Narodila jste se poblíž Kladna, bydlíte za Prahou, nicméně v metropoli pracujete. Jak se vám dennodenně dojíždí?
„Moderně“ jsem se rozhodla v duchu 4. průmyslové revoluce pro home office. V Praze máme jen účtárnu a poštovní schránku. Ale naši lidé – míněno zaměstnanci naší analytické společnosti Next Finance – pracují z různých koutů země, dokonce i ze Slovenska. A víte, co mě překvapilo? Nebyl jediný z našich zaměstnanců, kdo by se neradoval. Tohle rozhodnutí nám umožnilo zaměstnávat jednu paní v invalidním důchodu, jinak ale moc šikovnou, která by do pražské kanceláře nemohla docházet, stejně jako třeba maminku, která se ještě stará o malé dítě a tak dál.
Jinak ale, pokud jde o mé cesty do Prahy, nadávám pravidelně jako špaček: na radnici, na zelené. „Inovace“ typu uzavření jednoho jízdního pruhu jen proto, aby se auta donutila se silnici vyhýbat nebo omezování dopravy v Praze 6 kvůli nedostatečné schopnosti pojmout auta vyjíždějící z tunelu Blanka – to vymyslí opravdu jen hlava, která si říká zelená, ale v nitru duše je hluboce socialistická.
Patříte mezi odpůrce parkovacích zón?
Jednoznačně! Takové omezování veřejného prostoru pro nerezidenty, navrch ještě hlavně z titulu nikoliv regulovat dopravu, ale z titulu napakovat pražskou kasu, považuji za jasnou diskriminaci nerezidentů.
Měla byste vlastní řešení, jak parkování vyřešit?
Tak zaprvé: S hrůzou jsem zjistila, že regulativy nejsou nastaveny tak, aby na jednu kancelář stanovily minimální počet parkovacích míst, ale naopak na kancelář stanoví maximální počet parkovacích míst! Takže vlastně v pozadí je automaticky šikana řidičů a snaha donutit je použít veřejnou dopravu. To je hned první šílenost. A zadruhé: Sotva někde funguje neviditelná ruka trhu tak dobře jako v dopravě a u parkovacích míst. Řečeno jinak: Do toho by se radnice vůbec neměla plést a neměla by se snažit to jakkoliv „řešit“. Může z principu nadělat jen víc škody než užitku.
Bydlela jste někdy vlastně v Praze?
Ano, na Jižním Městě, asi 20 let. A nevzpomínám na to ráda. Jsem prostě jiný typ, na sídliště se nehodím. Potřebuji kolem sebe přírodu.
Co se vám na naší metropoli líbí?
Centrum města jsem měla vždycky ráda, jeho cvrkot a genius loci. Praha je jedno z nejhezčích měst, které znám. To, že v něm nebydlím, je spíš otázka životního stylu a toho, že pro pět dětí se už opravdu užije velká soukromá zahrada, kterou těžko v centru Prahy seženete. Ale jinak se centrem proháním dost ráda. Dokonce mám pocit, že raději než většina Pražáků. U nich třeba nápadně často pozoruji zábrany vjet autem do Prahy 1. To mi nejen že nečiní problémy, ale dokonce mi to přináší spíš potěšení, zvláště k večeru, kdy jsou ulice mírně volnější.
Myslíte si, že Praha je po ekonomické stránce zdravým městem?
Zatím ještě ano. Pod pojmem zdravé město si představím takové město, které žije byznysem a rezidenty i ve svém centru. Nezdravé město je takové, které žije v centru jen přes pracovní den, po pracovní době se vylidňuje. Anebo které je přes den pouze plné turistů, ale nikoliv místních. Ale jestli bude magistrát dál přistupovat k řidičům a stavebním regulativům stejně jako dosud, brzy Praha zdravá v tomto smyslu být přestane.
A co naše republika – řítíme se do nějakého ekonomického big problému, nebo se naopak blýská na lepší časy?
Já bych neřekla, že my – jako Česká republika – se řítíme do něčeho extravagantního. Spíš je to tak, že celá Evropa se řítí do dost nedobrého tvrdého ekonomického přistání, a nás to bohužel s sebou strhne také i bez naší viny. To je na delší diskusi, ale v zásadě jde o to, že za hlavního viníka označuji jednak Evropskou centrální banku, která neustále sype do ekonomiky nové a nové peníze a zasloužila se dokonce o záporné úrokové sazby, a jednak i Brusel, který nechce pochopit, že odchod Britů z EU mu měl být posledním varováním, aby nešel proti vůli lidu. Není otázkou, zda tvrdé přistání přijde, ale jen kdy.
Rozhovor vedeme před narozením vašeho pátého potomka. Bylo těžké dítěti vybrat jméno, nebo jste měli s manželem ihned jasno?
Narození miminka čekáme ještě za dost dlouho… Ještě pár měsíců. A se jmény to máme úplně jednoduché. Vždy máme připravená dvě jména. A když se narodí třeba chlapeček, holčičí jméno zůstane do zásoby. A hned tak druhý nebo třetí den po narození miminka někdo z nás – buď já, nebo manžel – začneme: A kdyby se nám narodil ještě jeden chlapeček, jaké by měl jméno? A ten druhý odpoví: Mně se líbí třeba to a to. Načež ten první kývne: „Tak jo…“ Znám pár, který se ještě porodnici hádal, jaká jména mají dítěti dát (a napsat do formuláře). Tak takové diskuse na poslední chvíli u nás nějak nehrozí.
