Jak vzpomínáte na práci na soše Emila Zátopka?
Byla to náročná práce. Zachytit běžícího chlapa v trenýrkách tak, aby v sobě měl zároveň dynamiku a důstojnost, to byl docela tvrdý oříšek. Stačilo by málo a socha by mohla působit úsměvně a nedůstojně. Bylo třeba najít nějakou vhodnou pozici v běhu, bylo nutné zachytit jeho vypětí a vůli. A pak se také nabízí řada možností, jak zpracovat samotnou figuru. Povrch Zátopkovy plastiky má například hrubší strukturu, než Tomáš a Jan Baťové před mrakodrapem. Tím jsem zdůraznil dynamiku a pohyb.
Z čeho jste při tvorbě vycházel?
Dlouho jsem pronikal do toho, jak Zátopkovu sochu udělat. Strávil jsem měsíce práce s dokumentačními materiály. Díval jsem se stále dokola na záběry z olympiády v Helsinkách, zastavoval jsem si je v různých okamžicích a zkoumal pohyb běžce. Sbíral jsem a stahoval z internetu vše, co bylo dostupné. Pak přišla další fáze, výroba modelů, a nakonec samotná velká figura. To už byl docela sprint s časem. Až když dáte sochu v reálné velikosti do vybraného prostoru, tak se teprve ukáže, jestli nemá nějaké zásadní chyby, které nejsou v ateliéru patrné
Asi ale nešlo jen o obrázky a filmy, musel jste detailně poznat i osobnost a charakter Emila Zátopka.
Získal jsem knížku Františka Kožíka Emil Zátopek vypravuje, velice krásnou knihu od Oty Pavla mi věnoval Karel Markytán. Nejvíce mi ale pomohly vzpomínky Emilovy ženy Dany. Když byla u mě v ateliéru, abychom konzultovali rozpracovaný model, velice věcně mi řekla spoustu postřehů. Jako manželka Emila Zátopka o jeho osobnosti a jako zkušená sportovkyně o fyziologii běhu. Po její návštěvě jsem figuru dost podstatně předělával, ale hodně to pomohlo dobrému výsledku. Dana Zátopková je legenda, navíc velmi sympatická chytrá dáma, na svůj věk neuvěřitelně energická. Její vzpomínky pro mě skutečně byly hodně zásadní.
Bronzový Emil Zátopek stojí jen malém kousku jedné boty a navíc hodně mimo své těžiště. Nebojíte se, že spadne?
Samozřejmě, že nespadne, i když se země dotýká jen na 10 centimetrech čtverečních. Je velice dobře ukotvený k podstavci. S určitou pružností materiálu a chvěním se počítá. Silný vítr ani běžné poplácávání mu neuškodí. Zničil by ho jedině silný cílený útok.
Zmínil jste se o hudebníkovi a bývalém radním Karlu Markytánovi. On byl iniciátorem myšlenky na postavení sochy Emila Zátopka?
Karel Markytán přišel s prvním podnětem a upozornil na to, že by si Emil Zátopek sochu ve Zlíně zasloužil. O realizaci se pak zasloužil architekt František Petr ze Zlínského hnutí nezávislých, který je také autorem umístění a podstavce pro sochu. A také sháněl peníze, kde se dalo. Podobnou roli sehrál už při sousoší Tomáše a Jana Baťových.
Historických soch je ve Zlíně jen pár a nové se příliš neobjevují. Není to škoda?
Je důležité, aby sochy vznikaly. I přes to, že moderní architektura často působí sama o sobě jako socha, takže další doplňky už bývají zbytečné. Přesto se někteří architekti vrací k sochám, což je pro veřejný prostor prospěšné. Přáním každého sochaře je, aby jeho socha žila mezi lidmi. Je to velmi smysluplná a v dnešní době velmi vzácná práce.
V minulosti jste byl známý svými abstraktními uměleckými díly, nyní naopak sochami osobností. Co je vám osobně bližší?
Pro mě má sochařina mnoho forem. Co se týká kvality sochařského díla, neztotožňuju ji s abstraktnější nebo naopak realistickou figurální tvorbou. Sám jsem dříve dělal především abstraktní díla a realistické figury a portréty jsem později vzal jako výzvu. Někdo říká, že realistický výtvarný jazyk je přežitý. S tím nesouhlasím, je to navázání na historii a tradici, ze které se sochařina nikdy nemůže vymanit. Obojí dělám hodně rád, minimalistickou volnou tvorbu i klasické figury a portréty.
Jak poznáme kvalitní a nekvalitní abstraktní dílo?
To není jednoduché stručně vysvětlit. Je v tom cosi mimosmyslového, podprahového. Každá socha vstupující do prostoru vytváří svými křivkami jakousi dynamiku, pohyb, a musí člověka něčím oslovit, mít svou myšlenku a poselství. Dynamika sochy i její myšlenka může být vyjádřena tradiční postavou stejně jako strohými geometrickými liniemi a jednoduchými formami.
