Proč jste šel do Zlína, když jste měl od trenéra Michala Petrouše nabídku hrát dál za Slavii?
Především z rodinných důvodů. Měl jsem možnost ve Slavii ještě rok pokračovat, ale rozhodl jsem se vrátit. Malý půjde v září do školy a navíc už pro mě toho pendlování mezi Prahou a Zlínem bylo moc.
Takže vy jste se do Prahy nikdy neodstěhoval?
Ne. Po každém zápase jsem dojížděl do Zlína. Když jsme měli den a půl volna, byl jsem doma a pak jsem jel zpátky do Prahy. Byl to hodně kočovný život.
To jste nepřemýšlel o tom, že v Praze natrvalo zůstanete s rodinou?
To mě nikdy nenapadlo. Jsem Zlíňák a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych zůstal natrvalo v Praze. Mám tady rodinu, kamarády, takže mou volbou vždy bylo se sem vrátit.
Mnoho sportovců ale takové sentimentální věci neřeší. Prostě jdou za výhodnější nabídkou se vším, co k tomu patří.
Někdo to možná neřeší, ale já to beru jinak. Už jsem cítil, že návraty do Prahy jsou pro mě čím dál horší. Moc se mi tam už nechtělo. Proto jsem se rozhodl zůstat natrvalo tady a jsem spokojený.
Na roky ve Slavii ale máte určitě skvělé vzpomínky. Získal jste s týmem dva mistrovské tituly, zahrál si ligu mistrů…
Ty vzpomínky jsou samozřejmě velice příjemné, i když poslední čtyři roky jsme se dostali skoro na dno tabulky a až tak veselé to nebylo. Slavie ale pořád zůstává „top“ klubem, špičkou v České republice s neuvěřitelnou fanouškovskou základnou. Byl jsem tam osm let a myslím, že už to stačilo. Ať dostanou příležitost mladší. Nadějní kluci tam určitě jsou.
A co ve Zlíně, máme podle vás také nějaké mladé talenty? Napadá mě třeba nejlepší kanonýr národní ligy Lukáš Železník.
Nejen on. Takových kluků je tam víc. Je na nich, jak se svojí kariérou naloží dál. Ale záleží také na celém mančaftu. Když to půjde dobře všem společně, budou i jejich individuální výkony na vyšší úrovni. Může je to doslova vystřelit nahoru.
Jak vnímáte vaše přijetí ve Zlíně?
V klubu to bylo v pohodě. Některé kluky už jsem znal, stejně jako trenéry a vedení. A u fanoušků? To teprve uvidíme. Podle toho, jak se bude dařit.
Místní fanouškovská základna se se Slavií příliš srovnávat nedá. Má podle vás zlínský klub potenciál přilákat víc příznivců?
Určitě. Ale to bude hodně záležet na nás, jak budeme hrát. Když budeme hrát dobře a výkony budou kvalitní, tak si za námi diváci cestu najdou.
To asi ano. Ale ve Zlíně má přece jen větší tradici hokej. Sledujete extraligu, fandíte místním hokejistům?
Samozřejmě, hlavně tuto sezonu jsem je hodně sledoval a fandil jim. Hlavně napínavé vyřazovací souboje v play-off jsem hrozně prožíval, i když jen u televize. Pár kluků tam znám a moc jsem jim ten titul přál. Hodně mě mrzelo, že na zlato nedosáhli.
Musíte se pro sport hodně obětovat? Hlídá třeba trenér váš jídelníček?
Ten si hlídáme sami. Podle toho, co nám nejlépe vyhovuje. Ale ve Slávii to bylo jinak. Když jsem tam přišel, byl trenérem Karel Jarolím a ten nás držel hodně zkrátka. Ze začátku jsem s tím docela bojoval, ale co jsem se tehdy naučil, mi v zásadě vydrželo až dodneška. Karel Jarolím byl hodně přísný. Člověk si třeba ani nemohl dát pečivo k salátu. Ale asi věděl, proč to dělá. Neslo to ovoce.
Jak jste se vlastně dostal k fotbalu?
Ve druhé třídě ve škole jsem začínal jako házenkář. Ale pak přišel nábor do fotbalového klubu, tak jsem to zkusil a vyšlo to. Od třetí třídy jsem chodil na sportovní školu na Zálešnou a od té doby to pořád táhnu s fotbalem.
To jste začal celkem pozdě. Dnes je běžné, že se děti učí kopat už třeba od čtyř let.
Pro ty děti je především důležité, aby měly nějaký pohyb. Když je to baví, je to jenom dobře. O tom, jestli se z nich stanou fotbalisté nebo ne, rozhoduje strašně moc věcí. Netroufám si tvrdit, v jakém věku by se mělo začínat. Když jdu se synem na trénink a vidím ty malé děti, jak jsou do toho zapálení, tak je radost se na ně dívat. Ale jestli budou nebo nebudou hrát dál, o tom se asi rozhodne až v jejich pozdějším věku.
Vzpomínáte si, jaké jste měl v dětství fotbalové vzory?
Jednou se mi líbil jeden, jindy druhý. Ale takového fotbalistu, ke kterému bych vyloženě vzhlížel, to ne. To já moc nemusím.
Máte už jasno v tom, kdy skončíte s hráčskou kariérou?
Zatím mě to baví. Baví mě zápasy i tréninky a můžu být doma s rodinou. To je velká výhoda. A nejdůležitější je ve sportu zdraví. To mi zatím slouží a doufám, že dál vydrží. Proto odchod zatím nijak neplánuju. Smlouvu mám na dva roky. A co bude potom, to se uvidí.
Počkejte, nějakou představu o budoucnosti přece mít musíte. Uvažujete třeba o trenérském postu?
O něčem jsem přemýšlel, ale fotbal to nebude. O trenérské kariéře neuvažuji. Bude to úplně mimo sport. Až mi skončí smlouva, chci si od fotbalu odpočinout.
Vysloužilí zlínští hokejisté si rádi otevírají vinotéky, jeden plánuje vlastní pivovar. Bude to něco v podobném duchu?
To asi ne. V Praze by se to možná uživilo, ale tady je to těžší.
Co rád děláte, když zrovna nehrajete fotbal?
Hodně času strávím s rodinou, snažím se hlavně věnovat synovi. Občas si rád vyjedu na kole do přírody, to mi v Praze docela chybělo. Taky doufám, že se dostanu k tenisu, který jsem hodně zanedbával.
Profil Davida Hubáčka
– obránce FC Fastav Zlín
– narodil se 23. února 1977 ve Zlíně
– v letech 1997 až 2005 hrál ve Zlíně, od roku 2005 za Slavii Praha
– v sezonách 2007/2008 a 2008/2009 vybojoval se Slavií titul mistra české ligy a zahrál si také Ligu mistrů UEFA
– žije ve Zlíně s manželkou a šestiletým synem
