V létě se vám narodil syn Mikuláš, čekají vás tedy první Vánoce v roli matky. Jak se na ně připravujete?
Už je máme naplánované. Nejdříve pojedeme k mé mamince na jižní Moravu. Tam strávíme Štědrý den. Pak navštívíme rodiče mého přítele Patrika. Jinak se nijak speciálně nepřipravuji, vždyť Mikulášek bude mít teprve pět měsíců. Určitě bude unešený z blikajících světýlek na stromečku. Ty mu možná budou stačit.
A co stromeček? Ten budete mít pravý nebo umělý?
Maminka má na zahradě smrček v květináči ten nám poslouží už poněkolikáté. U nás doma ještě nevíme. Možná, že bude stačit nějaká větvička. Stromků mi bývá trošku líto. V životě se snažím chovat ekologicky. Takže stromeček u maminky bude asi stačit.
Dodržujete nějaká vánoční tradice?
Mám moc ráda ryby a je to jediné maso, které jím. Takže kapr nemůže chybět a hodně se na něj těším. Dáváme si šupinu pod talíř a ke stolu vždy přichystáme pátý talíř, kdyby někdo přišel. Vždycky si také zazpíváme koledy. Tedy aspoň jednu, symbolicky.
Synka zabaví blikající světélka na stromku. Máte jasno i o ostatních dárcích?
K blikajícím světýlkům Mikulášovi samozřejmě ještě něco koupíme. My dospělí si dáme každý po jednom dárku, aspoň jsme se tak domluvili. Vánoce přece mají být o tom, že se lidé mají rádi a jsou rádi spolu a ne že si budou dávat hromady dárků.
Měla jste jako dítě nějaký vysněný dárek?
Několik let jsem si moc, opravdu moc přála česací pannu. Byla to jen hlava s vlasy, dnes bych řekla, že to byl trenažér pro kadeřnice. Viděla jsem ji u kamarádky. Maminka ji sháněla, běhala po hračkářstvích, ptala se maminky té kamarádky, ale nikdy na ni nenatrefila. Každý rok z toho byla docela nešťastná, pak jsem z česací panny vyrostla.
Vysněný dárek jste tedy nedostala. Jaký jiný vám naopak udělal největší radost?
Zní to jako klišé, ale opravdu je krásné být celá rodina spolu a dát si jen maličkosti pro radost.
Pojďme k divadlu. Po porodu jste se poměrně rychle vrátila do divadla a od října už zase hrajete. Plánovala jste tak rychlý návrat?
Když jsem zkoušela Petrolejové lampy, otěhotněla jsem. Domluvila jsem se s režisérem Martinem Františákem, že roli Štěpky přesto nazkouším. Při premiéře jsem byla v polovině těhotenství. Mikulášek mi dokonce dovolil sedm repríz. Pak jsem porodila a přišla pauza. Vyšlo to na divadelní prázdniny, takže v divadle jsem nechyběla zase tak dlouho. Počítala jsem s tím, že od října zase začnu hrát. Hraji jen pár představení měsíčně, takže návrat je poklidný a v pohodě. Postupně bude představení přibývat.
Kdo vám hlídá Mikuláše?
Patrik. Je to opravdu zlatý, skvělý tatínek. Moc se snaží.
Pokud vím, je jako zpěvák a hlasový improvizátor hodně vytížený. Jak to řešíte, když večer oba máte pracovní povinnosti?
Pravdou je, že Patrik má měsíčně hodně koncertů a vystoupení. Jezdí po celé republice. V takovém případě nám pohlídá Mikuláška Patrikova maminka, která šla čerstvě do důchodu.
Režisér Františák říkal o roli Štěpky v Petrolejových lampách, že je to vaše životní role. Cítíte to stejně?
Je to jedna z mých velkých rolí. Pár hlavních rolí jsem už hrála. Spíše bych řekla, že Štěpka je mi vnitřně hodně blízká, hlavně svým srdcem.
Je to tím, že pocházíte z vesnice, a příběh se odehrává v maloměstském, tedy podobném prostředí?
