V rozhovoru reflektuje výsledky letošních voleb, hodnotí roli sociálních sítí, komentuje kauzu ministra Turka i zpochybňování legitimity nové koalice. A přidává i jednu radu pro mladé, kteří zvažují vstup do veřejného života: bez rozhledu, trpělivosti a politického citu to nepůjde.
Máte za sebou více než dvě dekády zkušeností s volebními kampaněmi, včetně dvou kampaní pro Václava Klause. Jak byste porovnal tehdejší styl politické komunikace s dnešní realitou? Co se změnilo — a co zůstalo stejné?
Do ODS jsem vstoupil jako mladíček, krátce po tzv. sarajevském atentátu v roce 1998. První skutečná zkušenost přišla o rok později, kdy zemřel senátor Václav Benda a na Praze 1 se konaly doplňovací volby do Senátu. Naší kandidátkou byla Jiřina Jirásková, proti ní Václav Fischer — tehdy mediálně silný podnikatel, který nás převyšoval rozpočtem i dosahem. Přesto jsme do kampaně šli naplno. Všichni tušili, že to nedopadne, ale nikdo nic neodflákl. Právě tahle kampaň mě formovala. Díky Václavu Klausovi jsem pochopil, že politika se musí hrát až do konce — i když víte, že nevyhrajete. Naučil jsem se přijmout i neúspěch, ale bez rezignace.
Poznal jsem tehdy nejen osobnosti jako Klaus nebo Jirásková, ale hlavně styl práce, který byl v Klausově ODS normální — důraz na detail, perfekcionismus, tah na branku. A také jsem si uvědomil, že pokaždé se prostě vyhrát nedá. V roce 2000 jsem pomáhal s kampaní Daniely Filipiové na Praze 2, ale zásadní zlom přišel v roce 2002, kdy jsem vedl pražské informační centrum ODS. Už jsem patřil do užšího týmu, viděl jsem víc pod pokličku. Práce s Václavem Klausem jako lídrem byla úžasná škola. Budu mu za to vděčný do svého osudného dne.
A co se změnilo? Na prvním místě bych řekl — ztráta entuziasmu. Pamatuju si, jak jsem přišel na krajskou radu a tehdejší předseda prohlásil, že přece nemůže nikoho nutit něco dělat, že to všichni děláme ve volném čase a zadarmo. V tu chvíli jsem myslel, že vyletím z kůže. Vždyť i sportovci na vesnici trénují ve volném čase a zadarmo — a nikoho nenapadne říkat, že se nemá hrát naplno. Umíte si představit trenéra, který vyzývá k nevýkonu? Já tedy ne.
Ten pokles vůle, energie a ochoty něco tvořit je podle mě zásadní. A samozřejmě se proměnila i celá společnost — priority, způsoby komunikace, tempo. Ale to základní, ta vnitřní motivace, ta by měla zůstat. Jinak to celé ztrácí smysl.
V letošních volbách jste působil v Praze 3, která je dlouhodobě považována za jeden z nejtěžších obvodů pro konzervativní kandidáty. Přesto zde SPD dosáhla lepšího výsledku než v řadě dalších centrálních městských částí. Čemu tento výsledek přičítáte?
Praha 3 rozhodně nepatří mezi jednoduché obvody — o to víc si vážím toho, že se nám podařilo dosáhnout lepšího výsledku než v řadě jiných centrálních částí. Zásadní roli v tom podle mě sehrála každodenní práce v terénu. Snažíme se být vidět, být mezi lidmi, mluvit s nimi otevřeně a bez přetvářky. Politika se nedá dělat od stolu — a už vůbec ne bez lidí, kteří jí věří.
Velký dík patří kolegyni Michaele Grzegorzové a celému týmu aktivních členů Trikolory i SPD. Bez ochotných, pracovitých a loajálních lidí se týmová politika dělat nedá. A právě v Praze 3 se ukázalo, že když se spojí energie, důvěra a vytrvalost, může to přinést výsledek i tam, kde by to mnozí nečekali.
Samozřejmě vnímám i svou vlastní roli. Jsem členem vedení Trikolory, v politice se pohybuji dlouho a ani v ODS jsem nebyl jen řadovým členem. To všechno dohromady — zkušenost, kontakty, schopnost vést tým — se v kampani zúročilo. Ale bez lidí v ulicích, bez těch, kdo věří v práci a ne v marketingové pozlátko, by to nešlo.
Jaká byla podle vás atmosféra letošní kampaně? Změnilo se vnímání politiky u voličů, se kterými jste se setkával v ulicích, oproti předchozím letům?
