Vylíhnutí malé želvy je velkou vzácností, v rámci evropských zahrad se to totiž daří pouze ve Zlíně. „I v privátních chovech je hlášených odchovů pouhé minimum,“ poznamenal Shromáždil.
S chovem středně velkého druhu suchozemské želvy z Jižní Ameriky začala Zoo Zlín v dubnu 2007, kdy přijala skupinu zvířat ze Zoo Santiago de Chile, svého času jednoho z největších chovatelů těchto želv na světě.
„Jejich přirozeným domovem není Chile, jak by se podle názvu želv dalo předpokládat, ale nehostinné pouštní oblasti Argentiny a Paraquaye,“ konstatoval zoolog s tím, že v přírodě stále žije několik desítek tisíc těchto želv.
V Červené knize ohrožených druhů zvířat je želva chilská vedena jako druh zranitelný.Nejproblematičtější je jejich rozmnožování. „Inkubace vajec je dle našich zkušeností totiž docela náročným a časově dlouhým procesem. Mládě želvy chilské se začalo líhnout po 293 dnech inkubace, tedy zhruba po necelých 10 měsících. V literatuře se dokonce píše, že k líhnutí mláďat může dojít až po roce a půl po snesení vejce. V naší zahradě už mají delší březost jen africké slonice, a to zhruba 22 měsíců,“ doplnil Shromáždil.
První tři želvičky se ve zlínské zoo podařilo odlíhnout v roce 2010. Momentálně je jedna malá želvička na světě a v inkubátoru jsou ještě další dvě vejce ze stejné snůšky.