Nežárlí kolegové umělci, když jsou vaše sochy tolik vidět?
Žárlit mohou, to by bylo normální. Osobně jsem ale reakce tohoto typu nezaznamenal. Klasickou figuru dnes moc sochařů nedělá, ne každý je schopný se do takové věci pustit. To, že jsem bylo osloven právě já, beru jako osudovou věc a jsem vděčný, že mohu tu práci dělat.
Dobrou zkušeností pro vás před lety určitě byly hlavy českých i světových osobností, které jste dělal pro pražské muzeum voskových figurín. Václav Klaus, Mick Jagger, Tina Turner, Vladimír Menšík a další.
Naučil jsem se díky tomu dělat sochy podle fotek a s tím má spousta autorů problém. Samozřejmě platí, že čím lepší fotka, tím lépe se dá hlava zpracovat, ale vždy je to hodně těžké a chce to velký cvik. Je to mimořádně piplavá práce. Sochař musí opustit veškerou nadsázku a fantazii, aby voskový odlitek vypadal jako živý. Musel jsem pečlivě studovat detaily očí, poměry hlavy. Byla to skvělá průprava pro seriózní pomníkové sochy. Díky těmto zkušenostech jsem schopný dát sochám podobu skutečných lidí.
Emil Zátopek už stojí, tedy vlastně spíš běží. Na co dalšího se nyní chystáte?
Pracuji na dvou abstraktnějších dílech. První bude z mramoru do soukromého prostoru a druhé pro hotel Háj na Horňácku, který opravoval můj kamarád architekt Svatopluk Sládeček. Půjde o velký asi šestitunový kámen, pískovec, který bude mít formu oblaku se siluetou šohaje na koni a v pohledu k mírným zvlněným kopců kolem Velké Javořiny bude evokovat oživlý mrak.
Vaše sochy doplňují veřejné prostory Zlína. Jak se vám líbí další změny tváře města, ke kterým dochází v posledních letech?
Dívám se na ně velmi pozitivně. Zlín se tak postupně kultivuje. Například velký park mezi knihovnou a Kongresovým centrem se proměnil výrazně k lepšímu. Člověk sice může mít výhrady k některým detailům, ale celkové pojetí je dobré. Za nejpovedenější považuji takzvaný Gahurův prospekt mezi Obchodním domem a Kongresovým centrem se zapuštěnými chodníčky zasazenými do zelené plochy. Je to skromné, nenápadné a přitom geniální řešení, které ožívá přesně tak, jak to tvůrci zamýšleli. Včetně působivých detailů, jako jsou vyryté texty Jiřího Valocha po stranách chodníků, fontánky s pitnou vodou nebo napajedla pro psy.
Zlíňané hodně diskutují o soše Velký Fibonacci, která stojí na trávníku u podchodu na náměstí Práce, nedaleko od vašeho sousoší Baťů. Co si o této nové dominantě myslíte vy?
Je to dobrý nápad a krásná věc, snad jen není úplně nejšťastnější její konkrétní umístění. I když ani proti tomu zásadně nejsem. Vynikající sochař Rudolf Valenta tento objekt původně vytvořil v trochu menším měřítku před dvaceti lety pro sympozium Prostor Zlín, které dodnes pořádá Krajská galerie výtvarného umění. Tehdy ale byla socha umístěna v jiném prostředí mezi stromy a nebyla tolik dominantní. Osobně bych na náměstí Práce vzhledem k okolní minimalistické architektuře volil spíše nějakou měkčí formu.
Myslíte si, že je Zlín je pro umělce inspirativní město?
Zlín a jeho architektura se mi vždy líbily a jsou pro mě velmi inspirativním prostředím. Neříkám tím ale, že mě fascinuje jen moderní architektura. Cítím se velmi dobře, i když přijedu do historické Kroměříže nebo Uherského Hradiště. Nejsem ani zlínský rodák, přiženil jsem se. Pocházím z Třince, ale Zlín považuji dávno za svůj domov.
Profil
Radim Hanke
Narodil se v roce 1963 v Třinci. Ve Zlíně žije od osmdesátých let. Bydlí v baťovském domku na Letné, v garáži má i svůj ateliér. Učí sochařinu na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění. Je také hudebník, hraje na klavír a klávesy, například v kapele Radiojam. I když jak přiznává, na muziku mu v poslední době čas nezbývá.
Kromě Emila Zátopka vytvořil ve Zlíně sousoší Tomáše a Jana Antonína Baťových na náměstí Práce.
Pro zlínské filmové ateliéry dělal bronzovou bustu režiséra Karla Zemana. Je také autorem hlavní ceny pro vítěze zlínského filmového festivalu – Zlatého střevíčku – nebo ocenění pro nejlepší reklamní spot – Duhové kuličky.
Manželka Alena učí výtvarný obor na soukromé ZUŠ Harmonie, syn Pavel dokončuje magisterské studium andragogiky na olomoucké univerzitě a dcera Helena studuje grafický obor na výtvarné fakultě Ostravské univerzity.
