Ceny potravin v Česku rostou, přestože zemědělci u řady komodit dostávají stejné výkupní ceny jako před lety. Kde se podle vás ztrácí logika cenotvorby — a kdo na tom reálně profituje?
Je to známý paradox. Zemědělci u mnoha komodit stále dostávají výkupní ceny, které se pohybují hluboko pod výrobními náklady. Zpracovatelé pracují s průměrnou marží kolem pěti procent. A přesto ceny v obchodech rostou. Kde se tedy ztrácí logika? Odpověď je jednoduchá — v obchodní síti.
Největší marže si účtují obchodníci, zejména velké řetězce. Tam už nejde o jednotky procent, ale o desítky. Právě v této části řetězce vzniká největší cenový skok, který nakonec dopadá na spotřebitele. A zatímco zemědělec bojuje o přežití, obchodník profituje.
Velké obchodní řetězce si podle kritiků nastavují marže, které výrazně převyšují evropský průměr. Mluví se o kartelovém chování. Má český stát nástroje, jak tomu čelit — nebo je spíš součástí problému?
Český stát nástroje má. Existuje zákon o významné tržní síle, zákon o cenách, a fungují instituce jako Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Česká obchodní inspekce nebo finanční úřady. Pokud by tyto orgány skutečně důsledně uplatňovaly svou pravomoc vůči velkým řetězcům, mohlo by to výrazně přispět ke kultivaci trhu.
Bohužel, realita je jiná. Místo toho, aby se zaměřily na hráče s dominantním postavením, často se jejich pozornost obrací k drobným prodejcům a živnostníkům. Na velké řetězce se zahraničními vlastníky, renomovanými právními týmy a silným lobbingem si jednoduše netroufají. A to je smutné.
Jak byste popsal aktuální vztah mezi státem a zemědělci? Je podpora ze strany vlády v oblasti produkce, investic nebo krizového managementu vůbec funkční?
Stát je v mnoha ohledech limitován evropskou politikou a pravidly. To je realita, se kterou musíme počítat. Co je ale zarážející, je způsob, jakým česká vláda v posledních čtyřech letech k těmto pravidlům přistupovala. Za působení ministrů Nekuly a Výborného jsme nejen bez odporu přijímali některá likvidační nařízení EU, ale v některých případech jsme šli dokonce nad jejich rámec.
Příkladem může být erozní vyhláška nebo nastavení redistributivních plateb — konkrétně 23 % na prvních 150 hektarů, což výrazně převyšuje evropský průměr. Tyto kroky měly přímý dopad na ekonomickou stabilitu středních zemědělských podniků, které se dnes potýkají s vážnými problémy.
Zemědělci často upozorňují, že jsou tlačeni do dodržování přísných evropských norem, zatímco se plánuje dovoz komodit z Mercosuru nebo Ukrajiny, kde tyto standardy neplatí. Je to podle vás férové? A jaké to může mít dopady na český trh?
Férové to rozhodně není. V obou případech — ať už jde o Ukrajinu nebo země Mercosuru — se jedná o politická rozhodnutí, která mají zásadní dopad na evropské zemědělství. V případě Ukrajiny je to prezentováno jako pomoc v boji za svobodu, i když to znamená obětování části vlastního zemědělského sektoru.
U Mercosuru jde o výměnný obchod: exportní příležitosti pro některé evropské průmyslové firmy — zejména německé — byly vykoupeny částečnou likvidací domácí zemědělské produkce.
Dopady jsou už dnes viditelné. Ceny obilovin se propadly na úroveň devadesátých let, cukrovary krachují, mizí plodiny jako cukrová řepa nebo ovoce. A pokud se dohody s Mercosurem naplno rozběhnou, čeká nás krize i v dalších sektorech — například v produkci drůbežího a hovězího masa, které se zatím drží jen s vypětím sil.
,,Zemědělství není problém. Zemědělství je oběť. A pokud stát nezasáhne, budeme za pár let jíst drahé potraviny nejasného původu — a děkovat za to řetězcům a dovozcům.“
Emisní povolenky a klimatické regulace se dotýkají nejen průmyslu, ale i zemědělství. Může být právě zemědělský sektor jednou z obětí zelené politiky EU? Jaké konkrétní dopady očekáváte?
Pokud budou emisní povolenky skutečně zavedeny i pro zemědělství, dopadnou na každého — nejen na producenty, ale i na spotřebitele. Zvýšení cen pohonných hmot a energií zasáhne celý sektor. Jenže to není jediný problém.
