?
Letěli jsme letadlem do Jihoafrické republiky, odtamtud lodí do Namibie. Z Namibie jsme pokračovali do Brazílie. Začínal jsem v roce 1989 a v Jihoafrické republice nás zastihla zpráva o revoluci v Československu. Na lodi jsem procestoval prakticky celý svět.
Vařil jste na lodích?
Ne, nastoupil jsem jako stevard. Na druhé plavbě jsem se stal vrchním stevardem a měl jsem na lodi na starosti celý provoz stravování. Staral jsem se o posádku, která měla kolem 30 lidí. V jednotlivých destinacích, které jsme navštívili, jsem měl možnost nahlédnout do tajů místní kuchyně. V Japonsku jsem třeba poprvé jedl sushi. A také jsem se dobře díval, jak se jednotlivá jídla připravují.
Jak dlouho jste se na lodích plavil?
Až do roku 1996. Mou poslední akcí bylo přebírání dvou nákladních lodí v Číně, které tam pro nás postavili. Lodě se jmenovaly Jan Žižka a Jan Hus. Strávil jsem tam dva měsíce a pamatuji si, že přístav ležel pod smogovou vrstvou a my celý měsíc neviděli slunce.
Zažil jste na lodi dramatické situace, například bouře?
Přiznávám, že bouřky mi nikdy nedělaly dobře. Vždy jsem dost trpěl. Největší bouřku jsem zažil na plavbě z Polska do amerického Baltimoru. Tato trasa se normálně zvládne za 14 dní a my kvůli špatnému počasí pluli 23 dní. Moře opravdu bouřilo, byly šílené vlny a loď dojela do přístavu doslova otrhaná.
Jak vypadá život na lodi během bouře? Dá se v takovém počasí vůbec spát?
Spí se ve stabilizované poloze. Obložíte se polštáři, abyste se nepomlátil, uděláte si v peřinách dolík a v tom se snažíte přečkat. Do jídelny jsme dávali mokré ubrusy, aby držely na stolech. Polévka se jedla či spíše pila z hrnků a kuchař vařil jídla bez omáček.
Na podnikání jste se dal až po návratu z poslední plavby?
Ano, v roce 1996 jsme si s bývalou ženou zařídili malou hospůdku. Já vařil, ona obsluhovala. Později jsme prostory rozšířili a přestavěli a já jsem na stejném místě zůstal dodnes. Od začátku jsem se snažil vařit kvalitně a naší reklamou bylo, že si lidé o naší restauraci říkali a doporučovali ji.
Ve Frýdku-Místku jste bydlel 15 let. Jak hodnotíte tamní restaurace? Kde jste se dobře najedl?
Vzpomínám na dobu, kdy se ve městě otevřela restaurace Da Capo. Byla to první restaurace na vyšší úrovni, majitel se nebál ani vyšších cen a stáhl k sobě dobrou klientelu. Vařili tam kvalitně, líbil se mi i interiér. Rád jsem chodil také do Ondráše do Sviadnova, dobře vařili u Křivého psa a chutnalo mi i U Arnošta, když tam vařil Ivo Pokluda. Když spěchám, najím se však klidně i v jídelně.
Máte jako strávník rád jednoduchá jídla nebo dáváte přednost specialitám?
Osobně mám rád hotovky a jídla připravovaná na grilu. Myslím si, že udělat dobrou hotovku je složitější než připravit minutku. Mám rád svíčkovou, guláš, vepřo knedlo zelo. U nás v restauraci tato česká jídla střídáme. Nejvyhlášenější jsou ovšem jídla připravovaná na otevřeném ohništi přímo před očima hostů.
Vaříte i doma anebo to necháváte na manželce?
Přiznávám, že doma vařím výjimečně. Synovi vaří manželka, která sama kromě ryb maso nejí, takže domácí vaření nechávám na ní.
Velikonoční recept Petra Eliáše
Kůzlečí maso naporcujte i s kostí na 150 – 200 g kousky. Osolte, přidejte do pekáče trochu slaniny, šalvěje a máslo, podlijte masovým vývarem. V zakrytém pekáči pečte při teplotě 120 stupňů přibližně dvě hodiny. Až je maso téměř měkké, pekáč odkryjte a pečte dozlatova přibližně 30 – 60 minut.
Jako přílohu podávejte vařené brambory přelité rozpuštěným máslem s nadrobno nasekanou mátou.
Petr Eliáš
Hukvaldský rodák Petr Eliáš v mládí sportoval, hrál závodně fotbal i hokej. Po vojně pracoval jako stevard na zámořských nákladních lodích. V roce 1996 otevřel na Hukvaldech restauraci U námořníka. Díky kvalitní kuchyni získala restaurace věhlas a na dobré jídlo zajíždějí na Hukvaldy hosté z širokého okolí. Ve volném čase hraje golf.
