Žijete v Praze 10, chalupu máte v Českém ráji…
To jsou dvě místa, která mám rád. Nedovedu si vůbec představit, že bych v Praze žil jinde než ve Vršovicích. Bydlel jsem na Sokolovské ulici, to byl nouzák se společným suchým záchodem na patře… Neměl jsem peníze na nic. Pak jsem se přestěhoval do Prosecké ulice, to už bylo lepší…, pak na Vinohrady, kde jsem si nechal postavit půdní byt, to už byla nádhera, a pak jsem se zamiloval. Do dámy, ta dáma se jmenuje Jája, a potažmo do Vršovic. Mimo jiné jsem uvítal, že bydlíme kousek od Bohemky.
Fandíte Bohemce?
Jsem fanda Bohemky od začátku svého života i po něm. Až mě Pán Bůh povolá, tak mi dovolí jedinou vycházku, a to bude na Bohemku. Zavolá: „Tak dneska kluci pojďte, kdo máte vycházky. Dvořák, ano, dneska hrajete s tím a s tím, tak Vy můžete na Bohemku. Nebudete tam strašit, nebudete dělat žádný blbosti, jenom se podíváte na fotbal.“ To budu mít za odměnu.
Co říkáte na dění kolem Ďolíčku?
Nejpříšernější by bylo, kdyby Ďolíček padl. To je, jako když vám vezmou byt nebo chalupu. Ďolíček je krásný. Prošly tam fotbalové legendy, tatínkové tam naučili chodit svoje syny na fotbal a bylo to jedno z nejslušnějších fandovských prostředí v republice. Jestli můžu poprosit ty, kteří to můžou ovlivnit…, nechte ten stadion být. Uděláte tím radost statisícům lidí. Budeme snad dětem předávat obchodní domy nebo obrovská parkoviště?
Jaká místa Desítky na vás vždycky zapůsobí?
Mám tu čtvrť prochozenou. Tady kousek od nás bydlel pan Čapek, chodíme často kolem jeho vily. Je to hezké, že si člověk najednou, ať chce, nebo ne, na pana Čapka vzpomene. A vidí i ty čuničárny, co mu lidi dělali, když ho nesnášeli. Je to o tom, jak je svět nespravedlivý, protože v zásadě musí být nespravedlivý, na žádnou spravedlnost nemá. Tak chytrý svět není.
Zajdete si rád do nějaké hospůdky?
Protože miluji hospody, tak jsem prošel systematicky všechny. Zažil jsem hospodu pod námi v Bulharské ulici, kterou vedla paní Holasová. Měla zástěrku a čepeček a muselo se tam mluvit slušně a když si někdo vyskočil, když přebral a měl natankováno víc, než by měl, tak paní Holasová se s ním vůbec nemazala. Už tam byli štamgasti, kteří se postarali. Ona byla dáma. Představte si, že to byla hospoda, která voněla.
Z hospody ale už není tak daleko na periferii společnosti…
Já miluji lidi na periférii. Studoval jsem pana Hrabala, takže se to do mě ukládalo. Já už jsem to určitě měl jako vztah k jeho Padlým andělům, kteří už nemůžou, kteří se nejrůznějším způsobem dostali na periférii a nikdo už s nimi nechce mít nic společného, pohrdá jimi. Teď ráno mě potkal chlápek a říká: „Mohl byste mi dát deset korun?“ Potom, když to někomu vyprávím, tak povídá: „Ať jde dělat.“ Ale já si říkám – ten člověk nespal celou noc, ten ještě nejedl, a teď se za každou cenu potřebuje napít kořalky nebo piva. Tak ho přeplatím. A kdybyste viděla ty oči, to smutné poděkování… To není alibismus, to není takové, že bych si předplácel.
A kdybyste mohl, co byste si tam „nahoře“ předplatil?
Já bych si u Pána Boha předplatil ten fotbal, že by mě pouštěl na tu Bohemku. To by bylo hezké.
Zmínili jsme vaši chalupu v Českém ráji. V čem je její kouzlo?