Green Deal má pro zemědělce, zejména v rostlinné výrobě, ještě hlubší dopady. Zákazy aplikace většiny pesticidů a hnojiv bez toho, aby byly dostupné adekvátní náhrady, povedou k dramatickému poklesu hektarových výnosů. A tím i ke ztrátě konkurenceschopnosti vůči zemědělcům mimo EU, kteří těmito omezeními svázáni nejsou. Pokud se tato politika nezmění, může se evropské zemědělství stát jednou z jejích hlavních obětí.
Pokud stát neochrání domácí zemědělskou produkci, hrozí, že budeme odkázáni na dovoz potravin, jejichž kvalitu a původ nebudeme schopni kontrolovat. Je to reálný scénář? A co by to znamenalo pro potravinovou bezpečnost Česka?
Ten scénář se bohužel stává čím dál reálnější. Pokud stát nebude aktivně chránit domácí zemědělskou produkci — nejen deklaracemi, ale konkrétními kroky — hrozí, že se Česká republika stane závislou na dovozech potravin, jejichž kvalitu a původ nebude schopna efektivně kontrolovat.
Spoléhat se na ukrajinské certifikáty u obilovin nebo na paraquajské u hovězího masa je z pohledu potravinové bezpečnosti velmi rizikové. S rostoucím objemem dovozů bude domácí fytosanitární a veterinární kontrola schopna provádět pouze namátkové kontroly. A to znamená jediné: pravděpodobnost, že se na český trh dostanou zdravotně nevyhovující nebo nekvalitní potraviny, výrazně roste.
Ztráta kontroly nad původem a složením potravin by navíc oslabila důvěru spotřebitelů, poškodila domácí producenty a mohla mít dlouhodobé dopady na veřejné zdraví. Potravinová bezpečnost není jen otázkou dostupnosti — je to otázka suverenity, důvěry a schopnosti státu chránit své obyvatele.
Jaké komodity jsou v Česku nejvíce ohrožené z hlediska udržitelnosti produkce? A proč právě u nich dochází k paradoxu nízkých výkupních cen a vysokých cen v obchodech?
Nejvíce ohrožené jsou tzv. citlivé komodity — tedy ty, které mají vysokou přidanou hodnotu, ale zároveň jsou extrémně náročné na produkci, logistiku i stabilní odběratelské vztahy. Mluvím o ovoci, zelenině, vinné révě, bramborách nebo cukrové řepě. Právě u těchto plodin dochází k paradoxu: zemědělec dostává výkupní cenu, která často nepokrývá ani výrobní náklady, zatímco spotřebitel platí v obchodě násobně víc.
V druhé vlně se tento problém týká i živočišné výroby — konkrétně vajec, drůbežího a vepřového masa. Tlak na cenu, dovoz levnějších produktů ze zahraničí a rostoucí náklady na krmiva, energie či veterinární péči vytvářejí prostředí, ve kterém je udržitelnost produkce stále obtížnější.
Realita je taková, že soběstační jsme dnes už prakticky jen v mléce a částečně v hovězím mase. U ostatních komodit se soběstačnost vytrácí — a s ní i schopnost garantovat kvalitu, původ a bezpečnost potravin. Pokud se tento trend nezastaví, hrozí, že z českého zemědělství zůstane jen torzo.“
,,Když zemědělec nemá právo mluvit do ceny, není partnerem. Je jen levným zdrojem. A to není budoucnost — to je konec.“
Mluví se o tom, že zemědělci jsou často v roli rukojmí — mezi státem, řetězci a evropskou regulací. Jak by podle vás měla vypadat systémová změna, která by jim vrátila důstojnost a ekonomickou stabilitu?
„Zemědělci se dnes skutečně ocitají v roli rukojmích — mezi tlakem evropské regulace, obchodními řetězci s dominantním postavením a státem, který často místo podpory jen přenáší další povinnosti. Pokud má mít české zemědělství budoucnost, je nutná hluboká systémová změna.
Začít je třeba u podpory, která bude vázaná na reálnou produkci, nikoli na administrativní parametry nebo velikost podniku. Zemědělec, který skutečně vyrábí potraviny, musí být zvýhodněn — bez ohledu na to, zda hospodaří na 50 nebo 500 hektarech.
Dále je nutné zavést limity na dovozy komodit, které deformují domácí trh. Pokud budeme bez omezení přijímat levné produkty ze zemí, kde neplatí naše ekologické, hygienické ani pracovní standardy, nemáme šanci udržet konkurenceschopnost.
Třetím pilířem je rázný postup vůči obchodním řetězcům. Je třeba nastavit férové podmínky, které zabrání zneužívání tržní síly a umožní zemědělcům vyjednávat o cenách důstojně — ne jako dodavatelé bez hlasu.