Až malé budete chovat, myslíte si, že si v duchu budete říkat – a dost, pět dětí stačí, nebo naopak si budete ještě zahrávat s myšlenou dalšího přírůstku?
Takhle nad tím nikdy nepřemýšlím. Všechny naše děti přišly, aniž bychom to nějak plánovali. Anebo naopak aniž bychom se jim bránili. A rovnou podotýkám, že s nějakým hypotetickým náboženským postojem to nemá vůbec nic společného.
Jak vůbec celá vaše rodina cestuje – dvěma auty, nebo máte minibus?
Něco mezi – pro rodinu máme dostatečně velkou osmimístnou dodávku! Má jen jedinou nevýhodu: do podzemních parkovišť u nákupních center se nevejde na výšku. Jinak na tolik míst nedám dopustit.
Vaše děti mají po manželovi celiakii plus nesnášenlivost na mléko a vajíčka, takže nechodí do školky. Teď budete mít miminko a k tomu stále pracujete. Nemáte někdy chuť být naklonovaná, abyste všechno stihla?
Trochu rozmýšlím, jak to říct… Spíš mám někdy chuť, když už mě ten cvrkot doma hodně štve, všechny včetně manžela pěkně fortelně spořádat na jednu hromadu. Ale jinak – lidé se mě často ptají, jak stíhám velkou rodinu, profesi ekonoma a ještě psaní knih, a mají pocit, že určitě mě musí dusit nedostatek času. Já to ale vidím jinak – jednak času na sebe máme tolik, kolik si ho uděláme, je to na našem přístupu. A zadruhé je mnohem příjemnější, když o vás někdo stojí, někdo vás potřebuje a pořád vás nějaká malá ručička tahá za sukni, než když máte pocit, že jste na světě vlastně zbyteční, a kdybyste tu nebyli, ani by to nikdo nepoznal. Vlastně je to velice naplňující pocit, který dodává energii.
O vás je známo, že zavrhujete výběrové školy. Jak se tedy díváte na inkluzi?
Jak se to vezme. Nejsem si jistá, že výběrová škola je pro dítě to pravé. Někdy na něj klade přehnané nároky a dítě zbytečně brzy ztrácí dětství. Ale současně se může v určitých případech stát, že prostředí v základní škole je pro dítě natolik nevyhovující, neempatické, že odchod na „výběrovou“ školu dokonce může být i úlevou. Kdyby bylo po mém, všechny základní školy by fungovaly na principu Montessori a výběrových škol by nebylo třeba.
A pokud jde o inkluzi, jsem jejím velkým odpůrcem. Školy nemají a nemohou mít dost lidí, kteří by byli školení na to, jak zacházet s dětmi, které potřebují speciální formy výuky. Tyto děti nikdy nepoznají radost z úspěchu, vždy budou poslední. Ztratí jakoukoliv motivaci. A hendikepované budu i děti „většinové“, protože namísto toho, aby se něco naučily, budou poslouchat, jak se řeší rádoby kázeňské prohřešky, které třeba pramení z nezvladatelné hyperaktivity inkludovaného dítěte. A nakonec budou nešťastni i samotní učitelé.
Tvrdíte, že spořit na důchod nemá smysl. Můžete to nějak logicky a jednoduše dokázat?
Nikdy v životě jsem neřekla, že spořit na důvod nemá smysl. Přesně naopak, už asi 6 nebo 7 let dokola jak kolovrátek opakuji, že každý si musí spořit na důchod sám. To, co nemá smysl, je důvěřovat penzijním fondům. A důkaz? Podívejte se na jejich záporné výnosy neboli ztráty… Jiný důkaz? Stát zavedl druhý pilíř, aby ho zase vzápětí zrušil, přitom mělo jít o smlouvu trvající celý živit. Dá se takovému státu věřit, že nás se státem organizovanou důchodovou reformou příště znovu nepodvede? Nedá. Může být něco pádnějším důkazem?
Co byste lidem doporučila – jak se mají zajistit na stáří, aniž by peníze svěřovali bankám či investičním fondům?
To je opravdu na delší povídání – řekla bych nad rámec našich prostorových možností zde. Pokud by někdo chtěl vědět víc, proč důchodové fondy ne, proč a jak si sám spořit, může se podívat do mé nové knihy „Jak to vidí Šichtařová“. Vyšla v září letošního roku a všechno je to v ní úplně jednoduše popsáno. Když říkám jednoduše, mám na mysli podobnými slovy, jakými mluvím teď s vámi, prostě žádná věda, každý pochopí.
Domníváte se, že když zvítězí v amerických volbách Donald Trump, bude to mít nějaký vliv na finanční trhy, ať už se znamínkem plus, či minus?
Pokud by zvítězil Trump, bude to pro finanční trhy podobný šok, jako bylo hlasování o Brexitu. Neříkám, zda je dobrý či špatný, říkám jen, jak zareaguje finanční trh.
Blíží se konec roku, lidé si pomalu formulují různá předsevzetí – jak bude znít to vaše?
Věci, které jsem změnit mohla a chtěla, jsem už změnila, nebo je měním průběžně. Na to žádná předsevzetí nepotřebuji. A věci, které se mi nelíbí, ale které změnit já sama nemohu, zase předsevzetí neovlivní. Ty mohu jen přijmout.
Markéta Šichtařová
Narozena 29. října 1976
Česká ekonomka, manažerka a podnikatelka
Působí jako ředitelka poradenské společnosti Next Finance, kterou v roce 2004 založila