V tom, že se někdo téměř před dvěma sty lety podíval do toho koutku země a uvědomil si, že tohle je pravé místo pro chalupu. Kdysi tam bydlel hajný, který za paní hraběnky každé ráno projížděl celé to údolí Plakánek, protože byl kousek od hradu Kost a měl, mimo jiné, za úkol kvůli jejím oblíbeným projížďkám na koni odstraňovat všechny větvičky, aby jí ani jedna nebrnkla o klobouk. Představte si, že ta cesta, která vede celým údolím mezi skalami – nejfantastičtější místo, které jsem kdy viděl -, je celá vydlážděná, aby paní hraběnce zvonily podkovy. Problém je, že to místo je tak zpustošené, že byste bulela, když to uvidíte.
Blíží se Vánoce. Máte toto období rád?
Já je miluji, ale už léta mám problém s nákupem dárků. Na ženských je krásné, jak se tomu věnují. Dcerám jsem jednou koupil v Mladé Boleslavi skleněné nádoby, ve kterých bylo barevné koření. To strašně hezky vypadalo. Ony pak říkaly „Tatínek umí koupit nejlepší dárek.“ Já jsem byl hrozně pyšný.
Kde trávíte svátky?
My už léta jezdíme na tu chalupu. Moje žena je velmi aktivní. Jednou vyšňořila celý barák a s hasiči ozdobila i obrovský smrk, který máme před chalupou. Dětem ještě navíc nachystala pod stromky na zahradě takové ty poslední dárky.
Také se vám to stalo?
Mě jednou potrápili na Štědrý večer, kdy jsem nedostal nic. Předstíral jsem, že je mi to trošku šuma fuk, ale nezvládal jsem to. Že by se na mě všichni vykašlali? Tak jsem se vytratil do kuchyně a dal si panáka. Oni mě tajně pozorovali a bavili se. Pak se mě zeptali, kde já mám dárek. Tak pojď ven… A já měl pod smrkem, to už je dávno, horolezeckou bundu, která měla to pírko. Tu já jsem strašidelně chtěl. To má být na Vánoce, nejenom to nádherný posvátno, to nádherný hezko, ale má tam být ještě někde nějaká sranda.
Jak jste prožíval Vánoce, když jste byl kluk?
Já bych strašně rád chtěl, aby děti zažívaly to vánoční napětí, které jsme mívali my už od dopoledne, kdy jsme drželi půst, abychom viděli prasátko. My jsme se ani neodvážili do něčeho kousnout… Hodně dlouho jsme věřili na Ježíška. Pak mi kluci řekli: „Jsi na hlavu. Všimni si, že se vždycky někdo zvedne, a pak zazvoní zvonek.“ Pak mi to začalo vrtat hlavou.
Vaše vnoučata věří na Ježíška?
U našich vnoučat to máme stejné, že už nás začínají merčit… Jednou jsme celé odpoledne natahovali dráty, abychom nemuseli vstávat od stolu. Večeřeli jsme a Kuba, náš zeť, měl zazvonit, a najednou vypnuli proud a všecko zhaslo. To je to kouzelné na Vánocích. Neberme dětem iluzi Vánoc.
Milujete divadlo… Které role a kteří spoluhráči vás minuli?
Já vím, takhle vždycky pátrají novináři v hereckých duších. Víte, já bych klidně své role mohl hrát znovu. Jsou role, které hraji dvacet, pětadvacet let a vůbec jsem se jich nenasytil, neomrzely mne. A mí spoluhráči? Já bych ani nevybíral další, já toužím po těch, se kterými jsem se sehrál a se kterými nám to stejně myslelo. To vzniklo kdysi okolo mého jména a jména Evžena Sokolovského v Semaforu. Bylo nás pět, by napsal Poláček… Bylo nás pět, ale nám bylo nádherně. Jeden jsme inspirovali druhého. Měli jsme čas na práci, nikam jsme nechvátali, některé zkoušky jsme prošvihli tím, že jsme je jenom „prokecali“… Ale tohle povídání mělo velkou váhu, protože my jsme si tak navzájem odkrývali plochy, kde bychom mohli při hraní uniknout, kde bychom mohli improvizovat.
Improvizovali jste pak na jevišti často?
Stávalo se to věčně! Samozřejmě byly dny, kde se dařilo méně. Ale byly i dny, kdy se během hodiny vymyslela čtvrtina představení. I když se to zdá časově nemožné, ale během hodiny jsme na to přišli. Museli jsme přijít na ten fígl, proč to hrajeme, jaký je důvod, proč jsme se nad tímto „projektem“ sešli.
Dokážete odhadnout, co takzvaně funguje na diváka?