A konečně, stát musí být aktivním hráčem i na evropské úrovni. Potřebujeme politické zastání proti některým aspektům Green Dealu, které v současné podobě ohrožují základní funkce zemědělství. Ochrana půdy, vody a krajiny je důležitá — ale nesmí znamenat konec produkce potravin.
Zemědělci si zaslouží respekt, stabilitu a podmínky, které jim umožní dělat to, co umí nejlépe: vyrábět kvalitní, bezpečné a dostupné potraviny pro české občany.“
V některých regionech, včetně Ústeckého kraje, je zemědělství nejen ekonomickou, ale i kulturní součástí života. Co se stane, když ho stát nechá padnout? Jaké budou širší společenské důsledky?
Často slýcháme, že v zemědělství pracují jen dvě procenta populace — jako by to byla okrajová záležitost. Ale to je hluboce zavádějící pohled. Zemědělství není izolovaný sektor.
V Ústeckém kraji je na ně navázána celá síť dalších profesí: dopravci, kteří zajišťují převoz produkce, prodejci zemědělské techniky, opraváři, servisní firmy, skladovatelé, zpracovatelé. A to nemluvím o školách, výzkumných institucích nebo místních komunitách, které s tímto sektorem žijí v každodenním kontaktu.
Zemědělství je tu nejen ekonomickou, ale i kulturní součástí života. Stačí se podívat na Žatecko — krajina žateckého chmele, zapsaná na seznamu UNESCO, je živým důkazem propojení tradice, práce a identity. Nebo pastviny v Krušných horách, které formují ráz krajiny i způsob života. Pokud stát nechá zemědělství padnout, nepřijdeme jen o produkci potravin. Přijdeme o stabilitu regionu.
Bez funkčního zemědělství nebude Ústecký kraj jen místem s několika vyloučenými lokalitami. Hrozí, že se z něj stane jedna velká vyloučená zóna — bez práce, bez perspektivy, bez identity. A to je scénář, kterému bychom měli zabránit dřív, než se stane realitou.“
Pokud byste měl možnost navrhnout tři konkrétní opatření, která by mohla situaci českého zemědělství zlepšit — co by to bylo? A co byste vzkázal politikům, kteří o těchto věcech rozhodují?
Pokud bych měl možnost navrhnout tři konkrétní opatření, která by mohla českému zemědělství vrátit stabilitu, důstojnost a budoucnost, pak by to byly tyto:
Snížení ceny potravin pro spotřebitele — a to kombinací snížené DPH, důsledného tlaku na obchodní řetězce a střednědobé podpory domácí produkce. Konkrétně tím, že stát začne systematicky upřednostňovat české potraviny ve veřejném sektoru: v domovech seniorů, školních jídelnách, nemocnicích.
To není protekcionismus, ale zdravý rozum. Změna dotační filozofie — přestat rozdělovat zemědělce podle velikosti a začít je rozlišovat podle toho, zda skutečně produkují potraviny. Dotační systém by měl podporovat aktivní zemědělce, kteří mají reálný výstup, a ne ty, kteří jen čerpají podporu bez produkce. To by výrazně zprůhlednilo systém a posílilo motivaci k práci.
Ochrana domácího trhu před nekontrolovanými dovozy — zejména z mimounijních zemí, kde neplatí naše ekologické, hygienické ani pracovní standardy. Zároveň je nutné zabránit aplikaci těch částí Green Dealu, které jsou v českém kontextu nesmyslné a destruktivní.
Ochrana krajiny je důležitá, ale nesmí být vykoupena likvidací zemědělské produkce.
A co bych vzkázal politikům? Aby si uvědomili, že zemědělství není jen sektor. Je to základní pilíř potravinové bezpečnosti, regionální stability a národní suverenity. Pokud ho necháme padnout, budeme jednou platit mnohem vyšší cenu — nejen na účtence, ale i společensky.
Zemědělství padá. A s ním i jistota, co vlastně jíme
České zemědělství nepadá kvůli počasí. Padá kvůli politice. Kvůli státu, který místo ochrany přebírá bruselské direktivy bez odporu. Kvůli řetězcům, které si z potravin udělaly zlatý důl. Kvůli systému, který trestá produkci a odměňuje pasivitu. Jiří Smetana v tomto rozhovoru nemluví v náznacích — říká naplno, že pokud se nic nezmění, z českého zemědělství zůstane jen torzo. A s ním i naše schopnost kontrolovat, co jíme, odkud to pochází a komu tím platíme.
Zemědělci už nechtějí dotace. Chtějí důstojnost. A stát, který se za ně postaví dřív, než bude pozdě. Protože pokud budeme dál ignorovat varování, může se stát, že za pět let bude bochník chleba stát dvě stě korun — a přesto nebude jasné, z čeho je, odkud přišel a proč ho vůbec jíme.