Ano, lidé se na vesnici i maloměstě znají, doslova si vidí do talíře. A i to řeší Petrolejové lampy.
Dala jste do role Štěpky i něco ze sebe?
Ani ne tak ze sebe, jako ze své maminky. V některých scénách byla mým předobrazem. Na vesnici se ženy často obětují ve prospěch rodiny, což je i případ maminky. Nikdy – a ani teď – na sebe moc nemyslí.
Viděla jste stejnojmenný film s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem?
Před mnoha lety, jako malá holka. Příliš jsem si jej nepamatovala. Teď jsem se na něj raději nedívala. Ne kvůli tomu, že bych pak kopírovala Ivu Janžurovou, ale bála jsem se, že z jejího skvělého výkonu dostanu depku. Mám z jejího ztvárnění Štěpky respekt a třeba bych tuto roli pak nezahrála. Na film se podívám až po derniéře. Víte, Iva Janžurová byla v dětství můj herecký vzor…
Vážně? Ale tipnul bych si, že hlavně kvůli komickým rolím. Mám pravdu?
Samozřejmě, milovala jsem ji třeba ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Což takhle dát si špenát, anebo ve scénce Včera dnes a zítra. Obdivuji na ni také, jak umí zahrát vážné role. Je prostě skvělá.
Vy sama hrajete raději v komediích nebo dramatech?
Ráda to střídám. Líbí se mi dramatické role, ale pak si chci zahrát něco lehčího, kde se lidé smějí.
Zahrála jste si i v několika filmech a televizních inscenacích. Je to tak, že když se herec jednou objeví v televizi nebo na plátně, začnou se ozývat další režiséři a přicházejí nové nabídky?
Několik nabídek se objevilo, ale vážně jen pár. Rozhodně se s nimi neroztrhl pytel. Párkrát jsem musela odmítnout film kvůli divadlu, protože to nešlo skloubit. Přitom natáčení mě baví. Určitě bych ráda zase něco nového natočila, ale ne za každou cenu. Co má přijít, to přijde. Podstatné je na nic netlačit.
Který váš film považujete za nejpovedenější?
Největší roli jsem měla ve filmu Roberta Sedláčka Ženy, které nenávidí muže. Takže určitě ten.
Když už jsme u Roberta Sedláčka, nemůžu se nezeptat na předávání státních vyznamenání. Co říkáte na to, že režisér Sedláček si šel pro vyznamenání v mikině?
Těžko říct. Je to absolutně jeho věc. I kdyby tam přišel v trenkách, byla by to jeho věc. Je to inteligentní člověk, a když už takový krok udělal, musel počítat, že tím rozbouří minimálně bulvární média. Což se stalo, a nejen u těch bulvárních. Asi tím chtěl něco vyjádřit, ale nemohu mluvit za něj. Na druhou stranu, kdybych dostala nějaké vyznamenání já, vzala bych si na sebe něco svátečního.
Popište, jak se vám s Robertem Sedláčkem pracovalo při natáčení. Byl přísný?
Je velmi důsledný a pečlivý. Klade velký důraz na civilní projev.
Kromě toho, že hrajete v divadle, jste také zdravotním klaunem. Jak jste se ke klauniádám dostala?
Měla jsem pocit, že mi v životě něco chybí. Když jsem v herecké šatně od kolegyně a mé velké kamarádky Terezy Vilišové slýchávala, jaká byla klauniáda, jaké to bylo perfektní, co zažili a kolik lidi rozesmáli, tak vás to prostě ovlivní. Začala jsem se o klaunství zajímat.
Slyšel jsem, že konkurz na zdravotního klauna bývá náročný. Je to pravda?
Když jsem se hlásila, bylo nás dohromady sedmdesát a nakonec vybrali sedm lidí. Výběr trval půl roku a měl šest kol. Jednalo se o šest víkendů, které probíhaly formou workshopů a na konci každého víkendu nám sdělili, kdo postoupil dál a kdo ne. Z workshopů jsem odcházela tak, že mě bolely tváře od smíchu.
Kdo se do konkurzů hlásí? Hlavně herečky?