Atmosféra v Praze je vůči nám dlouhodobě napjatá. Pokud bych měl jmenovat skupinu, která je nejvíce ovlivněna mediálními zkratkami, nálepkováním a povrchním pohledem na politiku, pak je to bohužel průměrný Pražan pod 35 let. Některé výpady, se kterými jsme se během kampaně setkávali, byly podle mě za hranou. Na druhou stranu — každý den jsme slyšeli i slova podpory, porozumění a respektu. A právě ta rovnováha mezi kritikou a podporou je pro mě důležitá.
Během kampaně jsem dvakrát zavítal do Jižních Čech, kam mě pojí rodinné kořeny — oba rodiče mého otce byli Jihočeši. Atmosféra tam byla úplně jiná. Přátelštější, otevřenější, lidská. Člověk tam necítí tolik napětí, tolik předsudků. Je to jiný svět, a přesto stejná země.
Co se týče vnímání politiky obecně, vidím bohužel trend, který mě netěší. Politika se stává čím dál víc povrchní. Místo obsahu se řeší forma, místo argumentů emoce. A to je něco, co bychom měli jako společnost začít znovu promýšlet. Jinak riskujeme, že se z veřejného prostoru stane jen hlučná kulisa bez skutečného smyslu.
Veřejně jste podpořil Markétu Šichtařovou a Milana Urbana. Co vás k tomu vedlo a jaké kvality u těchto kandidátů považujete za klíčové pro současnou politickou scénu?
Především to bylo jasné poselství, které oba kandidáti přinášeli. Markéta Šichtařová i Milan Urban svým vystupováním jednoznačně ukázali, že nejsme žádní extremisté, žádný „fujtabl“, jak se nás někteří snaží vykreslit. Naopak — že za námi stojí odborná práce, jasné postoje a slušnost.
K Markétě Šichtařové mám názorově velmi blízko. Její pohledy na ekonomiku mi nejsou cizí, dlouhodobě je sleduji a vážím si její schopnosti vysvětlovat složité věci srozumitelně a bez ideologických klišé. Stejně tak jsem rád, že se v politice objevují lidé jako profesor Ševčík — naše veřejná debata potřebuje ekonomy, kteří se nebojí jít proti proudu.
Milan Urban byl druhým na kandidátce. Je to odborník, zastupitel hlavního města Prahy, a člověk, se kterým mám jako místopředseda Trikolory — tedy koaličního partnera SPD — velmi dobrou zkušenost. Je nejen erudovaný, ale také slušný a férový. A to je něco, čeho si v politice nesmírně vážím. V době, kdy se často hraje na efekt a zkratku, je Milan Urban příkladem toho, že politika může být věcná, klidná a zároveň pevná v názorech.
,,Respekt k voličům by měl být základem každé politické práce.“
Jak hodnotíte celkový výsledek letošních voleb z pohledu Trikolory? Splnily se vaše očekávání, nebo vás něco překvapilo — pozitivně či negativně?
První a zásadní věc, kterou je třeba říct jasně: Trikolora je ve Sněmovně. To je fakt, který nelze přehlédnout, a který potvrzuje, že naše práce má smysl. Samozřejmě — výsledek mohl být lepší. To si přiznáváme otevřeně. Existuje celá řada faktorů, které ho ovlivnily, a je na místě se k nim vracet, analyzovat je a poučit se.
Z mého pohledu je ale největším vítězstvím těchto voleb skutečnost, že se otevřela cesta k většinové vládě na jiném půdorysu, než jaký představovala vláda Petra Fialy. To je výsledek, o kterém jsem snil, a který považuji za klíčový pro budoucnost republiky. Ukazuje se, že konzervativní a vlastenecká politika má své místo — a že voliči chtějí alternativu k dosavadnímu směřování.
Po volbách se objevily snahy některých představitelů bývalé vlády zpochybnit legitimitu vznikající koalice ANO, SPD a Motoristů. Jak tuto situaci vnímáte z hlediska demokratických principů a respektu k výsledku voleb?
Upřímně — působí to jako křeč. Je to nedůstojné a velmi nehezké. Místo toho, aby se respektoval výsledek demokratických voleb, sledujeme pokusy o delegitimizaci nové většiny. To není cesta, kterou by se měla ubírat politická kultura v zemi, která si zakládá na svobodě a právním státě.
Více ať posoudí veřejnost. Já k tomu nechci říkat nic silného — snad jen tolik, že respekt k voličům by měl být základem každé politické práce. A pokud někdo nedokáže přijmout výsledek voleb, měl by si znovu přečíst ústavu.