Myslím, že lidé mají jednu velikánskou touhu. Chtějí mít před sebou člověka, který zažívá stejné problémy, ale dělá si z nich srandu, nebere je vážně, nenechává se jimi zavalit a věří, že jsou na světě daleko důležitější věci, než je to, co nás momentálně tiskne kolem krku. Já myslím, že my jsme nehráli žádné velké role, nás bylo pět kašparů.
Jaký je současný divák a jaký byl ten, co na vás chodil třeba do Semaforu…? Cítíte rozdíl?
Rozdíl je v tom, že do listopadu byl národ rozdělený na dvě části. Ta obrovská část fandila všemu, co se vzpíralo politické vrchnosti. A jenom menšině, která z té situace profitovala, se to nelíbilo. Ti dokázali takové představení i odstranit. Jenomže teď je publikum rozdělené na neuvěřitelnou spoustu skupinek. My hrajeme například ‚Taneční hodiny pro starší a pokročilé‘ od pana Hrabala a co lidí najednou to představení nedostatečně osloví, jak mnoha lidem přestala chybět krása slova, krása myšlení, jak začalo převládat to příšerné konzumní myšlení… A protože si tu chvilku nerozumíme, protože pan Hrabal v té době nežil a nepsal o ní, tak se to publikum mnohdy tváří tak, že si představovalo zábavu ‚Taneční hodiny‘ jinak.
Je to na jevišti tak znát?
Nejdůležitější na představení kromě herců jsou diváci. Oni si opravdu to představení mohou udělat. Mně je jedno jestli hraji v sále pro pět set lidí nebo pro padesát. Zažil jsem představení, kdy jsme hráli pro minimum lidí. V sále jich bylo pětadvacet a bylo to nádherné představení, kde jsme si všichni rozuměli, sešli jsme se a chtěli jsme si popovídat. Chtěli jsme se pobavit.
Hrál jste i v Dietlově „Nemocnici na kraji města“, která se později začala natahovat do druhé a třetí série. Jak jste to vnímal, když jste dostal nabídku pokračovat?
No, dokonce se stala jedna věc. My jsme s Ivou Janžurovou vůbec nedostali nabídku na poslední verzi, která se točila. Myslím si, že to naše partnerství – ty naše postavy nebyly zanedbatelné. Ale už se s nimi nepočítalo.
Ale v druhé sérii, kterou psal Jaroslav Dietl, jste hráli…
Při natáčení druhé série té původní Dietlovy Nemocnice, tam to bylo automatické. Dokonce jsme podepisovali bianko smlouvy, kdy za námi přišel produkční a říkal: „Budeš v tom hrát?“ „Samozřejmě že jo, když to napíše Dietl a režíruje Dudek…“ A on mi řekl, že ale ještě nemá scénáře… To bylo v době, kdy jste nejprve musela dostat scénář, abyste si ho přečetla a odsouhlasila svým podpisem a uzavřela smlouvu. Dneska uzavřete smlouvu a dodatečně se dozvídáte, co budete hrát. Myslím, že by to měl někdo těm dramaturgům zdůraznit, že by jim to měl říct, že ne čas je žene dopředu. Těch okolností je taková spousta. Já je chápu, ale tomu systému nedůvěřuji, protože já mám rád, když vím, co mám hrát.
Nelitujete, že seriály, které se v současnosti točí, jdou svojí kvalitou dolů?
Mně je líto jedné věci, že se spousta lidí vrací k tomu, co bylo natočené už před lety. I ke špatným věcem, kterými jsme my jako kumštýři pohrdali už v té době, kdy se točily. A dneska se k nimi lidi vracejí, protože je považují pro sebe za zajímavější než to, co se točí v současnosti. To mě mrzí.
Vy ale nehrajete v žádném ze současných „rychloseriálů“, které produkují komerční televize…
Ale hraji, hraji v Počátcích… Já jsem si kdysi za bývalého režimu, když jsem se díval na některé věci, které se točily zejména v Americe, říkal, jak můžou tuhle slátaninu natočit. A pak mi někdo vysvětlil, že ta slátanina musí vydělat peníze na to, aby se natočil výborný film.
Jaké divadlo byste našim čtenářům doporučil?
Já jsem měl vždycky rád Járu Cimrmana. Cimrmanovci to je prostě zázrak, který se stal. A Smoljak se Svěrákem to jsou pro mě pánové, kteří mě dokáží rozchechtat, kdy si vzpomenou. To je humor, který miluji.