Byli tam různí lidé. Například kamarádka je překladatelkou z holandštiny. Většinou to funguje přes známé. Někdo už klauna dělá a řekne kamarádům, o kterých si myslí, že by se na to hodili, aby to také zkusili.
Klauni tvoří klasickou dvojici – chytřejšího a hloupějšího. Za koho jste vy?
Jak kdy. Naposledy jsem byla za chytřejší, ale přiznám se, že moc mi to nejde. Sklouzávám více do té druhé polohy. Raději hraji hloupější. A jde mi to téměř samo. (smích)
Rozesmějete děti vždycky?
Někdy je to fuška. Samozřejmě se předem domluvíme se sestřičkami, abychom o dětech dopředu něco věděly. Dozvíme se, kdo je plačtivý, kdo je po operaci, kdo má bolesti. Někdy nám sama maminka řekne, že chtějí mít na pokoji klid, což respektujeme. U malých dětí se chováme doslova jemně, neděláme žádné velké šaškárny, jen pouštíme bubliny z bublifuku nebo hrajeme na ukulele. Pak nemají strach. Záleží na situaci. Někdy je to ale pořádná divočina. Ale nedocházíme jen za dětmi. Navštěvujeme i seniory v domovech důchodců.
Návštěva u seniorů probíhá jinak než u dětí?
Klauniáda je seniorům přizpůsobena. Snažíme se jim humornou formou třeba procvičit paměť, ale někdy stačí, když s námi zavzpomínají na své mládí. Nejde o třeskutý a bláznivý humor jako u dětí. Někteří dědečkové jsou rádi, že za nimi na návštěvu přijde mladá žena. Tomu pak odpovídá humor, který bývá trochu ostřejší. Většinou je ale návštěva u seniorů poklidná.
Tuší vůbec senioři, že za nimi chodí vynikající ostravské herečky, které byly navrženy nebo získaly CenuThálie nebo které hrají kromě divadla i ve filmech?
Myslím si, že to neví. Ani to není důležité. Děti také nevědí, že jsme herečky. Důležité je, že dítě na chvíli zapomene, že je v nemocnici, a senior že je v domově důchodců.
Vrátím se trochu do minulosti. Pocházíte z Dubňan u Hodonína, vzpomínáte si ještě, jaký jste měla pocit, když jste přijela poprvé do Ostravy?
Byla jsem nadšená. Nadchly mě ocelové trubky a potrubí. To, že ve středu města může stát továrna. Připadala jsem si jako ve Verneově Ocelovém městě. Trvalo to dva roky.
A poté?
Začala jsem hledat přírodu. Když je hezky, ráda chodím do Bělského lesa nebo k Odře. Navštěvujeme také zoologickou zahradu. V posledních pěti letech jezdíme do Beskyd. Líbí se mi Lysá hora a její okolí, anebo Staré Hamry. Výlet do hor vám vyčistí hlavu. Mám ráda i výtvarné umění. Byla jsem se podívat na výstavě Bohumila Kubišty v Domě umění a musím jít ještě jednou. Ráda navštěvuji ostatní ostravská divadla. A občas si zajdu do kavárny.
Která je vaše nejoblíbenější?
Industrial Café v centru Ostravy. Má krásný interiér a nekouří se tam.
Profil
Sylvie Krupanská se narodila 11. září 1979 v Hodoníně. Vyrůstala v nedalekých Dubňanech. Absolvovala Střední zdravotnickou školu v Kyjově a poté Vyšší odbornou školu hereckou v Praze. Divadlo hrála ochotnicky již v Hodoníně. První angažmá získala v divadle v Chebu. Od roku 2007 hraje v Divadle Petra Bezruče. Za roli v představení Na Větrné hůrce byla v roce 2013 nominována na Cenu Alfréda Radoka a na Cenu Thálie. Hrála ve filmech Rodina je základ státu, Isabel, Ženy, které nenávidí muže a v seriálu Kriminálka Anděl. Žije se zpěvákem a hlasovým improvizátorem Patrikem Kedzierskim, který vystupuje pod uměleckým jménem Patrik Kee. Spolu mají syna Mikuláše.