Kauza kolem Filipa Turka vyvolala silné reakce napříč politickým spektrem. Jaký je váš pohled na tuto aféru — a co podle vás vypovídá o stavu české politiky a mediálního prostoru?
Celé to působí velmi uměle — a upřímně řečeno, i velmi nepříjemně. Zanechává to pachuť, která se z veřejného prostoru jen tak nevytratí. Když se podíváme na to, kdo a jakým způsobem kauzu rozvířil, není těžké si domyslet, že nejde jen o novinářskou investigaci. Deník N rozhodně nepatří mezi média, která by byla k nám jakkoli přátelská — a to je ještě velmi mírně řečeno.
Nakolik v tom hrají roli i jiné struktury, si mohu jen domýšlet. Ale i tahle aféra ukazuje, v jakém stavu se nachází česká politika i mediální prostředí. Místo věcné debaty o programu a výsledcích se tu často hraje na efekt, na emoci, na okamžitý zásah. A to je cesta, která veřejnou důvěru spíš ničí, než buduje.
Sociální sítě dnes hrají zásadní roli v politické komunikaci. Jak se podle vás proměnila jejich funkce ve volebních kampaních — a jaké výhody či rizika přinášejí pro konzervativní politiku?
Sociální sítě jsou bezpochyby fenoménem dnešní doby. Staly se důležitým nástrojem komunikace s občany, ať už jde o informování, mobilizaci nebo reakci na aktuální dění. Já osobně při vysvětlování politické komunikace vždy říkám, že sociální sítě jsou jedním z dílků mozaiky — nejsou vším, ale bez nich to dnes už nejde.
Umožňují oslovit nejen stávající voliče, ale i ty potenciální. Dávají prostor pro rychlou reakci, pro přímý kontakt, pro sdílení postojů bez zprostředkování médií. Na druhou stranu — právě absence filtru může být i rizikem. Konzervativní politika, která staví na argumentech, tradici a hlubších hodnotách, se v prostředí zkratkovitého sdílení často dostává do nevýhodné pozice. Emoce vítězí nad obsahem, a to je výzva, se kterou se musíme naučit pracovat.
,,Bez rozhledu, trpělivosti a politického citu to v politice nepůjde.“
V kampaních, které jste vedl v minulosti, hrála důležitou roli osobní přítomnost, kontakt s voliči, práce v terénu. Má dnes ještě „živá kampaň“ šanci obstát proti algoritmům a digitálnímu marketingu?
Já tyto dva světy nestavím proti sobě, ale vedle sebe. Digitální marketing a algoritmy jsou dnes nepochybně silným nástrojem, ale osobní kontakt, přímá komunikace a práce v terénu mají stále svou nezastupitelnou roli. Politická kampaň musí být syntézou různých přístupů — od online komunikace přes tiskoviny až po rozhovory na ulici.
Přecenit jeden nástroj na úkor ostatních není podle mě správná cesta. Každý volič je jiný, každý reaguje na jiný typ sdělení. A právě proto je důležité mít kampaň postavenou na více pilířích. Živá kampaň má šanci obstát — pokud je autentická, důsledná a propojená s ostatními formami komunikace.
Zkušenosti z komunální politiky, z Prahy 3, i z celostátních kampaní vám dávají unikátní perspektivu. Kdybyste měl mladému člověku, který zvažuje vstup do politiky, dát jednu radu — jaká by to byla?
Politika není jen o názorech, ale i o osobnostní výbavě. Pokud bych měl dát jednu radu, pak by to bylo: měj rozhled, odvahu a trpělivost. Bez těchto tří věcí se v politice neobejdete. A stejně jako v hudbě nebo sportu — i tady je potřeba jistý talent. Politický cit, schopnost vnímat souvislosti, rozumět lidem a situacím, to se nedá úplně naučit. Buď to v sobě máte, nebo ne.
Znám třeba lékaře, který je ve své profesi špičkový, ale jeho politické uvažování je naprosto mimo realitu. To jen potvrzuje, že odborné vzdělání samo o sobě nestačí. Politika je řemeslo, ale zároveň i umění — a bez talentu, který se opírá o zkušenost, empatii a schopnost vést, to prostě nejde.
Politika jako řemeslo i závazek
Rozhovor s Josefem Slámou není jen o kampaních, strategiích a kulisách moci. Je především o postoji. O přesvědčení, že politika má být víc než jen hra na efekt — že má být službou, která stojí na profesionalitě, odvaze a respektu k voličům.
Sláma připomíná, že i v době zkratek, emocí a mediálních štítků má smysl hrát fér, jít do hloubky a neztrácet tah na branku. A že i když víte, že nevyhrajete, nesmíte přestat hrát. Protože právě v tom se pozná charakter.
